Dům bez oken

Už když se nahoře otevřela Brána a v paprsku denního světla se objevil On, padl na mě divný, znepokojivý pocit. Tvář neměl hladkou jako obvykle, ale pokrývalo ji nedbalé strniště, bílé vlasy rozcuchané, jako by si jimi dlouze a úporně projížděl prsty, a pod očima kruhy, podobající se dvěma temným podlitinám. Poklop Brány nechal otevřený mnohem déle než jindy a jako by se zdráhal sestoupit; s jednou nohou spuštěnou do mého světa strnul a díval se dolů, pátral v přítmí, světlo mu lemovalo velikou přísnou hlavu.

„Dobrý den, Otče,“ řekl jsem a vyskočil z matrace, abych ho mohl uvítat. Snažil jsem se mluvit hlasitě a zpříma, jak to po mně vždycky vyžadoval, ale nedokázal jsem ovládnout podivný třas, neznámé tušení, které se mě už od prvního okamžiku zmocnilo. „Jsem tak rád, že jste konečně tady…“

Místo odpovědi tam nahoře něco zabručel, jako by se mu ze zaškrceného hrdla drala slova, která nedokázala nabrat tvar. Hned jsem poznal, že se už stihl náležitě posílit čertovským mlékem, a z toho nikdy nekoukalo nic dobrého. Pak nastala dlouhá chvíle tupého ticha, v němž se jako zadrhlý metronom ozývalo těžké oddychování. Teprve potom spustil dolů i druhou nohu, s očividnou námahou za sebou zavřel Bránu a pomalu začal sestupovat po schodech. Hlasitě supěl, tápal kolem sebe rukama a přidržoval se kamenných stěn, tak jako vždycky, když do něho z čertovského mléka vstoupil Otec č. 2. Dnes ale bylo něco jinak, něco se změnilo. Jednak na sobě neměl svůj kazatelský pluviál, jaký si oblékal při svých slavnostních večerních návštěvách. A hlavně: s úžasem, který mi zmrazil celé tělo od hlavy až k patám, jsem si uvědomil, že za sebou zavřel Bránu, ale už ji zapomněl zamknout, což se stalo poprvé za celé ty dlouhé roky od chvíle, kdy jsem se přestěhoval do Nového světa.

Hlavou mi bleskl podivný nápad: Co když na to nezapomněl, ale z nějakého nepochopitelného důvodu to udělal schválně? Nikdo přeci nevěděl lépe než On, jak nebezpečné je nechat Bránu odemčenou. Jak snadno by se mohly poklopem prosmýknout temné síly ze Zlosvěta a zastihnout nás tady dole nepřipravené a zranitelné. Pohled mi bezděky klouzal tím směrem, jako bych ho chtěl na jeho osudovou chybu upozornit, a zároveň mi jakýsi potutelný, rouhavý hlas uvnitř mé vlastní hlavy našeptával, abych si tohle strašné tajemství z nějakého důvodu nechal pro sebe.

„Už přicházím, Demiorgu,“ řekl hlubokým, zastřeným hlasem. „Doufám, žes byl dnes poslušný a bohabujný. Že tě zase nepokoušely ty hříšné myšlenky, kterým ses poslední dobou tak rád oddával.“

„Vůbec ne, Otče. Dneska jsem neměl ani jednu hříšnou myšlenku, přísahám. Naopak jsem si třikrát pečlivě procvičil Deset úkolů a pak jsem přemýšlel o svém poslání, až konečně přijde ta Chvíle. A taky jsem Vám chtěl něco důležitého říct.“

„Opravdu?“ podivil se s předstíraným zájmem, jako bychom spolu tuhle podivnou hru hráli poprvé. „Tak povídej, teď máš možnost.“

„Já… chtěl jsem Vám poděkovat.“

Dychtivě jsem četl v Jeho tváři a prahl po té chvíli, kdy se v ní rozprostře výraz uspokojení. V tomhle bodě měl přece jako obvykle pokývat bradou, významně zabručet a pozdvihnout paži, jako že zadržuje další příval mojí vděčnosti. Jenže i tohle bylo dnes jinak. Otec se zastavil na prostředním schodu a jen se tak zvláštně kýval ze strany na stranu, prsty zatnuté do holých stěn, jako by měl každou chvíli upadnout. Rostl ve mně zvláštní, nevysvětlitelný strach.

„Chtěl jsem Vám poděkovat za všechno, co pro mě děláte,“ začal jsem zpaměti předříkávat slova, která jsem za ty dlouhé roky uměl snad už i pozpátku. „Za to, že jste mě uchránil strašlivé zkázy, která už brzy tam nahoře smete celý ten mrzký, zkažený Zlosvět. Neskonale si vážím toho, že jste se sám obětoval, abyste mě mohl připravit na můj veliký úkol. Že můžu tady dole zatím pokorně vyčkávat a v bázni Boží se nerušeně připravovat na příchod Království…“

„Ano, dobře,“ přerušil mě mávnutím ruky a opět se dal do pohybu, ztěžka došlápl na další schod. „Jsem velice rád, že si to všechno uvědomuješ. Zdá se, že jsem tě přeci jenom výborně připravil. Protože tam venku se stále stmívá. Mračna se dnes zase stahují, z lesa se za svítání ozýval kvil démonů. Myslím, že už to přichází… už to nebude trvat dlouho…“

Teď byl zase otec na chvíli ve své kůži. Posadil jsem se na matraci a bez dechu sledoval, jak se nade mnou tyčí a s očima bloudícíma v nějakých neznámých krajinách, do nichž viděl jenom on, mi předává svá bezútěšná poselství. Tyhle chvíle jsem nějakým zvláštním způsobem miloval. Sám pro sebe jsem tomu říkal Zprávy nebo Novinky z Apokalypsy. Den co den vyplňovaly jako živá voda čas mého tichého, klidného podzemního života, těšil jsem se na ně už od samého probuzení.

„Mračna už byla vidět nahoře nad kopcem,“ sděloval mi významně a já si představoval krajinu za naším domem, obývanou zlými silami. Viděl jsem v dálce černý monolit kopce zahaleného mlhou, jak se nad jeho ponurým vrcholem plíží těžké, deštěm nasáklé mraky a drásají svá dlouhá černá břicha o pahýly mrtvých stromů. Nebo: „Nad naší zahradou dnes přelétlo hejno lysých ptáků.“ A já snil o tiché, zarostlé zahradě, kde vítr hladí podzimní větve jabloní a v dlouhých prodlevách shazuje nahnilá jablka do žluté, opršalé trávy… Dychtil jsem po těch novinkách, zajímalo mě, jak od našeho posledního setkání postoupila Apokalypsa, jak se dnes zase ohlásila, jací poslové ji dnes přišli zvěstovat a kdy už se konečně sečtou dny toho strašného, zapovězeného Zlosvěta.

Dnes ale otec působil unaveně a ani jeho vyprávění nebylo tak poutavé jako jindy. Co chvíli odněkud vytáhl svou čertovskou láhev, aby se s hlučným polykáním posilnil. Slova mu vázla v zaškrceném hrdle a zdálo se, že kázání mu dnes působí potíže a ani trochu ho netěší. Po chvíli se jeho monolog proměnil v téměř nesrozumitelné drmolení, připomínající jakousi ponurou litanii.

„Ksakru, dneska je tady úplně k zalknutí,“ ulevil si a rukou zajel pod košili, jako by chtěl přetrhnout něco neviditelného, co ho svírá. Vtom jeho oči sklouzly směrem k talíři se zbytky brambor a zeleniny v nohách mojí proděravělé matrace.

„Nedojedl jsi jídlo,“ zasyčel a podrážděně sebou škubl. „Pohrdáš snad dary, které ti přináším?“

„Nepohrdám, Otče! Moc mě to mrzí… ale dneska nějak nemám hlad. Dojím si to později.“

„Jsi rozmazlený.“

Postoupil o další schod a zase se nadlouho zastavil, kýval se tam a zpět a zpod prstů, křečovitě zatnutých do zdi, se mu drolila zpuchřelá omítka. Oči mu žhnuly, nervózně kmitaly přítmím mého světa a s každým pohybem jako by se zařezávaly hlouběji do propadlé, ztrhané tváře.

„Ano, jsi prostě rozmazlený. Možná ti příliš dopřávám. Možná jsem k tobě až příliš velkorysý. Snad bys měl poznat trochu strádání a odříkání, aby sis napříště víc vážil hojnosti, kterou ti poskytuji.“

„Ale já si jí vážím, skutečně.“

„Nevážíš. Ničeho si nevážíš! A nic jsi nepochopil.“

Přikrčil jsem se na svojí matraci a v očekávání něčeho strašného jsem rukou sevřel svého jediného přítele a ochránce, pana Sovu, malou umolousanou hadrovou figurku, která tu se mnou žila bok po boku už mnoho let jako tichý, trpělivý společník. V matném světle ze stropní žárovky začaly vyrůstat stíny, to jak On kolem sebe tápal rukama, jako by mě chtěl uchopit a sevřít. Zdálo se mi, že mu roste hlava, že se nafukuje a bobtná, že znenáhla vyplňuje celý prostor mého pokojíčku, vrůstá do každého koutu jako veliká bílá rozezlená tykev…

„Ne, kdepak, nic nepochopil,“ slyšel jsem jeho dutý hlas; snad jsem v tu chvíli strachem zavřel oči, v mých vzpomínkách je na tomhle místě jen jeho hlas, ale už ne podoba, jen narudlé černo za zavřenými víčky.

„Nepochopil nic. Celá ta léta jsem se zřejmě snažil docela zbytečně. Celé ty dlouhé roky snažení, lopocení a odříkání byly k ničemu. On snad zatoužil po něčem fajnovějším? Brambory s brukví mu nevoní? Že on by radši pečínku s omastkem? Knedlíky se zelím a špekem? Aby se mohl olizovat až za ušima, co? Aby mu omastek tekl po tvářích a po prstech! A zapil by to limonádou? Zaplácl by se bonboniérou? Cpal by se jako zvíře, hltal by jako mrchožrout, přisedl by k opulentní hostině pozemských poživačníků, na výsměch Všemohoucímu by říhal přežráním a hladil si nafouklý břich?“

Před očima mi poletovaly všechny ty neskutečné výmysly, v duchu jsem po nich lapal a ládoval je do vyprahlých úst, i když jsem věděl, že nic z toho neexistuje, že je to jenom blouznivý sen. Vzpomněl jsem si na vyobrazení svatého Antonína v jedné z mých poučných obrázkových knih a po jeho vzoru jsem zkřížil ruce před sebe v odmítavém gestu, ale ta nádherná a zároveň strašná vidina ne a ne zmizet…

„Tak řekni, jen se přiznej, licoměrníku! Dal by sis pečené kuře?“ nepřestával na mě naléhat.

„Nedal, Otče! Nikdy! Naprosto se spokojím s brukví,“ zkusil jsem to a zdálo se, že ho má odpověď částečně uspokojila. Pokýval hlavou a teď už klidněji pokračoval:

„To rád slyším. Moc rád. Protože víš, co dělají tam venku kuřatům? Čeho jsou oni schopní? Kuřata tam vyrůstají v malinkých klecích, celý svůj krátký život v temnotě, nemůžou se ani pořádně protáhnout, nikdy, nikdy nespatří denní světlo… představ si to! Umíš si to vůbec představit?“

V nesmírném údivu jsem pomalu zavrtěl hlavou a myslím, že se mi v tu chvíli zpod zavřených víček prodralo několik slz.

„A pak to jedí…“

„Jedí…“ opakoval jsem bez dechu.

„Ano,“ uzavřel. „Takoví oni jsou.“

*

A pak se to stalo.

Ta chvíle, na kterou jsem vskrytu duše čekal celé ty nekonečné roky (kolik jich jen bylo? pět? deset? sto? tisíc?) Zázrak, jehož průběh jsem si dnes a denně promýšlel tam a zase zpátky a klepal se přitom strachy z takového strašného, trestuhodného rouhání. Chvíle, po které jsem v srdci dychtil, zatímco moje rty šeptaly: „Bože, nedej, aby se Mu něco stalo… ochraňuj každý jeho krok a odpusť mi moje zlé myšlenky… to ve mně šeptá ďábel…“

S viditelnou námahou sestoupil ještě o jeden schod. Opět zašátral rukou pod košilí; viděl jsem, jak mu na krku vystupují žíly a čelo má orosené potem.

„Zatraceně, zase mi nějak vyschlo v hubě,“ zasípal a druhou rukou se pokusil nahmatat v kapse čertovskou láhev. „Máš tady tak strašně vydýcháno, to je k nesnesení… otevři… otevři… “

Okno? Chtěl snad říct okno? Otec nikdy neoplýval smyslem pro laskavý humor, ale tenhle vtip byl opravdu krutý.

Tvář mu náhle ohavně zbledla a jeho ústa teď jen bezhlesně vypouštěla vzduch, zmražená v pekelném šklebu, jako by se napůl smála a napůl úpěla bolestí. Jednou rukou se chytil za srdce a druhou zatápal v prázdnu před sebou… a pak se začal kácet. Pomalu, celou věčnost se kácel, zvláštně rovný jako socha, popředu padal a padal jako titán, až zůstal nehybně ležet s rukama u těla a hlavou natočenou a zkroucenou na stranu.

Napřímil jsem se na svojí matraci, pana Sovu přitisklého k hrudi tak silně, že ho to muselo strašně bolet, a ochromený až do morku kostí jsem se nezmohl ani na výkřik. Ústa jako by mi někdo naplnil plstí, jako by mi v nich vyrostl mech, jako by mi z dásní vyjela dikobrazí bodlina a celou hlavu mi prošpikovala jako špíz.

Tak tohle je konec? pomyslel jsem si.

Nebo začátek? šeptl mi potměšilý hlas kdesi vzadu v hlavě.

Musela uplynout celá věčnost, nebo snad několik věčností naráz, než jsem se odhodlal a pomalu, po špičkách se vydal k tomu gigantickému ležícímu tělu. Opatrně jsem kolem něj našlapoval, pak jsem se naklonil blíž a zkoumal, jestli uslyším nějaký zvuk. U hlavy se mu rozlévala drobounká loužička temné krve a smáčela jeho krásné bílé vlasy… bojoval jsem s pokušením otřít mu je cípem košile, vzít do dlaní tu velikou němou hlavu a modlitbami ji přivést zpátky k životu. Po chvíli jsem si všiml, že ještě dýchá; na rtech mu jako podivný podmořský živočich vyrůstala a zase hynula průhledná bublina.

Bázlivě, jakoby mimochodem, jsem zvedl pohled ke schodišti. Nahoře prosvítal mdlý paprsek bílého denního světla. Znamenalo to, že Brána skutečně zůstala nezamčená. Ano, nezamčená. A za ní svět… ten strašný svět, před nímž mě On chtěl tak milosrdně uchránit… ten svět, ze kterého jsem byl vyobcován už tak strašně dávno, až se mezitím proměnil ve vybledlou, nepravděpodobnou vzpomínku. Snad bych teď do něho mohl jen nahlédnout, jen na chviličku poodhrnout tu zakázanou oponu. A až se On probudí, už budu zase zpátky, vůbec ničeho si nevšimne, nic zlého se nestane, všechno se zase vrátí do svých starých kolejí…

Naposledy jsem se ujistil, že ještě dýchá, ale není při vědomí. Živočich u jeho úst pulzoval stále slaběji, než praskl a už se neobjevil. Z hlubin jeho velikého titánského těla se ozývalo už jen vzdálené chrčení, jako když někdy daleko za naším domem přicházela bouře a já naslouchal jejímu ponurému zpěvu.

„Otče, prosím vás, promiňte mi to,“ zašeptal jsem a moje slova se v tom nesmírném tichu odrazila od studených, mrtvých stěn.

Pak jsem křečovitě sevřel pana Sovu a zvolna, bázlivě se vydal po schodišti za paprskem světla.

Vychází v nakladatelství Torst.