Prachy se nemění

Zhruba před rokem spustila dominantní síla českého knižního průmyslu Euromedia Group projekt Čtení tě mění. Zkušená moderátorka Lenny Trčková týden co týden v pětiminutových facebookových videích zpovídá známé české osobnosti z jejich čtenářských zážitků, součástí projektu je i čtenářská poradna. Čtení tě mění není svázáno s žádnou nakladatelskou značkou z portfolia Euromedií, spíše volně využívá platformy knihkupeckého řetězce Luxor: Lenny Trčková v jeho prodejnách sem tam něco moderuje, stánky měl Luxor na festivalu v Karlových Varech a pochopitelně také na loňském i letošním Světě knihy.

Před měsícem získalo Čtení tě mění právní status — stal se z něj nadační fond. V jeho čele sedí akcionář a výkonný ředitel Euromedia Group Lukáš Novák. Podle výpisu z obchodního rejstříku je účelem fondu „zejména popularizace a propagace čtení, zajišťování finančních prostředků pro podporu čtení, rozvoj pořádání kulturních akcí, na rozšiřování vztahů a spolupráce na tomto poli v rámci České republiky i zahraničí, včetně podpory literární tvorby“.

A hned pár týdnů po založení nadačního fondu přišla tisková zpráva o jeho první akci. Euromedia Group, respektive Nadační fond Čtení tě mění, vyhlašuje novou literární cenu, nepříliš invenčně nazvanou „Kniha roku“.
Účastníky literárního provozu, kteří během jara snad už jen ze zvyku absolvovali názorové kolečko „co je špatně na Magnesii Liteře“ a oddechli si po udělení Českého bestselleru, Výročních cen Nadace Český literární fond, Ceny Jiřího Ortena, Skřipce a dalších, musel přepadnout lehký třas. Pokud se na něčem totiž všichni shodnou, pak na zredukování počtu cen a na větší transparentnosti při udělování těch nejdůležitějších. Situace v českém knižním průmyslu začíná připomínat pivovarnictví — občas se těžko hledá půllitr bez plaketky.

Kromě ceremoniální únavy kritiků a publicistů však vede k ostražitosti i nové ocenění samotné. Kniha roku Nadačního fondu Čtení tě mění (KRNFČTM) nemá malé ambice — vyhlášeno bylo hned jedenáct kategorií, osm hlavních (dětská, young adult, napětí, společenský román, fantastika, nonfiction, hobby, audiokniha, ale žádná poezie) a tři extra (obálka, objev a výjimečná kniha, ať už to znamená cokoliv), do nichž nakladatelé mohou hlásit knihy vydané mezi loňským a letošním ročníkem Světa knihy.
Z nominací vybere do každé kategorie sto titulů (!) odborná porota složená z „novinářů, literárních odborníků a blogerů“. O vítězi mají potom rozhodnout sami čtenáři svým hlasem na stránkách ceny nebo prostřednictvím sms během tří letních měsíců. Vyhlášení výsledků proběhne formou televizního galavečera z produkce TV Prima (tato formulace opět musí způsobit na kulturní frontě třas). Knihou roku se stane titul s nejvíce hlasy napříč kategoriemi.

Sociálními sítěmi už stačil prošumět obligátní vtip o zlatých slavících pro knížky: všelidové hlasování plodí všechno, jen ne reprezentativní výsledky. Buď se baví prostý lid, nebo tlačí nakladatel, případně autor. Vzpomeňme například slavičí kauzy Ortel nebo Řezník, případně vydřené vítězství Markéty Šichtařové a Vladimíra Pikoly v magnesiální Ceně čtenářů.
Proces výběru vítěze je nicméně problematický snad u každé umělecké ceny — a ve výsledku je to pro konzumenty také ta nejméně zajímavá část. Ceny a žebříčky existují primárně pro orientaci v tom, co je zrovna v tržním kurzu a čím je dobré podle odborníků a novinářů se zabývat. Jinými slovy, ceny sledujeme kvůli nominacím; ať už abychom se zorientovali, nebo abychom fandili svým favoritům. A tady KRNFČTM naráží o poznání více než u hlasovací technologie.

Jednak se směšuje hodnota tržní a umělecká — nakladatelé mají nominovat své „nejúspěšnější tituly“, což si vzhledem ke stavu české literární publicistiky a kritiky nelze vyložit jinak než jako „nejprodávanější“, porota a čtenáři už ale hlasují podle vkusu. Vzniká tak jakýsi podivný mix seznamu bestsellerů a umělecké kritiky. Obojí má v knižní kultuře své místo, z logiky věci je ale směšovat příliš nelze — umělecky novátorská či tematicky provokativní díla jdou často, ne-li z principu, proti standardům kulturního zboží. Zde navíc vykopává nakladatel hned to „nejúspěšnější“ ze své produkce, takže knihy z kritického hlediska kvalitní, leč z prodejní perspektivy neperspektivní, zůstávají pohozeny hned na startovní čáře.

A za druhé je tu ono podivné nastavení kategorií. Počet nominovaných titulů v každé kategorii i absence jakékoliv „české“ disciplíny napovídá (nevšiml jsem si, že by v Česku za rok vyšlo sto společenských románů, detektivek atd.), že se bude soutěžit mezinárodně a český čtenář bude například volit mezi Elenou Ferrante a Petrou Hůlovou, mezi Jaroslavem Rudišem a Margaret Atwoodovou, mezi Jozefem Karikou a Stephenem Kingem. Po poměřování tuzemské produkce světovými standardy sice volá kritická obec už nějaký čas, toto ale nebude správná cesta — ať už z hlediska literární tradice, témat, specifických nakladatelských strategií a podobně. Výsledkem bude vlastně žebříček z čtenářské databáze typu Goodreads nebo Databáze knih: seznam knih se silným marketingem v zádech rozhozený do ad hoc šuplíků podle nic moc neříkajícího hlasování. Tedy, v databázích jsou u jednotlivých uživatelů aspoň hvězdičky a procenta.

Dalo by se pokračovat dál, například zmíněnou absencí básnické kategorie nebo smyslem laického poměřování české a zahraniční nonfiction. Možná však vůbec nejde o snahu poskytnout čtenářům možnost ocenit a vyhodnotit své knižní zážitky, ale o další akviziční strategii Euromedia Group. Mediální prostor je konečný stejně jako přírodní zdroje — Daniel Křetínský, jehož holdingová společnost Czech Media Invest je akcionářem Euromedia Group, ví zajisté své — a jak ukazují zkušenosti ze zahraničí, není důvod se zdráhat urvat si svůj podíl. Luxor s Lenny Trčkovou už určitě chystají nějakou pěknou kampaň.