Dobrý historik Snyder

Trailer

Snyder je mistr asociací. Bez bázně pojmenovává dobro a zlo. Asociacemi mezi minulostí a současností chce oživit minulé boje a dát jim punc čehosi akutně aktuálního. Kdo si myslel, že zápas Popperových otevřených společností se svými nepřáteli patří do učebnic dějepisu, tomu Snyder odhaluje svět, v němž se zlo rozmáhá všude kolem a ohrožuje západní liberální demokracie s jejich hodnotami rovnosti, rozumu, osvícenství, svobody a právního státu.

Cestu do nesvobody razí fašistická politika věčnosti, v níž „čas už nepředstavuje linii směřující do budoucnosti, nýbrž kruh, ve kterém se donekonečna opakují hrozby z minulosti“. Charakterizuje ji věčně se opakující boj proti nepřátelům minulosti a „mýtus ohrožené nevinnosti“. Její první obětí je… Rusko, jejím protagonistou tudíž nynější ruský prezident Vladimir Putin. Vítězství Donalda Trumpa představuje Snyder jako analogii vítězství Vladimira Putina. Kdo volí brexit nebo francouzskou Národní frontu Marine Le Pen, ten podle Snydera hlasuje nakonec pro Vladimira Putina. Stejný odsudek by nejspíše potkal i voliče českého prezidenta Zemana.

Passé je doba, kdy Evropská unie a NATO táhly na Východ, čas válek v Iráku a Afghánistánu, kdy se otevřené společnosti otevřely i svým nepřátelům a začaly jim vzdušným prostorem shazovat celé své demokratické režimy. Nyní se karta obrátila. Východ přešel do útoku. Ostražitost Západu z dob počátků studené války je ale tatam. O to více — občas snad až příliš hlasitě — bije Snyder na poplach. Osudovými nadsázkami, že „někdy kolem dubna 2010 se změnila lidská přirozenost“, ve své knize nešetří.

Přesto se země Západu nechtějí probrat z Fukuyamova snu o tom, že zítřek nepřinese nic radikálně nového a nevyhnutelně jen prodlouží dnešek zase o den dál. „Budoucnost je prostě jen opakováním současnosti.“ Už zítra však může snovou politiku nevyhnutelnosti nahradit Putinův antimoderní a antiliberální fašismus. Komu snad připadá termín fašismus přehnaný, toho Snyder přesvědčuje obsáhlými biografiemi fašistických autorů, které Putin cituje, zvláště Ivana Iljina, do jehož četby se prý Rusové pustili v devadesátých letech, a jednak poradců, kterými se Putin obklopuje, jako Alexander Dugin. Nejspíše tedy na základě rovnice, že každý je tím, co čte, respektive kým se obklopuje, vidí Snyder v Putinovi fašistu.

Ačkoli Snyder líčí Putina jako zaníceného čtenáře fašistů, tak čtenářům dluží odpověď, proč tomu tak je. O čem zajímavém Putinova četba fašistů vypovídá? To nechává Snyder stranou, jako by to pro žádnou teorii zajímavé ani nebylo. Stačí se tedy spokojit s odsudkem Putina a dál nepátrat? Jak chce ale zvítězit nad ruskou „fake news“ propagandou? Notabene sám připisuje Rusku „schizofašismus“, kdy „skuteční fašisté označují své protivníky za fašisty“. Jak chce tedy bez teorie ustát případné nařčení ruské propagandy, že to on je fašista? Chce snad stavět proti tvrzení ruské propagandy svá tvrzení s odvoláním na fakta? Domnívá se, že má vyhráno, když otřepanou „pravdu“ západní postmoderní teorie, že „žádné objektivní zpravodajství neexistuje“, kterou jen zopakoval ředitel východní televize Russia Today, shodí bez sebemenších skrupulí ze stolu? Z postmoderny už ale není žádná cesta zpět na jakousi úroveň bazální faktičnosti.

Ničím — natož takovýmito úvahami — si však Snyder svůj příběh nenechá zkazit. Svůj boj zakončuje provoláním, že Západ před hrozícím fašismem může zachránit jen „politika zodpovědnosti“ (zodpovědná) za liberální hodnoty rovnosti, osvícenství, svobody a právního státu. Právě v tom se však Snyder dopouští vnitřního rozporu.

Spoiler

Snyder za prvé dělá to, že všude kolem sebe vidí zlo. Ovšem zlo izolované, z něhož je Západ zázračně vyviněn. Za druhé toto zlo šíří „přirozeně“ Putin, který však dělá to, že kolem sebe také vidí samé zlo: Západ, liberální demokracii, homosexuály a podobně. Snyder jako by neviděl, že s Putinem dělají totéž. Jeho boj proti zlu odpovídá zlu, které si sám tak pěkně nadefinoval. Řečeno akademicky se jeden z nejvýznamnějších intelektuálů tohoto světa dopustil performativního rozporu.

Tento prohřešek proti zákonům myšlení názorně ilustruje dětská průpovídka, že „všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo“, neboť právě takovou představu o sobě mívá zpravidla jen blázen.

A právě tento rozpor Snyderovi uniká: Když ústně či textem kritizuje šíření „politiky věčnosti“ a Západ pokládá za její skoro až nevinnou oběť, přesně v ten moment šíří kolem sebe svými ústy a texty — jím samým nadefinovanou — politiku věčnosti. Přestože upřímně míní, že dělá dobro, měl by být (i jako historik) schopen rozpoznat, kdy jej badatelská upjatost připravuje o sebereflexi.

Když například bude člověk sledovat cíl jménem šíření demokracie po světě, musí si dávat velice dobrý pozor na jednání, jehož prostřednictvím tohoto cíle chce dosáhnout, aby náhodou neznevážil svůj vznešený cíl jednáním, které se sice nejprve bude jevit jako podpora takzvané demokratické opozice, ale později se ukáže být podporou teroristů.

Politikou zodpovědnosti, kterou chce Snyder léčit západní liberální demokracie, je Putinova politika věčnosti. Věcně vzato není mezi oběma politikami rozdíl. Obě podléhají témuž Snyderovu vymezení zla. Obě bojují proti zlu, které je všude kolem, zatímco sebe pokládají za nevinné.

Sequel

Pokud se Snyder nemýlí a liberální demokracii dnes začíná zápas o holé přežití, pak má pravdu v tom, že je třeba obnovit smysl pro historii. Ten však nevykřesají Snyderovy asociace, jimiž Putina přirovnává k diktátorům minulosti. Čtenáři Haškova Švejka dobře vědí proč. Kdyby Švejk slyšel Snydera vyprávět o Putinovi, bez zaváhání by na něho navázal bezprostřední asociací, že znal jednoho diktátora, ten se ponejprv opil na silvestra roku 2010 a prvního ledna ráno měl takovou žízeň a bylo mu tak špatně, že si koupil herynka a pil…

Smysl pro historii nemá ten, kdo asociacemi rozdmýchává ještě žhavé popele minulosti, ale má ji spíše ten, kdo je dokáže udusit. Nikoli Snyder, který rámuje současnost studenoválečnými schématy, nýbrž spíše Fukuyama, který v raných devadesátkách oslavoval konec dějin a vítězství západních liberálních demokracií. Jak se však dnes vrátit k Fukuyamovi, když se mu každý směje?

Fukuyama na svou obranu zdůrazňuje, že

[…] to, co jsem už tehdy [v devadesátých letech] říkal, bylo, že jedním z problémů moderní demokracie je, že sice poskytuje mír a prosperitu, ale lidé chtějí víc než jen to… Liberální demokracie se ani nesnaží definovat, co je dobrý život. Nechává to na jednotlivcích, kteří se cítí odcizení, nevidí smysl, a proto se sdružují do skupin podle identity, které jim dávají pocit sounáležitosti [Respekt, 20. října 2018].

Když ale „liberální demokracie se ani nesnaží definovat, co je dobrý život“, sama touto svou „ctností“ vychází vstříc diktátorům, populistům nebo někomu jako Snyder, který přijde a liberálním demokraciím dobrý život zkrátka nadefinuje — jako boj se „zlem“. Jak se tedy vrátit k Fukuyamovi, když on sám tehdy předznamenal úspěch liberálních populistů?

Nepřežila liberální demokracie celé útrapy dějin navzdory své ctnosti jenom proto, že měla nepřátele, vůči nimž se mohla vymezovat a bez kterých by nebyla schopna definovat, „co je dobrý život“? Nespočívá potom Snyderův úspěch v tom, že liberální demokracie potřebuje někoho, kdo jí bude vytvářet nepřátele, aby jimi zakryla svou neschopnost definovat obecné dobro?

Jestliže se liberální demokracie chlubí tím, že přežila dějiny a zvítězila nad svými nepřáteli, chlubí se cizím peřím, protože bez svých nepřátel by nebyla schopna definovat obecné dobro a všude by zavládla nuda, odcizení či obecně ztráta smyslu. Zeman, Snyder nebo Putin bojují proti nudě a ztrátě smyslu. Kdo je však s to ustát nudu a z nudy se radovat? Kde je liberál, který nemá potřebu si vytvářet nepřátele a necítit se v jakémsi permanentním nebezpečí? Takový liberál ani taková liberální demokracie nikdy na světě neexistovali. Liberální demokracie bez nepřátel je utopie. Chtít však liberální demokracii bez nepřátel čili proměnit Fukuyamův sen ve skutečnost znamená odebrat jejím nepřátelům svébytnost, tj. redukovat její nepřátele na konstrukt liberálního myšlení. Nepřítel je v prvé řadě symptom deficitu liberálního myšlení, jež není schopno definovat obecné dobro. Tímto obecným dobrem, za něž liberál jako Snyder chce vést boj, je právní stát, ale právě proto, že chce právní stát ochránit před cizími nepřáteli, ochraňuje právní stát před svým vlastním deficitním myšlením.

Právní stát není žádná věc (tam venku), kterou by bylo třeba chránit, majetnicky, či až fetišisticky opečovávat. Snyder si bere právní stát a s ním provázanou modernitu jako své rukojmí. Vydírá představou, že když padne liberalismus, padne i právní stát. Takové nakládání se státem paradoxně snese srovnání snad jen s nejbrutálnějšími ideologiemi dvacátého století.

Čím sveřepěji bude liberální ideologie se Snyderem v čele svírat právní stát, tím bohužel násilnější a nebezpečnější bude muset být jejich rozluka. Trump tedy není ničím jiným než objektivním světem zpředmětněná ješitnost, ale nejen svá vlastní, ale velkou měrou i ješitnost liberálů, kteří neschopni obětovat svůj vyčerpaný liberalismus budou raději donekonečna zesměšňovat jakoukoli polemiku s ním.

Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě. Rusko, Evropa, Amerika, přeložil Martin Pokorný, Paseka — Prostor, Praha 2019