Pohyby ledu

Jsem v podstatě vyrovnaný a spokojený člověk. Jen nesnáším, když se mnou někdo snaží manipulovat.

A ještě víc nesnáším, když podlehnu.

Jsem vhodným manipulátem pro dnešní dobu. Pro dnešní den, například.

Dnešního dne se konečně, po sedmi letech zpoždění, a proto s patřičnou a nesnesitelnou slávou, otevírá báječný nový — a fantasticky drahý — skleník v botanické zahradě v Troji. Sousoší ze skla, oceli, rostlin a motýlů ze všech koutů tropického světa. Souboj eg vědců a architektů, kteří se snaží ukousnout si co největší díl z nepříliš velké pozornosti médií. Večer zdlouhavých, nudných a bezobsažných řečí, úlisných poděkování sponzorům a proslovů o velkém světě, velmi nedokonale skrývajících malé domů. A já budu u toho, s tužkou a zápisníkem.

Samozřejmě že by bylo tisíckrát užitečnější pár dní počkat, než to haló utichne, a pak se tam jít podívat jako obyčejný návštěvník. Užít si tu dusnou a vlhkou atmosféru tropického deštného lesa, i ty bezesporu odvážné křivky skleníku propouštějící světlo tak, aby člověk skutečně zažil to přítmí charakteristické pro spodní patra pralesa. Užít si to všechno pomalu, potichu, o samotě. A pak o tom napsat, podle pravdy, mojí malé subjektivní pravdy.

Tedy přesný opak toho, co se bude dít dnes: Slavnostní Otevření. Náš skleník je, vážení přátelé, nejlepší. Nejmodernější. Je tu nejvíc druhů. Nejvlhčeji. Nejtepleji. Nejvíc. Nej.

Ovšem v redakci tenhle argument vůbec neobstál. Chceš psát o vědě? Chceš. Tohle je tvá příležitost! Ukaž, že je věda zajímavá!

Navíc — spojení vědy a architektury! Peníze! Virtuální realita médií je skutečnost! Skutečná realita nikoho nezajímá! Tolik vykřičníků v jednom odstavci!

Něco na tom je. Jako novinář, co píše o vědě, bych přece měl křičet do světa: věda je úžasná! Žasněme!

Faktem je, že vědecká žurnalistika v téhle zemi v podstatě neexistuje. Je to bludný kruh — věda se v médiích téměř neobjevuje, a proto o ní většina lidí nic neví. Pravděpodobně ji považují za zábavu pro pár neškodných potrhlých zoufalců. Šílených profesorů s rozcuchanými bílými vlasy jako z vědecko-fantastických filmů. Postarších žen v bílých pláštích, které se uchýlily do hlubin vědeckých ústavů, protože o ně v mládí nikdo nestál. Plachých obrýlených mladíků mluvících tajemnou řečí a žijících se svými matkami. Což ovšem nejsou úplně mylné představy: všechny tyhle figurky existují, ve svých bublinách z tabulek, grafů a článků ve sbornících. Jenže to není celá pravda, ani její důležitá část.

Věda je zvláštní svět, trochu uzavřený a na první pohled možná nudný. Ale člověk nemusí být génius, aby viděl, že je věda nezbytná jako metoda, jako způsob myšlení a odhalování světa ve své podstatě, pod povrchem, někdy i poměrně hluboko. Aby pochopil, že nic nevzniká z ničeho, nic nemizí beze stopy. Nebo ne? Možná je to moc hluboko, kam už většina čtenářů novin a televizních diváků nedosáhne, a co hůř, nechce dosáhnout. A proto se věda v médiích téměř neobjevuje. Kruh se uzavírá.

Vědci by se měli trochu usebrat a začít pít, brát drogy, souložit, intrikovat, lhát, podvádět. Jenže oni to už dávno dělají — dělají úplně všechno, co dělají ostatní lidské bytosti. Jen to nikoho nezajímá.

A tak dnes vyrážím do Troji resuscitovat českou vědeckou novinařinu. Před čtvrtou hodinou opouštím redakci na Poříčí a šlapu na kole domů na Palmovku, abych se vysprchoval a převlékl. Dnes potřebuju něco, co nenápadně, ale sugestivně lže: jsem úspěšný mladý muž, obyvatel metropole, mám prestižní zaměstnání a jdu, jen tak mimochodem, na večírek ve skleníku.

Takhle chci vypadat, až se za chvíli uvidím s Annou.

S Annou jsme se poznali na univerzitě. Studoval jsem tehdy třetím rokem žurnalistiku a ona byla v druháku na právech. Normální holka, džíny, tričko s rebelskými motivy, kroužek v nose, po hospodách pila celá piva. Poprvé jsme se potkali — to si dodnes pamatuju přesně, a nevím, jestli je to dobře — ve frontě na záchod v jednom studentském klubu, který už naštěstí neexistuje. Byla dost opilá, usmívala se na všechny a na nikoho. Když na ni přišla řada, pomalu se ke mně otočila a s vážným výrazem ve tváři mě pozvala s sebou do kabinky, aby mi ukázala svoje nové tetování. Prý to strašně svědí. Se smíšenými pocity jsem odmítl, což ji potěšilo. Ty smíšené pocity hlavně. Život je někdy jednoduchý.

To tetování mimochodem nebylo nic moc, jak jsem později zjistil. Před pěti lety jsme se rozešli — říkali jsme tomu rozchod z rozumu, protože emoce už v té době z našeho vztahu vyprchaly — a Anna začala dělat kariéru. Vyndala kroužek z nosu, svlékla tričko, překryla tetování luxusním spodním prádlem, oblékla si usedlý kostým a odstěhovala se do Bruselu, aby se z ní stala moderní bohatá Evropanka. Moje matka, která se nějakou podivnou náhodou zná s jejími rodiči, mi říkala: dobře udělala, holka. Podívej se na sebe! Já bych taky utekla. Inu, není nad podporu rodiny. Anna má teď kolegy a přátele z celého civilizovaného světa, snoubence, který vypadá jak z reklamy na hodinky, a je závislá na kofeinu konzumovaném za chůze z recyklovatelného kelímku. Taky si vypěstovala nesnesitelný zvyk usmívat se na mě jako na dítě, pokaždé když se vidíme. Což je tak zhruba jednou za rok a začíná z toho být další nesnesitelný zvyk. Jenže jí neumím říct ne. Z nějakého důvodu mám pocit, že by bylo daleko horší, kdybych odmítl. Že by to vypadalo, že se jí bojím a snažím se jí vyhýbat. Zkrátka, že by poznala pravdu. A to je to poslední, po čem toužím.

A tak teď kráčím přes Libeňský most, čerstvě oholený a navoněný, v čisté, leč nepříliš vyžehlené košili podivného vzoru, a přes přivřená víčka si snažím přemalovat Vltavu na Temži a holešovický přístav na Canary Wharf, abych se taky cítil kosmopolitně.

„Nečekáš dlouho?“ ptá se, když vstoupí do kavárny s dvacetiminutovým zpožděním. Následuje několik vteřin nedokončených pohybů vítacího charakteru: nevím přesně, jak bychom se měli vítat a loučit. Líbat snad už ne, podání rukou je přece jen dost chladné; většinou to nějak nenápadně zamluvíme. „Mám toho dneska strašně moc, v neděli musím do Londýna,“ pokračuje. Mám chuť jí říct, že jsem tam před chvílí byl, byť jen imaginárně.

„Přijela jsem vlastně jenom kvůli dopisu, který měl dojít na moji starou pražskou adresu,“ vede dál svůj monolog, aniž ji příliš zajímá, jestli vůbec poslouchám. „Ale vůbec nedorazil. Nejspíš se ztratil. Někdy mám pocit, že všechna důležitá pošta končí v nějakých paralelních světech.“ Asi v tom, kde pořád bydlí v Podolí a nosí džíny a tričko.

Pije ještě vůbec? Chodí ještě vůbec čurat? Anebo to jen tak hraje. Já mám přece dneska taky připravenou hru: „Já vlastně taky musím za chvíli… jdu na slavnostní otevření nového skleníku v Troji, velká událost…“ Snažím se předstírat, že mi na tom nezáleží, což je vlastně pravda, jenže z úplně jiného důvodu, než se snažím předstírat. Připadám si jako blbec.

Její trochu zastřený pohled, ne nepodobný tomu dávnému prvnímu před kabinkou toalety, prozrazuje, že vůbec netuší, o čem mluvím.

„Já si říkala, že vypadáš divně.“

Jako blbec.

Zato ty vypadáš čím dál tím líp, a tos nezačala vůbec špatně. Když jsme byli spolu, přišlo mi to jako samozřejmost. Teď trochu jako sci-fi. Hovor vázne; vůbec mi připadá, že každé naše další setkání je horší a horší. Dopíjím druhé pivo během půl hodiny a maluju si, že za chvíli začnu vypadat nervózně, budu pomrkávat po zápěstí a pak se omluvím, že čas kvapí a já už, bohužel, musím.

„Slečno, zaplatím, ano, za oba,“ předběhne mě zvednutou rukou a nechá ji dopadnout jako malou facku v podobě shovívavě zaplaceného účtu. Podá mi spuštěnou ruku (poprvé), usměje se na mě rychle jako na dítě a důstojně opustí kavárnu, jako dáma.

Jako blbec.

Je krásné květnové odpoledne. Ulice jsou plné krásných květnových lidí v krásných květnových šatech, ruce propletené, kolem pasů, kolem ramen, kolem krků. Prázdné tramvaje skřípou v zatáčkách a na rovinkách duní.

Jdu pěšky skrz Holešovice směrem k Výstavišti a pak Stromovkou k řece a do Troje. Na rovinkách mi skřípou zuby a v zatáčkách duní v hlavě. V prázdném žaludku mi žbluňkají dvě celá piva. Na každém semaforu svítí červená, takže mám spoustu času prohlížet si billboardy přetékající dalšími krásnými dvojrozměrnými lidmi. U planetária zjistím, že nestíhám, a zrychlím krok. Ke skleníku dorazím pozdě, bez dechu a s propocenými mapami na košili. Kdybych byl postavou v komiksu, visel by nade mnou těžký černý mrak.