Dlouhý, stále nekončící podzim roku 1989

Titul není jen pouhou hmotou dialogického textu. Nakladatelství Paseka ho skrze grafickou práci Vojty Sedláčka představuje jako knížku, která by měla ve vaší knihovně po přečtení zůstat. Černobílé schéma s fotografiemi Milana Jaroše umocňuje tíhu výpovědi, která mezi světem před rokem 1989 a po něm rozhodně nedělá tlustou oddělující čáru roku nula nového letopočtu.

Rozhovory vznikaly v Bratislavě mezi říjnem 2017 a lednem 2019. Každé z témat, které padlo na přetřes a k němuž Zajíček se Ščeblykinem připravili sadu poučených otázek, má daleko k veselému, nezávaznému interview. Posuďte sami: Nenávist, Uctívaná krajina, Země pod kontrolou, Zrada jazyka, Vydobýt si svůj prostor, Svět a budoucnost, Rozdělení, Mezi vojáky, Autority, Čekání na revoluci, Partnerství, Intelektuálové nepřevzali zodpovědnost, tak musel někdo jiný, Odmítnutí politiky, Odmítnutí levice, Vítězství ekonomů, Promiňte, Nová svoboda — nová víra, Generace a Po konci dějin. Bývalý šéfredaktor slovenského deníku SME a českého týdeníku Respekt, jehož životní disidentský příběh je pro pochopení československých poválečných dějin důležitý, se v rozhovoru ukazuje nejen jako zkušený komentátor politického dění a spletitosti občanského života totalitní a raně demokratické společnosti, ale také jako filozoficky uvažující člověk se zajímavými ponory do oblasti duchovního života a psychologie.

Jeho vyprávění o životě před sametovou revolucí, a tedy o dětství, dospívání, rodičích, škole, vojně, disentu a zmarněných šancích, volně navazuje na podobnou osobní historii lidí na okraji společnosti i těch, kteří z nezbytí odešli do exilu nebo do něj byli přímo vyhnáni. Popis českého a slovenského politického a kulturního prostředí druhé půle dvacátého století je děsivý a měl by být i pro ty, kteří se k této době navracejí jako ke zlatému času sociální rovnosti pod heslem „bylo kde bydlet, bylo co jíst, práce byla“. Šimečka a jeho rodina jsou příkladem režimem ostrakizovaných vzdělanců, kteří se nedovedli smířit s komunistickou brutalitou a lží — a tvrdě za to také zaplatili: ztrátou zaměstnání, Martin Šimečka pak mizivou šancí na vzdělání, cestování a společenské uplatnění. Je-li možno vůbec mluvit o nějakém benefitu, pak snad jen o zvláštním a nepřenositelném pocitu vnitřní svobody (mravní, filozofické a náboženské) a omezených, přesto však významných možnostech podzemního a autodidaktického vzdělávání. Negativa života v „socialismu“ však převažují a Šimečka je umí vyhmátnout s jedinečnou přesností. Vypráví totiž o sobě samém, spouští se do hlubiny vzpomínek a jakousi regresivní poutí prochází časem, který asi nejlépe popsal Jan Zábrana: „Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj.“ Cítíte, že v tomto světě ani jemu podobném byste žít nechtěli. Je to svět pahodnot, sprostoty, krádeží, politických zločinů za bílého dne, svět věčného ohlupování, agrese, výhrůžek, šedi, příšerného vztahu k přírodě, městům, památkám a lidem navzájem. Jenže jdete-li knihou dál, cítíte, že tato pachuť po roce 1989 nevyprchala, ale trvá, a je místy dokonce strašnější.

Martin Šimečka se jako špičkový novinář stal po pádu režimu součástí budování nezávislého tisku se všemi pozitivy i zápory. Čelil nátlaku polistopadových politiků a gaunerů všeho druhu. Jako málokdo jiný měl možnost pozorovat zákulisí vrchních pater politiky i byznysu (často tedy téhož), které se na běžného člověka příliš neohlížely. Oba světy, ten před i ten po, se jako vejce vejci podobají sovětskému režimu a jeho satelitním vazalům s minimální mírou politické kultury a ohledu vůči slabším. Politické kreatury, které u nás a na Slovensku dodnes drží moc v rukách, se zrodily často dávno před revolucí a — bůhví proč — přežily do dnešních dnů a zažívají spíš renesanci, než aby byly na cestě do zapomnění. Nemalá část občanů tyto zločince uznává, volí a ctí. Právě v hledání této spojitosti je Šimečka pro nás, Slováky i ostatní země a národy střední Evropy nepostradatelný. Syrová reflexe stávajícího dění, která připomíná některé slavné dystopie, nás i v zahraniční autorově cestovatelské a profesní zkušenosti ukazuje jako jen zpola svéprávné, leckdy rezignované občany, kteří přijali hru, že oni jsou tu pro stát a horních pár tisíc, a nikoli státní aparát pro člověka, natož toho v nouzi, nebo pro cizince na útěku.

Těžko říct, co si z knihy Jsme jako oni vzít. Přežít celý rozhovor bez ztráty posledních ideálů asi nelze. Všechny možnosti jsou otevřené: odchody na Západ, vnitřní exil, sázka na náboženství a církve, aktivní občanský život a odpor, nové pokusy o nezávislou žurnalistiku či revoluce. Zajímalo by mě, jakou variantu si vyberou čeští a slovenští intelektuálové, které Šimečka svou kritikou nešetří. Jsme jako oni? Nepochybně.

Kirill Ščeblykin — Filip Zajíček: Jsme jako oni. O liberálech, pokrytcích a fašistech. Rozhovor s Martinem M. Šimečkou, Paseka, Praha 2019