Anglické roky

Na počátku to byl pro mě mýtus, Hirschfelder, spisovatelská ikona, velký osamělec, monolit, jak se říkalo, který zůstal po válce natrvalo v Anglii a pracoval na svém mistrovském díle. Přinejmenším tohle jsem ještě před několika měsíci s jeho jménem spojovala a při všem, co jsem se o něm od té doby dozvěděla, mě udivuje, jak náhle se mi tahle představa dokáže stejně jako dřív vynořit z mysli. Dosud jsem si totiž o něm vyslechla jen krátké příběhy, anekdoty, a když si je nechám projít hlavou, když pomyslím na to, že svou práci vykonával údajně doslova na kolenou, na stojanu zhotoveném vlastní rukou, který se nejvíc ze všeho podobal klekátku, když se pokusím si představit, že v telefonu, aby se uchránil jakýchkoli nástrah, předstíral, že je uklízečkou, měnil svůj bas do pisklavé fistule, nebo že dokázal před návštěvníky usínat, sotva ho začali nudit, říkám si, že to všechno byly otřelé fráze.

Bylo by mi milejší, kdybych se nemusela vůbec zmiňovat o Maxovi, nemusela o něm po celé té dlouhé době, kdy už s ním nejsem, mluvit, jenže byl to právě on, kdo mě na Hirschfeldera upozornil jako první. Přirozeně na něj připadl, vždyť sám psal, ale to samo o sobě nestačilo, bylo toho příliš málo, co mohlo jeho horování pro Hirschfeldera odůvodnit, jedna jediná kniha, k tomu ještě z padesátých let, a když se sama sebe ptám, co ho na něm ještě mohlo tak přitahovat, připadá mi každá odpověď jako pouhé vysvětlení z nouze. Pak si pokaždé vzpomenu na náš poslední společný týden, který jsme víceméně trávili tím, že jsme mluvili o něm, a ačkoli je to nesmysl, připadá mi někdy, že je to možná skutečně někdo, kdo se mezi nás vetřel, kdo snad byl důvodem našeho  rozchodu, ačkoliv se s ním ani jeden z nás nikdy nesetkal a já se o tom vlastně dál ani šířit nechci, i když by bylo zajímavé povyprávět jednou o tom, na čem všem se může spisovatelova žena podílet.

Pokud si dobře vzpomínám, vrátil se Max právě z Vídně, kde přednesl svou nevydařenou hommage à Hirschfelder, s níž si vysloužil jen nesouhlas. Pohnutka tu nehraje roli, ale snad to způsobil ten název, který jsem se mu marně snažila vymluvit, neboť se mi ta jeho navoněná obřadnost od počátku nezdála, a ještě vím, nakolik se ho dotkly mé výčitky, že se jen veze na jakési módní vlně, neměl přece jiný důvod, aby se zabýval vyhnancem, tím méně, že šlo o Žida, sám o exilu nic nevěděl a měl radši zůstat u svých příběhů z venkova, místo aby si vzal do hlavy, že se pustí do dobrodružství, jež pro něho mohlo skončit jen nezdarem. Nebylo tenkrát dne, aby se nezačal ospravedlňovat a nevedl monology o tom, co se mu přihodilo, ale aby taky neřečnil o svém obdivu k Hirschfelderovi a neukazoval mi fotky všelijakých rachotin, jež mu měly údajně sloužit jako psací stroje, nevykládal mi o sešlapaných galoších, které nebyly jeho, nýbrž pochopitelně Hirschfeldera, či o zubní protéze ve skleničce s vodou, pokud to ovšem nebyla jen finta; a dodnes mě dráždí, s jakou dávkou sarkasmu přitom sám sebe označoval za omezence z venkova, skoro jako by se nedokázal rozhodnout, jestli nemá přece jen dát za pravdu svým kritikům a uznat, že se ho to celé vlastně vůbec netýká.

Pak jsem dlouhou dobu o Hirschfelderovi neslyšela, a stejně jako dřív mi není jasné, proč jsem při první příležitosti, která se mi nabídla, abych se o něm dozvěděla něco víc, okamžitě zareagovala. Právě že jsem nečekala žádné velké objevy, udivuje mě, s jakou cílevědomostí jsem sledovala sebemenší indicii a jednoho dne se dokonce pustila do důkladnějšího pátrání. Říkat, že jsem měla pocit, jako bych narazila na starého známého, který mi jen sešel z očí, by bylo přehnané, ale srovnatelné to bylo, a mám-li teď v rukou detaily jeho příběhu, je to věc, do níž se měl pustit Max, příběh, který dělá ze siluety papírového panáka skutečného člověka.

Až setkání minulého léta v Londýně mě k němu znovu přivedlo, náhodné střetnutí s jeho vdovou, poslední ze tří jeho žen, která žije v Southend-on-Sea. Poznala jsem ji při jedné vernisáži v Rakouském institutu na Rutland Gate, o níž jsem měla v úmyslu napsat článek, byl to jeden z mnoha mých záměrů, jimiž jsem se chtěla v těchto týdnech v Londýně zabývat a z nichž jsem většinu neuskutečnila, jedna z mých příliš váhavých snah se o něco pokusit ještě před koncem mé delší dovolené, kterou jsem si sama naordinovala, než na podzim nastoupím na nové místo jako sekundářka na Baumgartner höhe. Při té příležitosti byla zahájena výstava fotografií s portréty těch, kteří přežili, vyhnanců, jak se psalo v oznámení, emigrantů z území bývalé monarchie, kteří se po válce nevrátili, a ona patřila k pozvaným hostům, neboť přispěla fotografií svého zemřelého muže, na níž je bezprostředně před svým vycestováním v době, kdy mu bylo osmnáct, na zemi vedle sebe kufr, v ruce tašku s nečitelným nápisem, a tenhle snímek, který mi vdova později darovala, teď visí nad mým psacím stolem.

Velvyslanec se nechal omluvit a muž, jemuž vyvstával na čele pot z voskově bledých perel, údajně kulturní atašé, přečetl jakýsi nepřesvědčivý úvod z papírku, kterého se oběma rukama pevně držel, a když na konci nikdo nezatleskal, nevěděl, kam s očima. Možná scházely jen krátké pauzy, pár pohledů do publika, nebo to způsobil jeho nevelký vzrůst, vyzáblost nebo jak se při řeči kýval ze strany na stranu a stále se víc a víc krčil za pultíkem, oči skryté za horním okrajem obrouček brýlí, ale v každém případě tam stál jako přede všemi káraný školák, který se nesmí posadit, dokud mu to učitel nedovolí, a sám se vmanévroval do pozice obžalovaného, do role hlupáka vehnaného do úzkých, který na sebe vezme jakoukoli vinu, jen když ho nechají jít, aby pak začal v bezpečné vzdálenosti všem spílat. Chyběl mu očividně klid, který by ho přenesl přes pár nerozhodných okamžiků, a když si uvolnil kravatu a pokusil se s očividnou námahou, celý zrudlý, v lehkém předklonu a se svěšenýma rukama zachovat rovnováhu, lidé se před něho natlačili, jako by měl teprve začít, a obě sekretářky, s nimiž předtím ještě všemožně vtipkoval, si náhle v nastalém tichu přestaly šeptat a pozorovaly ho.

Bylo to za odpoledního vedra, jež bylo přes zatažené závěsy stísňující, reflektory člověka připékaly k místu, kde stál, pokud propásl správný okamžik a nepřesunul se o pár kroků dál, kolem fotografií na stěně, zarámovaných portrétů, jež visely ze stropu na dlouhých hedvábných stužkách, a já už si zřejmě před nějakou chvílí všimla ženy, která se náhle objevila vedle toho nešťastníka v ostrém světle. Do té doby se stále držela stranou, s lehkým úsměvem pozorovala přítomné, a právě toho úsměvu, krátkého záblesku, jejž se snažila potlačit, toho přimhouření očí jsem si všimla už předtím, stejného úsměvu, s nímž teď vzala muže za ruku a odváděla ho pryč, čemuž se podrobil se svěšenou hlavou. Zjevně nepatřila k institutu a mně uniklo, co řekla lidem, že se zase rozptýlili, dámám ve staromódně působících letních šatech, pánům v tmavých oblecích, všichni starší než ona, jíž mohlo být tak přes padesát, že spolu zase začali hovořit a šourali se po těžkých kobercích, rozvinutých tu výlučně pro tuhle příležitost, aniž se dotkli pohoštění prostřeného uprostřed místnosti na obrovském křídle perleťové barvy. Přitom dál panovalo ticho, s nezměněnou, přímo pietní nadneseností, s níž si jeden druhého měřili, ale tu a tam bylo možné zaslechnout němčinu, k níž se někteří z nich uchýlili, onu směsici podivné jevištní řeči, mrtvé, jak se mi v tu chvíli zdálo, parodii z drobně vtroušených částic, jaké si člověk představuje raději jen na papíře, v příručním naučném slovníku, slova s matným leskem dlouho neleštěného stříbra, a já se dívala, jak rychle přechází od jedné skupiny ke druhé, jako by bylo její úlohou dělat jim společnici.

Ještě jsme spolu ani nepromluvily, ale musím se mírnit, abych nezačala tvrdit, že mi bylo, jako bych ji už znala, jako by bylo mnohé z toho, co o sobě to odpoledne a při našich pozdějších setkáních vyprávěla, potvrzením skutečností, o nichž jsem už něco málo věděla. Pokusím-li se tu ženu popsat, budou to jen stereotypy, jednotlivosti, jimž by se Max vysmíval, promluvím-li o jejích blonďatých vlasech s prošedivělými prameny, o jejích šedých nebo zelenošedých očích, a zmíním-li se dokonce o jejích lícních kostech, které musely být vysoké nebo vystouplé, jako by to o ní něco vypovídalo, nedokážu-li potlačit slovo drobná, nemluvě o jiných anatomických znacích, které jsou právě v módě, o pěkně formovaných stehnech nebo souměrné tváři. Jak málo na ni sedí, když ji označím za ženu radující se ze života nebo dokonce kamarádku, jak to dělají někteří muži, jakmile jim u nějaké ženy selžou všechny ostatní kategorie a oni si nepřipouštějí, že to označení není ve skutečnosti tak nevinné, jak se domnívají, kdepak kamarádka, tou v žádném případě nebyla, a já se raději držím skutečností, vzpomínám si, jak ke mně s úsměvem přistoupila, v jedné ruce dvě sklenky, v druhé láhev vína, a pokud se nemýlím, příliš pila, nebo se přinejmenším pohybovala s jistotou, že nemůže provést nic špatného, jakou člověk ve střízlivém stavu obvykle nemá.

Překlad Radovan Charvát

Vychází v nakladatelství Prostor.