Jak udržet sám sebe pohromadě?
Když počátkem minulého roku vyšel v Británii román Jediný příběh, vzbudil pozornost stejně jako všechny předešlé knihy Juliana Barnese. Opět se tak do středu zájmu literární i čtenářské obce dostala pro dvacáté první století nepravděpodobná próza: pomalý, intimní a křehký rozklad lásky, identity a paměti. Jediný příběh pro nakladatelství Odeon přeložil publicista a překladatel Petr Fantys.
Můžete v krátkosti Jediný příběh představit?
Jediný příběh je milostný román o poněkud extrémním vztahu devatenáctiletého mladíka s téměř padesátiletou ženou, z níž se stane alkoholička. Je to román o důsledcích činů a událostí, o nichž si nikdy nejsme jisti, jestli jsou naší volbou. O tom, jak si sami ve své paměti vytváříme vlastní příběh, který se pak stává naším skutečným životem. V abstraktním smyslu je to „román o přežití“ — nikoli ve fyzickém smyslu, ale z hlediska naší kontinuity.
Má Barnes nějakého ideálního čtenáře?
Nemyslím si, že existuje ideální Barnesův čtenář. Ale možná je to velmi obecně ten, kdo od literatury neočekává rychlé a dynamické příběhy, které naplňují jeho skryté touhy, ale nechává se literaturou tak říkajíc „rozkládat“. A ještě obecněji to může být čtenář, který má například rád Milana Kunderu.
Julian Barnes, foto: Daily Beast
Jak se kniha líbí vám jako čtenáři a jako překladateli?
Bez mučení se přiznám, že po několika přeložených románech mi už Barnes trochu lezl na nervy, což je asi normální, když tolikrát vstáváte a uléháte s jedním autorem. Jediný příběh mě po dlouhé době ale zase nadchnul. Jako čtenáře proto, že Barnes v něm svá často opakující se témata a motivy posouvá do nové dimenze, a jako překladatele tím, že text vytvářel řadu problémů, jejichž řešení bylo sice obtížné, ale zároveň i zábavné. A to mají překladatelé rádi.
Kritici i sám autor Jediný příběh srovnávají s jeho starší knihou Vědomí konce. Co je v ní kromě vztahu mladšího muže se starší ženou podobné?
U Barnese často vyprávějí příběhy melancholičtí stárnoucí muži, v jejichž životě došlo k milostnému zklamání různého druhu, které předurčilo jejich život — platí to i pro slavného Flaubertova papouška a mají to společné Vědomí konce a Jediný příběh. Jeho poslední román je podle mého soudu dokonce jakousi další a navíc kontrastní verzí Vědomí konce — jako by si některé postavy jen pozměnily své role. A zdaleka nejde jen o vztah se starší ženou, který je ve Vědomí konce poněkud záhadný.
Na rozdíl od Vědomí konce nechává v Jediném příběhu svého protagonistu prožít opravdovou lásku a konec — v Barnesovi jde o různé druhy konců — jako by představoval přímý protipól konce zmiňovaného staršího Barnesova románu. Ale právě konec prozrazovat nechci…
Petr Fantys, foto: archiv Petra Fantyse
Sledujete v Barnesově psaní změny nebo nějaký vývoj?
Barnes, přestože dokáže být dost proměnlivý, se už od počátku zabývá stejnými tématy: Jak dokážeme poznat a uchopit historii, ať už tu „velkou“, nebo naši osobní, když čelíme nedostatečnosti pramenů, omylům paměti a rozličným vlastním i cizím manipulacím? Připadá mi, že Barnesovy poslední romány jsou v jistém smyslu slova intimnější — čímž nemám na mysli osobnější, i když i tato rovina se v jeho pozdějším díle objevuje. Stále intenzivněji v nich jde o to, jak udržet pohromadě „sám sebe“, a stále častěji se v nich objevuje napětí mezi vědomím, že náš život je fikce, a nezbytností těchto fikcí. Barnesovo pozdní dílo má pro mě silnější existenciální a etické poselství — ale tím netvrdím, že je literárně kvalitnější.