„Být Argentinec, to je být daleko“

Nebe, peklo, ráj vychází česky už potřetí. Zvlášť osudy prvního vydání byly docela pohnuté… Měla jste ho někdy v ruce?

Samozřejmě, byla to kultovní kniha. Doma jsme ji neměli, ale půjčila jsem si ji od kamarádky, která chodila s knihkupcem, a přesně si pamatuju, že jsem ji četla na chmelu před prvákem na vysoké, kam jsem se dostala na francouzštinu a španělštinu. Znala jsem jeho povídky, ale tohle mě ohromilo. I když zpětně si uvědomuju, že jsem tomu rozuměla tak sotva z poloviny. Ale všichni „inťoši“ o tom tehdy mluvili a já si to taky musela přečíst.

Všechna vydání pracují s překladem Vladimíra Medka, který už je dnes několik desítek let starý. Upravovala jste ho pro potřeby nového vydání hodně?

Medek Nebe, peklo, ráj překládal na konci šedesátých let, kdy se nebylo koho zeptat na argentinské reálie, nebyl pořádný slovník, nedalo se googlovat, navíc do textu zasáhla cenzura. Hlavní úpravy jsem provedla ve druhém vydání z roku 2001, které jsem připravila podle tehdy nejnovějšího kritického vydání. Zejména bylo třeba doplnit cenzurované pasáže. Cenzura vyhodila či proškrtala všechny otevřenější erotické popisy a také pár politických narážek. Například místo jména Nikita, odkazujícího na Chruščova, se v textu objevilo jméno Konrad, v dobovém kontextu zřejmě v narážce na kancléře Adenauera. Také zmizely všechny posměšné zmínky o „lidu“.

Jinak jsem v překladu samotném moc „neřádila“, spíš zpřesňovala, opravovala jména, dodávala české citáty z knih, které mezitím vyšly v češtině, a pak uváděla na pravou míru chyby vzniklé z neznalosti argentinských reálií — jako třeba že „particulares“ nejsou „zvláštnosti“, ale značka cigaret. V současném třetím vydání jsem dělala ještě další úpravy související s tím, že se změnila překladatelská norma či úzus — například dnes není zvykem překládat místní jména, nemáme tedy v Buenos Aires Zahradní město, ale Villa del Parque.

A kromě normy jsem se přece jenom za osmnáct let vyvinula i já a mé pojetí překladu i mé znalosti o Cortázarovi, takže místy jsem ještě zpřesňovala a vylepšovala. Například jsem se pokusila aspoň trochu napodobit typicky cortázarovský vtip o Slovníku královské akademie: v roce 1963, kdy kniha vyšla španělsky poprvé, slovník neobsahoval téměř žádné latinoamerikanismy, takže byl skutečné lingvistické realitě na hony vzdálen. Místo českého překladu názvu slovníku jsem dala do textu jeho originální titul, aby se dala pochopit replika, že „slovník Real Academia Española nemá s realitou nic společného“. Ale jako celek ten překlad funguje stále výborně, Medek vystihl tón, dynamiku, atmosféru, všechno. Podobně jako ve svých jiných překladech z té doby — to on zprostředkoval českému čtenáři vrcholná latinskoamerická díla jako Sto roků samoty Garcíi Márqueze nebo Zelený dům Vargase Llosy.

Julio Cortázar v roce 1967, foto: Sara Facio

Zmiňujete Maria Vargase Llosu, jeho byla teď česká média plná díky Světu knihy. Kdybyste ty dva s Cortázarem měla telegraficky srovnat, co byste vypíchla?

To je těžké — každý dobrý spisovatel je individualita. Přátelili se, četli si a hodnotili svá díla ještě v rukopisu, oba se pokusili obnovit žánr románu, oba psali čtenářsky velmi náročné knihy, s nimiž tehdy sklidili masový úspěch, dnes těžko představitelný. Oba byli do značné míry subverzivní, zpochybňovali mocenské struktury, nesnášeli diktatury. Vargas Llosa byl možná „buřičský“, jak rád říkal o literatuře, hlavně svými tématy, Cortázar dovedl dál rozbití a zpochybnění jazyka jako nástroje moci: slova, ty „černé čubky“, pošpiněné staletími zneužívání ve službě kohokoli, které je třeba „hoprášyt“, „vikartáčovat“ a zvážit, jak a jestli vůbec je znovu používat. A Cortázar měl něco, co Vargas Llosa zdaleka tak dobře neuměl — byl hravý. Byť Vargas Llosa napsal skvělé humoristické romány Pantaleóna a Tetičku Julii, nikdy neměl tu lehkost surrealismu a absurdna, jaká ve mně vyvolává záchvaty smíchu u Cortázara, mimo jiné vyškoleného dílnou potenciální literatury OULIPO. Vargas Llosa mě vždycky dokázal víc vtáhnout do příběhu, jeho knihy jsem od první chvíle hltala a po dokončení je rovnou začínala znovu, kdežto ke Cortázarovu románu — o povídkách nyní nemluvím — jsem musela trochu dorůst, ale o to víc se k němu vracím a v každém dalším životním období si z něho vybírám zase něco jiného. A zůstává pro mě jedním z nekrásnějších světových románů o lásce — spolu s Knihou o hrdinech a hrobech dalšího Argentince, Ernesta Sábata, a Milou páně Francouze Alberta Cohena.

Nebe, peklo, ráj je román o lásce, o Paříži, o psaní, o nedosažitelnosti absolutna. Jak ho více než půl století od napsání čtete vy osobně?  

Čtu ho pokaždé jinak, podle momentálního rozpoložení. Možná v něm nacházím čím dál víc hravosti a humoru. Pokaždé když čtu nejskvělejší 41. kapitolu o prkně vysunutém nad buenosaireskou ulicí z okna do okna, po němž přelézá Talita (což byla mimochodem první kapitola, kterou Cortázar napsal, zamýšlená původně jako samostatná povídka, ale materiál mu narostl pod rukama), nacházím další mrknutí na čtenáře a znovu se musím hurónsky chechtat. Ta kniha má v sobě něco, co se těžko popisuje, co mě ale vždycky znovu osloví — a zdaleka ne pouze intelektuálně, ale i intuitivně, v Bosorčině duchu. Rytmus, poezii… A úplně argentinsky se také nechávám dojímat steskem a smutkem. „Být Argentinec, to je být daleko,“ řekl Cortázar, ten Argentinec narozený v Belgii a žijící v Paříži.

Není škoda, že Nebe, peklo, ráj vychází už potřetí, ale spousta jiných Cortázarových textů do češtiny nebyla přeložená nikdy? Nechystáte se na něco? Jaká je třeba Cortázarova poezie? 

Rozhodně není škoda, že Nebe, peklo, ráj vychází už potřetí — je to jedna z knih, které by měly být v knihkupectvích k dispozici stále, pro všechny dorůstající generace čtenářů. Ostatně Cortázarovi bylo už 49, když roku 1963 román vydal, ale tehdy oslovil převážně mladé lidi, protože jim předložil neprofesorský pohled na hravý nehotový svět, který si každý může dodělat po svém.

Cortázarova próza už je v češtině více méně kompletní. Máme jeho první román Výherci (česky 2007). Máme nepřekonatelný výbor z povídkové tvorby Změna osvětlení, kde se vyzobalo to nejlepší, co Cortázar napsal, když už byla jeho tvorba uzavřena (česky 1990). Byl by dobrý počin vydat tento výbor znovu. Máme hravé texty jako Příběhy o kronopech a fámech (česky 2004) nebo Jistý Lukáš (česky 1991). Mohly by se vydat přednášky Clases de literatura, moc zajímavé pro fajnšmekry, protože zde Cortázar dává nahlédnout do své spisovatelské kuchyně. A jeho poezie jistě také stojí za vydání, u nás se jí, pokud vím, zabývá třeba Vít Kazmar. Já si na poezii netroufám, nejsem básník. A za úvahu by stály též dopisy, případně další experimentální romány jako 62, modelo para armar. Přesto však soudím, že to nejpodstatnější z Cortázarovy tvorby už v češtině máme.