Dravec v tenatech slov

Protagonistka tohoto románu, Inka, rozhodně nežije v ideálním manželství — její druh Jakub jí nejenže pravidelně zahýbá se svou mladou atraktivní podřízenou, ale také ji pravidelně bije. Vše je schopna tolerovat pro blaho své dcery, devítileté Beruchy. Když se však Inka po nešťastném incidentu, při němž Beruchu omylem poraní, chytí do propracované pasti, kterou na ni Jakub dlouhá léta chystal, zjistí, že to, co prožívala dosud, nebylo nic ve srovnání s tím, co ji čeká. A že kopance a rány do žeber nejsou tím nejhorším, čeho je její muž schopen. V boji o záchranu dcery, kterou Jakub s přispěním nadité peněženky a nejrůznějších zákulisních intrik umístí do domova mládeže, kam za ní její matka nemůže, najde Inka překvapivého parťáka. Starého souseda Morritze, který si v životě také leccos vytrpěl a jenž se nyní loučí s hektickou kariérou velkého hráče na poli pornografického průmyslu.

Byť není téma domácího násilí ani pošramocených rodinných vztahů zrovna originální, nástin takovéto zápletky vyznívá celkem slibně. A ještě slibněji, pokud víme, že se Marek Epstein prosadil především coby scenárista, a měl by tedy mít cit pro dramatično i pro gradaci děje. V tomto ohledu skutečně nelze autorovi mnoho vytknout. Příběh má tempo, které je umocněno tím, že je čtenáři předkládán střídajícími se pohledy tří hlavních postav: Inky, Beruchy a Jakuba. Ve třech vyprávěcích liniích se objevují i retrospektivní pasáže, které mají klíčový význam pro charakteristiku postav a poměrně přesvědčivě naznačují, že nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Zde však výčet kladů Dravce víceméně končí.

Promyšlený a dobře načasovaný příběh totiž zdaleka není zárukou zdařilého románu. Potíž nastává už u vyprávění vedeného třemi liniemi vypravěčů. Zatímco rodičovské části jsou psány er-formou, tam, kde je středem dění Berucha, se vyprávění přesmýkne do ich-formy. A právě v ich-formovém vyprávění údajně devítileté dívky se ukazuje, že výrazy a stylistické roviny, jichž Epstein využívá, nejsou přesvědčivé ani vhodné a zásadně narušují sugestivnost, ale i uvěřitelnost příběhu. Malá Berucha se totiž neustále ohání slovy a slovními spojeními, která bychom od dítěte jejího věku rozhodně neočekávali. Prohlašuje třeba, že by mohla jít „na medicínu“, že postel je „naškrobená jako struhadlo“, použije však i archaické slovo „felčar“ nebo se zmíní o tom, že měňavky a prvoky spatřila v učebnici „biologie“.

A nejsou to jen části vyprávěné Beruchou, kde to stylisticky skřípe, mnohé nápady jsou zkrátka nedotažené nebo jen nedomyšlené. Týká se to třeba i pasáží, v nichž soused Morritz nostalgicky, ale zároveň rádoby cynicky vypráví o tom, jak si v průběhu osmdesátých let vydobyl pozici se svým prvním pornofilmem Velký pták. Nebo popisů, kdy Inka cítí nenadálou něhu k jindy agresivnímu Jakubovi:

Už dlouho si sex tak neužila. […] Vkládal se do ní ne s mechanickou precizností figur na orloji, ale s touhou. […] Mohlo by to takhle skončit? Svět se po jedné krásné souloži polepší a napraví. Zapomene…

Těžko odhadnout, zda by jazykové nedostatky mohla doladit pečlivější redakce, je však příliš patrné, že redakčních úprav si Dravec zrovna neužil, o čemž svědčí i velké množství překlepů a gramatických lapsů.

V kontextu současné české literatury by mohl být Dravec, příběh s napětím, jehož autor nemá očividně ambice na každé druhé straně naznačovat, že jde o „svérázný experiment“, příjemným osvěžením. Plynulost příběhu je však výrazně narušena mnohými stylistickými neobratnostmi. A bez ní toho Dravci bohužel mnoho nezbývá.

Marek Epstein: Dravec, Labyrint, Praha 2018