Malé smutné životy

Je to zvláštní, protože její dílo, nebo alespoň posmrtně sestavený výbor Manuál pro uklízečky, který v Edici angloamerických autorů vydalo nakladatelství Argo, nejeví žádné známky podobnosti s dílem Franze Kafky, Fernanda Pessoy ani třeba Ladislava Klímy.

I když celosvětovou slávu získala Berlinová až po smrti, nedá se říct, že by celý život psala pouze do šuplíku. Lucia Berlinová se narodila v roce 1936 na Aljašce a zemřela v Kalifornii v roce 2004. Mezitím za života publikovala více než sedmdesát povídek především v menších nakladatelstvích a časopisech. Manuál pro uklízečky představuje posmrtně sestavený výbor z povídek, které Berlinová publikovala už za svého života bez zásadnějšího povšimnutí.

Český výbor je užším výběrem z amerického vydání a obsahuje dvacet osm povídek s průměrným rozsahem deset stran. Protagonistkami všech povídek jsou ženy, někdy naivní, někdy hloupé, mladé i starší. Někdy jsou zničené a utrmácené, ale většinou silné a rozhodné, nezlomené, i když často unavené nebo frustrované. Nejsou totiž samy. Okolo nich se stále proplétají muži, kteří jim nevěnují pozornost nebo utekli, děti, které je chrání před pitím, sestry, které umírají nebo jsou traumatizované a potřebují útěchu.

Může to znít jako jednoduchá zkratka, ale zdá se, že má pravdu Alena Dvořáková, která v doslovu ke knize píše: „Snad i pod vlivem neliterárního dění se ve světové literatuře dostává důrazněji ke slovu ‚ženský‘ pohled na svět a to především formou více či méně autobiografické fikce stylizované jako autentická životní zpověď. Literární ženskost je tu třeba chápat symbolicky: Karl Ove Knausgård či Édouard Louis se tímto prizmatem jeví jako bytostně ženští spisovatelé.“ Stačí pár řádků na přebalu a už není možné se takovému čtení úplně ubránit. Podporuje to ještě jeden fakt, a tím je vypravěčka. U většiny povídek totiž převládá pocit, že je vypráví jedna a ta stejná osoba. Ať už vzpomíná na své dětství, mládí nebo ji sledujeme už jako starší ženu. Ať je to zdravotní sestra na pohotovosti, uklízečka nebo těhotná Mexičanka. Stejně tak i pokud hovoří o úplně jiných lidech, pořád máme pocit, že je to stále jedna vypravěčka, která nám vypráví příběh svého života, bez větší ironie, cynismu nebo deprese.

Ve vyprávěních se často nechává unášet pamětí. V proustovsky laděné povídce Temps perdu postupně vzpomíná na svoji dětskou lásku z dob, kdy ani ještě neuměla číst. Nechává za sebou otázku, kam se poděli všichni ti, kteří takto navštívili naše životy: „Chleba s máslem a cukrem. Kentshereve nejedl nic jiného. Nepochybuji o tom, že je z něj teď diabetik.“ V povídce Máma zase z útržků rozhovorů se sestrou a vlastních krátkých vzpomínek skládá obraz své napůl ironické, napůl zoufalé matky. Berlinové nejde o formální experimenty. Nezajímá ji tolik, jak je vyprávěno, ale spíš o čem je vyprávěno. Její povídky jsou čisté příběhy bez manýry nebo snahy jakkoliv modifikovat povídkový žánr. Vyprávějí a tím jsou.

I když je srovnávána především se svými současníky Raymondem Carverem a Alice Munroovou, mnohem více se přibližuje tvorbě Williama Saroyana, především v jeho schopnosti postihnout postavu na základě situace. Postavy jsou totiž u Berlinové stejně jako u Saroyana jaksi magické, načrtnuté jen úsměvem nebo dvěma větami, které pronesou, ale přesto na stránce na chvíli ožijí. Tak jako mladá opilá Migrénka Marlene na pohotovosti, kuchař Bobby na odvykačce nebo překrásná Melina ze stejnojmenné povídky. Ve schopnosti literární charakteristiky a zachycení lidské situace se zde vrací to, co tak dobře dokázali právě Čechov, Hemingway, Saroyan nebo Carver. Snad si nakladatelství Argo nedá příliš na čas s přípravou druhého výboru.

Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky, přeložila Martina Knápková, Argo, Praha 2019