Velký kolaborantský román

Většinou zůstalo u tu více, tu méně vlažných pochval za provázání historické látky se současností a za schopnost nevykládat historické události jednoznačně a ponechat hodnocení na čtenáři.

Především autorovy poslední dva historické romány Chvála oportunismu a Neptunova jeskyně pak zaujaly originálním vypravěčem, kdy v obou případech šlo o neživé objekty — v prvním případě o Černínský palác, v druhém o sochu Neptuna z Havlíčkových sadů či z Grébovky. Oba romány jsou ukotveny místem a do historické prózy vnáší originální statičnost, která však není nudná. V posledním románu Oko žraloka tento „statický“ přístup „románu místa“ Marek Toman opouští a — ač zůstává v závětří historické látky — více klade důraz na příběh ústřední postavy.

Oko žraloka je příběhem Františka Tůmy: zpočátku chudého, nepříliš bystrého chlapce, který je vychováván pouze matkou, později vášnivého trampa, dobrovolného bojovníka ve španělské občanské válce, spolupracovníka Julia Fučíka, kolaboranta s gestapem a později i se Státní bezpečností. Marek Toman se v Oku žraloka inspiroval osudem Mirka Klecana, kterého Julius Fučík ve své Reportáži, psané na oprátce označil za toho, který „mluvil“ a „zradil“, a nabízí ve svém románu alternativní verzi celé historie, kdy Klecan/Tůma nakonec není popraven nacisty, ale stane se kolaborantem s novým režimem pod novou identitou. Celý román se tak nese v duchu kontrafaktuální literatury a současně nepřekračuje hranici zcela nemožného.

František Tůma je protagonistou, jenž je slabým i silný prvkem celého románu. Je díky psychologii skutečně nosnou postavou, sympatizant komunistů i kolaborant s nacismem, který ale není jen postavou odsouzeníhodnou. Především v epizodách z doby nacistické okupace Marek Toman relativizuje jednoznačné dělení na hrdiny a zrádce: zvláště v pasážích jednotlivých výslechů a ze strohých rozhovorů v celách mnohdy čtenáře doslova mrazí a je nucen své potenciální soudy stále přehodnocovat.

Marek Toman ale na bedra Františka Tůmy někdy nakládá až příliš. Tůma je postavou, která jaksi „byla u všeho“, kdekoho znala, s kdekým si tykala, ale nikdy nedosáhla žádných společenských úspěchů a zůstala vlastně neviditelnou figurkou a „nikým“. To vše může, jak v doslovu zmiňuje i historik Petr Koura, kdejakému čtenáři připomenout osudy různých fiktivních loserů od Forresta Gumpa po „stoletého staříka“. František Tůma prožije celé dvacáté století a na své životní cestě potká Roberta Capu a Gerdu Taro, Vančuru, Fučíka i Čurdu a navíc je často také svědkem či přímo příčinou jejich konců.

Oko žraloka je zručným historickým románem o národních zrádcích. Marek Toman v něm otevírá pozapomenuté historické téma Fučíkovy popravy a potvrzuje své kvality napsat promyšlený text. Opulentnímu textu by však prospěla výraznější redakční práce. Toman se rozhodl rozdělit téměř pětisetstránkový román jen do šesti kapitol, a tak se čtenář musí prodírat velkými bloky textu, které nemají žádné další výraznější členění. Mnohé epizody jsou zbytečně naddimenzované a jsou skutečnou zkouškou čtenářovy trpělivosti. Nadbytečné jsou i pasáže věnující se mladému studentovi, který je jen pasivním posluchačem Tůmových vzpomínek a který se v románu vyskytuje asi jen proto, aby román měl nějaký konec. 

Oko žraloka tak svádí k paradoxnímu hodnocení: je to dobrý román, který ale současně potvrzuje, že být „jenom dobrý“ prostě někdy nestačí. A že méně je i v historickém románu více.

Marek Toman: Oko žraloka, Novela Bohemica, Praha 2018