Deštivý den s Woodym Allenem

Hollywood má ze své podstaty k teatrálnosti blízko. Stejně tomu bylo v polovině 20. století, kdy bylo množství postav tehdejšího filmového průmyslu obviněno z komunismu a dáno na černou listinu. Rychlý proces, který je tak s aktéry těchto afér vykonán, prožívají mnohem citelněji Američané a k nám doputují jen určité dozvuky těch nejviditelnějších kauz. Na ty jako by stejně svítila světla reflektorů, upravovali je maskéři a předcházeli jim nepovedené záběry. Nejen že je to Hollywood, ale jsou to prostě Američani. 

To nejdůležitější, co se za celý mediální kolotoč posledních let přihodilo, byl po dlouhé době rok bez filmu Woodyho Allena. Od roku 1969, kdy režíroval svůj první film Seber prachy a zmiz, Allen natočil necelou padesátku filmů a od prvního vynechal jen pět let, kdy nevydal film nový. Před posledním filmem A Rainy Day in New York to bylo naposled roku 1981 a potom pokračoval třicet šest let v řadě. Bohužel společnost Amazon tento běh na dlouhou trať předčasně ukončila, prohlásila Allena za poraženého a další filmy, na kterých s nimi byl smluvený, mu ani nedovolí točit.

Nechci hovořit o kampani #MeToo a ani náznakem nechci spekulovat, kde jsou její důsledky na místě a kdy jsou přehnané. Zvlášť proto, že tyto kauzy nemají s uměním nic společného. A už vůbec nechci mluvit o kauze Woodyho Allena, jelikož ta se neobjevila poprvé, ale byla již probírána mnohokrát. Nicméně právě tyto události vedou k tomu, že se můžeme podívat na Allenovu tvorbu jinou optikou. Ukázkou toho, jak jsou v jeho dílech vykreslovány vztahy mezi ženami a muži.

Všechno, co jste chtěli vědět o filmech Woodyho Allena

Woody Allen nepatří do té sorty umělců, jakými byli například Stanley Kubrick a Andrej Tarkovskij, u kterých vznik každého díla zabral několik let. U Kubricka to způsobovala především preciznost a dlouhá přípravná fáze před každým filmem. Tarkovskému zase komplikovala tvorbu politická situace, a tak při čtení jeho deníků jen žasneme nad tím, kolik dalších filmů chtěl a mohl realizovat. Tarkovského i Kubrickovy filmy se navíc vyznačují vesměs dlouhou stopáží, mají v průměru přes dvě hodiny. Allenovo tempo je jiné i v tomto, protože jeho filmy mají průměrnou délku 85 minut.

Takové tempo se odráží samozřejmě i v kvalitě. Allen má svoje témata, která opakuje a variuje, a může se zdát, že koukáme na ten samý film znovu jen s jinými herci. Woody Allen je navíc původním povoláním komik, a tak jsou některé jeho filmy jen roztáhnuté vtipy nebo jejich slepence.

Jeho styl nikdy nebyl dlouhodobě strnulý, což zřejmě také souvisí s tempem jeho práce. Jeden film dotočí, poté se posadí ke své krabici s nápady a za chvíli už píše scénář k dalšímu. A takhle pracuje dál. Nedává si žádný odklad, při němž by dělal cokoliv jiného. Především v počátcích své kariéry točil ztřeštěné komedie, které byly často spíš kolážemi scének, což platí především o mockumentu Seber prachy a zmiz, angažované komedii Banáni a nejznámějším Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (a báli jste se zeptat). Se snímkem Interiéry se v roce 1978 pokusil o první vážný film, který dotáhl k dokonalosti v Manželech a manželkách a Jiné ženě. Tento typ filmu se v jeho filmografii objevuje dodnes, takže i když nám snímek připadá ze začátku jako lehká komedie, může se z něj vyklubat svíravá podívaná, jakou byly v posledních letech Jasmíniny slzy nebo Kolo zázraků. Co však Woody Allen dokázal především, přes všechny možné formální a vyprávěcí experimenty, bylo vytvořit specifický typ filmu, běžně vžitý pod názvem allenovka. Milostný newyorský příběh s lehkou jazzovou hudbou a typickým neurotickým protagonistou, kterého často hrál on sám. Annie Hallová, Manhattan, Alice, Mocná Afrodita, Cokoliv a Užívej si, co to jde, to jsou intelektuální oddechovky, které snad vždy budou mít své publikum.

Manželé a manželky

V Allenově tvorbě je také důležitá vyrovnaná pozice mužských a ženských postav. Vztahy jsou totiž Allenovo ústřední téma, kterému se věnuje snad ve všech svých filmech. Nechává v nich stejnou měrou promlouvat ženy i muže, střídá protagonisty, jednou nechává vítězit jedny, příště druhé.

Na otázku, jestli jsou jeho filmy šovinistické, nebo feministické, bych musel odpovědět, že točí filmy obojího druhu. Nebo ještě raději bych řekl, že netočí ani jedny, ale točí filmy o obyčejných lidech z New Yorku. Nebo všude na světě, kde se s ním budou diváci schopni shodnout. Najdeme v nich ženské postavy stejně silné jako ty mužské. Nevnucuje jedněm myšlení druhých. Naopak sleduje velice dobře rozdíl, který v jejich myšlení je. Nejzajímavěji vidíme tyto střety ve filmech, kde se jedná o víc párů, ať už jsou to Hana a její sestry nebo třeba Manželé a manželky. Tímto se určitě podobá jednomu ze svých velkých mistrů Ingmaru Bergmanovi.

V rámci jeho obvinění bylo poukazováno i na to, že v jeho novém filmu je zvýrazněný vztah mezi mladší dívkou a starším mužem. Každý, kdo se vyzná v Allenově tvorbě, ví, že toto téma není na stole poprvé a že se objevuje po celou jeho tvorbu, například ve filmech: Manhattan, Iracionální muž, Užívej si, co to jde, Manželé a manželky, Pozor na Harryho a dalších a dalších.

Spáč z donucení

Každý, kdo má pocit, že ho Woody Allen nebaví, ať zkusí film z jiné dekády. Nebaví vás jeho evropské filmy? Vraťte se do New Yorku. Nebaví vás filmy ze současnosti? Zkuste Výstřely na Broadwayi nebo Sladkého ničemu. Nebaví vás realistické prostředí? Zkuste Stíny a mlhu nebo Spáče. V tvorbě Woodyho Allena není slepé místo (dokonce je tam i muzikál) a těch filmů je skoro padesát. Kampaň, která probíhala okolo loňského znovunařčení, se v mnoha ohledech snažila poukázat také na jaksi vadná témata v jeho filmech, která najednou začala veřejnost pohoršovat. Jenže toto téma tu bylo vždy a vedlo ve výsledku jen k tomu, že dlouhý běh „co rok, to film“ byl přerušen. Loňský rok byl po letech první bez jeho nového filmu a doufám, že bude na dlouhou dobu i poslední.