V šuplíku náckově prázdno

Když mi padl pohled na článek s názvem „How White Supremacists Have Co-Opted Fanfiction“ (Jak si bílí supremacisté — tedy nacionalisté prosazující nadřazenost bílé rasy — přivzali na pomoc fanfikci) na renomovaném serveru Wired, tak se mi ještě před jeho přečtením vybavily tři různé případy, kdy jsem se ve fanfikčním světě (ve kterém se pohybuju už skoro dvacet let) setkala s nějakou zmínkou o ultrapravicové ideologii.

Napiš si sám

Fanfikce je textovou derivací uměleckého textu (výraz „text“ zde užívám v širším významu, který kromě psaného slova zahrnuje i filmy, seriály, počítačové hry apod.), jejímž autorem je fanoušek původního díla.

O proto-fanfikcích můžeme mluvit v průběhu celých dějin literatury (Nový zákon je „fanfikcí“ na Starý). V podobě, jak je známe dnes, existují zhruba od počátku 20. století: můžeme mluvit například o fandomech (fanouškovských komunitách) kolem díla Jane Austenové a Arthura Conana Doyla.

Větší množství fanfikcí se objevuje v 70. letech 20. století s nástupem populárních sci-fi fandomů kolem děl jako Star Trek a Star Wars, a to ve fanzinech — fanouškovských časopisech. A o masovém rozšíření můžeme mluvit po roce 2000 v éře internetu, obzvláště díky fandomu Harryho Pottera, na nějž v současnosti existují miliony fanfikcí.

Skotačení v gestapu

Vraťme se k oněm třem případům, kdy mezi bílým supremacismem a fanfikcemi došlo k průniku. Pokud jde o první z nich, můžu zde uvést krátkou ukázku z daného textu, české fanfikce na Harryho Pottera s názvem Ich und Du autorského dua píšícího pod pseudonymem Vrakobor.

Hannelore a Remus seděli u svých máslových ležáků. Hannelore mu předtím vyprávěla o svém životě v Německu a o své rodině. Do Anglie se přestěhovala, protože její otec teď jako diplomat spolupracoval se zdejším Odborem pro styk se zahraničím a rodinu vzal s sebou. (…) Pak mu vyprávěla o tom, jak je jejich hnutí, jehož název Remus nepostřehl (Nar… Narcismus? Určitě to bylo něco s narcisem!), úžasné a dobré. Remus sice nechápal v čem, ale když se to líbilo Hannelore, tak bylo jistě opravdu dobré. Pak se ale vylekal, to když začala mluvit o nějakém Velkém Vůdci.

„C-co? Snad nejsi stoupenkyně Lorda Vo-Vo-Vo...“

„Lorda Fó-Fó-Fó?“ otázala se Hannelore se zájmem.

„Voldemorta!“ dostal ze sebe vlkodlak nakonec.

„Ale ne, tén faš Fóldemrt mě fubec nézajima, naš fsór je Adolf! Čest jého pamatce!“ vykřikla Hannelore, divoce vyskočila ze židle a pozvedla pravici se slovy Heil Hitler!

Jak ukázka napovídá, jedná se o parodii. Text ostatně hned na začátku obsahuje prohlášení, že autorky „zásadně nesouhlasí s nacistickou ani protilidskou ideologií“, a nacismus se v textu stává předmětem místy až černého humoru, připomínajícího například pořad Česká soda.

Druhým příkladem, který mě napadl, je milostná romance mezi Heinrichem Himmlerem a Reinhardem Heydrichem, zveřejněná svého času na fanfikčním serveru wattpad.com, lidově přezdívaném „vodpad“ z důvodu literárních kvalit většiny obsahu. Ukázku zde raději uvádět nebudu.

Třetím příkladem přejdeme na vážnější notu — jednalo se opět o fanfikci k Harrymu Potterovi, kde byla jedné z postav přisouzena židovská matka, která přežila holocaust. Ten se pak stal jedním z témat příběhu (bylo k němu přirovnáváno řádění lorda Voldemorta), prokládaného úryvky z poezie židovského básníka Paula Celana.

Líná metafora

Když si všechny výše uvedené případy shrneme, s podporou nacismu nebo jakékoli jiné pravicové či protilidské ideologie jsem se nesetkala ani jednou. Proto jsem článek s názvem „Jak si bílí supremacisté přivzali na pomoc fanfikci“ otevírala s očekáváním, že mé představy o fanfikcích budou převráceny na hlavu a že někde v hlubinách internetu existuje zvláštní odnož fanfikcí — zvrácenější než milostné hrátky Himmlera s Heydrichem — hlásající nadřazenost bílé rasy.

Nic takového se ovšem nestalo. Z přečtení velmi rychle vyplynulo, že výraz „fanfikce“ je v článku použit jako metafora pro to, co bílí nacionalisté dělají — vytvářejí si vlastní mytologii pomocí překrucování historických skutečností, kdy se například pád třetí říše mění v příběh o ztraceném ráji.

Jde tu tedy o celkem klasický příklad zavádějícího titulku, tzv. clickbaitu, jehož cílem je přitáhnout pozornost, kterou by si pravdivější sdělení zřejmě nezískalo.

Musím říct, že se mi ulevilo. Nechci totiž tvrdit, že je fanfikce vždy vzorem subverze a odporu proti dominantním ideologiím — i když tak poměrně často funguje, jak poznamenává přední mediální a fanfikční teoretik Henry Jenkins. Často jde o texty svým způsobem dost konformní, jak dokazuje Padesát odstínů šedi, komerčně nejúspěšnější fanfikce všech dob. Ta se sice tváří jako vlajkonoš revoluce ženské sexuality, ve skutečnosti však jenom následuje tradiční schéma příběhu o Popelce.

Znevažujte s rozumem

Jako médium pro propagaci bílého supremacismu ovšem, pokud vím, fanfikce dosud použita nebyla, a troufám si říct, že s největší pravděpodobností ani nebude. A to hlavně z jednoho důvodu — jedná se o literaturu psanou převážně ženami. A ačkoli i mezi ženami najdeme zastánkyně bílého supremacismu, je jich v porovnání s muži mnohem méně. Jak by také ne, když ideologie o rasové nadřazenosti jdou ruku v ruce s genderovými stereotypy o nadřazenosti mužů nad ženami. A ty většině žen 21. století moc po chuti nejsou.

Bojovat proti bílému nacionalismu a příbuzným zhoubným ideologiím je potřeba. Snažit se je zesměšnit (jako to dělala zmíněná Česká soda) nebo znevážit je zcela v pořádku. Zneužívat pro toto znevážení ve snaze o přitáhnutí pozornosti žánr, který se už tak musí bránit proti nařčením z neoriginálnosti a triviálnosti obsahu, mi ovšem nepřijde jako ideální řešení.

Veronika Abbasová je autorkou knihy Fanfikce. Ženská literatura nového věku.