Dobrá znamení, špatný výsledek

Dobrá znamení jsou jednou z nejlepších a nejčtenějších humoristických knih druhé poloviny dvacátého století. Na sklonku osmdesátých let ji společnými silami sepsali tehdy stále především komiksový scenárista Neil Gaiman (jeho první samostatný román, Nikdykde, vyšel až v roce 1996) a tehdy již mezinárodně populární Terry Pratchett.

Tahle dvojka se znala zhruba od roku 1985 a stvořila příběh o dvou nerozlučných přátelích, kteří se pokusí zabránit konci světa – přičemž Azirafal je anděl a Crowley démon. Kniha obsahuje záměnu dětí, satanistické jeptišky, vystrašené pokojové květiny, realistický paintball, Čtyři jezdce Apokalypsy, Psa a dokonalé dětství na anglickém venkově. Samé dobré věci.

Televizní adaptace odvysílaná na Amazon Prime je obsahuje také. A přesto nesahá své předloze ani po kotníky / kopýtka / druhý článek chřestícího ocásku (nehodící se škrtněte).

Seriálová Dobrá znamení přitom nejsou vyloženě špatná. Duo špičkových herců Michael Sheen a David Tennant je parádní a naprosto rozumíte, proč se jejich postavy rozhodly postavit svým nadřízeným a bojovat za záchranu světa s jeho malými bary, knihkupectvími, parčíky a vůbec tak nějak všemi těmi drobnými radostmi, které život na Zemi oproti tomu v Nebi a Pekle nabízí.

Také je třeba říct, že seriál udělal pro odkaz skupiny Queen asi dvakrát víc než nedávný hit Bohemian Rhapsody. Madman Jon Hamm potěší vždycky a Benedict Cumberbatch v cameu Satana je roztomilý. Naopak Frances McDormand je jako Bůh v době po Alanis Morissette už trochu nudná.

Celkový problém seriálu je nicméně jasný hned z počátečních scén, kdy se stručně rekapituluje historie světa a jeho cesta k Apokalypse. Je to vizuálně nápaditých několik minut, kdy vypravěčka (Bůh v podání McDormand) trousí jeden vtip za druhým. Je to však zároveň několik minut vysoce kreativní snahy zamaskovat, že seriál nepřináší žádnou přidanou hodnotu oproti tomu, co bylo v knize.

I načasování vtipů podléhá knižnímu tempu. Potřeba vševědoucího vypravěče je důkazem přílišné piety, které se zdrojovému textu dostalo. Vysvětlování, vysvětlování a zase vysvětlování — včetně předtitulkové scény, která u třetí epizody tvoří polovinu stopáže celého dílu — a snaha nevynechat oproti knize jediný povedený vtip (a že jich kniha obsahuje mraky). Takhle opravdu nevypadá dobrá adaptace a my si můžeme ukázat na toho, kdo za to může.

Neil Gaiman.

Ano, člověk, který je pro fantastiku dokonalejší a vtipnější verzí Keanu „nejmilejšího člověka v Hollywoodu“ Reevese, sepsal scénář a masivně se podílel na kampani a nijak se netajil tím, že skládá poctu nejen knize, ale i svému bohužel již zesnulému příteli Terrymu Pratchettovi. Mimochodem, oproti knize v seriálu vystupuje mnohem více anděl Gabriel — jenže i tenhle bonus je odkazem na první náčrty, které Gaiman s Pratchettem udělali, když uvažovali o knižním pokračování svého příběhu.

Problém je, že knižní Dobrá znamení byla skutečně dílem spolupráce. Pratchett to ostatně nakonec shrnul tak, že i když se sobecky snažil psát tak, aby měl ty nejlepší části (přičemž jeho vliv je prý nejvíc cítit při popisu dětství Antikrista na anglickém venkově, zatímco Gaiman měl pod palcem jízdu Čtyř jezdců), tak nakonec se vynořil chlápek Terryandneil a tu knihu dopsal místo nich.

Právě tenhle pán adaptaci chybí. Stejně jako to, že i když byla kniha psána společně, vrchním editorem byl Pratchett — protože měl s knihami mnohem větší zkušenosti (a naopak, pokud by psali Dobrá znamení jako komiks, byl by oním rozhodujícím hlasem Gaiman). Při sledování seriálové verze se bohužel zdá, že nad Gaimanem nestál žádný podobně autoritativní odborník na televizní tvorbu.

Ale dost možná je to přirozená reakce na zkušenost, kterou Gaiman udělal s adaptací svého kultovního románu Američtí bohové. Ta se totiž rozpadla v nápadité vychutnávání si jednotlivých scén, které šlo často dalece za hranice interpretace předlohy, aniž by se showrunneři nějak výrazně snažili směřovat příběh k závěru.

Anebo je to — pozor, přichází kacířská myšlenka — dlouhodobý Gaimanův problém neschopnosti nechat adaptaci, pokud nad ní má nějaký dozor, dostatečně dýchat. I když se totiž podílel například na snímku svého dalšího přítele, komiksového výtvarníka Davea McKeana, Mirrormask, tak nakonec nejlepší film podle jeho předlohy je nedávné Jak balit holky na mejdanech, které si z jeho povídky bere jen základ a atmosféru a nebojí se stát na vlastních nohou. A podobně navíc selhávají také komiksové adaptace jiných scenáristů jeho knih — ať už Nikdykde, nebo Amerických bohů.

Dobrá znamení, která měla být velkou poctou knize a Pratchettovi, tak bohužel nepřekročí svůj stín. Jistě fungují jako skvělé doporučení, co byste si měli sbalit na čtení na dovolenou — ideálně na anglický venkov nebo do Soho.

A i pokud si zcela odmyslíte existenci předlohy, dostanete projekt, který po sobě zanechá podivně znepokojivý pocit: víte, že jste viděli něco, co je opravdu hodně, ale hodně vtipné a vlastně i dojemné, ale nějak se přesto nemůžete tomu smíchu a dojetí upřímně poddat a spíš si říkáte: „Hergot, tohle by asi měl někdo napsat jako knihu… Třeba Gaiman nebo Pratchett, těm by se to líbilo.“