O věrnosti překladu

Erich Maria Remarque: Vítězný oblouk (přeložila Zorka Dostálová-Dandová)

Arc de Triomphe

Několik vět úvodem

Tento Remarqueův román se stal po jeho prvotině z roku 1929 jeho druhým světovým bestsellerem. Četl jsem Remarqueovy romány, většinu z nich v originále, za svých studií v Plzni s téměř stejnou chutí a téměř stejným nadšením jako hry a prózy Dürrenmattovy. Avšak Dürrenmatt a Remarque jsou dva zcela rozdílné šálky čaje — zatímco první je kritikou i čtenáři vnímán jako literární umělec par excellence, druhý naopak jako autor literatury takřka triviální, literatury „kolportážního“ stylu. Pokud se vzdělanec nebo ten, kdo za něj chce být pokládán, přizná k tomu, že Remarquea vůbec kdy četl, pak zároveň dodá, že se tak dělo někdy mezi patnáctým a osmnáctým rokem jeho života.

Také já jsem donedávna žil s pocitem, že Remarqueovy knihy jsou především zábavné, téměř dobrodružné a snadné čtivo, byť třeba i trochu dějinně a psychologicky poučné. Avšak když jsem se v době psaní této knížky rozhodl přečíst si Remarqueův román Arc de Triomphe v životě podruhé, můj údiv nad zkresleností mé představy o tomto Remarqueově díle a jeho jazyce byl značný.

Líčení téměř neuvěřitelného osudu německého špičkového chirurga, který v útěku před Hitlerem nenachází nikde zákonné útočiště, a zvoliv si za místo svého ilegálního pobytu Paříž, je nucen ilegálně se tu i živit, prokládá Remarque hlubokými úvahami značné míry abstrakce a téměř filozofického rázu, bohatou metaforikou (což v umělecké próze vůbec není samozřejmost) a jinými originalitami ne vždy právě nejsnadnějšího jazyka. V této souvislosti se nabízí ne snadno zodpověditelná otázka, co je vlastně na Remarqueových prózách tak umělecky degradujícího kromě faktu, že jejich základem je velmi srozumitelný a (téměř) realistický příběh. Rád bych se nechal literárními historiky a kritiky poučit, v čem konkrétně tkví uměleckost próz Böllových (Nobelova cena za literaturu), jež patří také k mým vyvoleným, a v čem naopak neuměleckost próz Remarqueových. Že by nebylo možné nějak racionálně a empiricky to zdůvodnit?

Ať je umělecká síla či slabost Remarqueových próz jakákoli, jedno je jisté. Jejich četba by nás dovedla k pravdivější reflexi našeho dnešního světa.

Začátek románu

Die Frau kam schräg auf Ravic zu. Sie ging schnell, aber sonderbar taumelig. Ravic bemerkte sie erst, als sie fast neben ihm war.

K Ravicovi se blížila žena. Kráčela rychle, ale jaksi podivně vrávorala. Povšiml si jí, až když byla těsně u něho.

Pokud bychom nehleděli na možnosti německé a české gramatiky a vycházeli ryze z významu a funkce formy originálu a jí odpovídající (či neodpovídající) formy překladu, pak hned úvodní kraťoučká věta Remarqueova je do češtiny přeložena nevěrně. Autor totiž svůj román začíná tím, že nám nejprve představí jakousi ženu — tím, že nejprve napíše Žena — a vzápětí o této ženě něco říká — šla šikmo k Ravicovi. Odložme zatím problém šikmosti chůze a řekněme si něco o Remarqueově ženě, jíž autor zahajuje své vyprávění.

Aniž se budeme pouštět do teoretizování, lze jednoduše říci, že začít v češtině větu slovem Žena není možné, pokud nejde o ženu naši nebo sice o ženu cizí, ale takovou, o níž již něco víme z předchozího textu či vyprávění. Typické užití slova Žena na začátku věty ilustruje následující kontext převzatý z ČNK:

Policisté pátrají po osmatřicetileté Emanuele Novákové z Myšence na Písecku. Žena ve středu odešla z psychiatrické léčebny U Honzíčka v Písku na vycházku a dosud se nevrátila. Sdělila to písecká policejní mluvčí. Žena je štíhlá a měří asi 168 centimetrů.

O něco takového u Remarquea nejde: Autor nám teprve určitou ženu představuje. V češtině bychom mohli na adresu nám neznámé ženy napsat Nějaká žena nebo Jakási žena, avšak v Remarqueově kontextu a smyslu by to nebylo správné. Autor nám totiž představuje ženu nám dosud zcela neznámou, avšak autorsky se přitom „tváří“, jako bychom tuto ženu znali. Jazykovou formou nám autor sugeruje, že onu ženu stejně jako on již známe. Jen proto může užít určitého členu: Die Frau. A německý čtenář nebo ten, který umí německy, je tím určitým členem s onou dosud mu zcela neznámou ženou rázem uveden v jakýsi důvěrný vztah. O tento význam Remarqueovy věty jsme v překladu ochuzeni. Ale není zbytí: v češtině prostě jinak nemůžeme. Pokud jde o otázku věrnosti, řekl bych, že překlad věrný není. Není však věrný proto, že věrný být nemůže.

Věrnost obsahu slova

Aber alles Bewegliche ist stärker als alles Starre. (s. 191)

Ale všechno, co je v pohybu, je silnější než všechno pevné. (s. 140)

Přeložit — navíc v tomto kontextu — německé substantivizované adjektivum Starre českým substantivizovaným adjektivem pevné je pořádný „úlet“. Tady již nejde o nevěrnost, ale přímo o překladatelskou chybu non plus ultra. Remarque proti sobě staví „pohyb“, „pohyblivost“ a „strnulost“, „klid“, „nehybnost“. A diskurzem téměř filozoficko-historicko-sociologicko-politologickým říká, že vše „pohyblivé“ je silnější než vše „strnulé“. Jak to mohlo překladatelce uniknout, je mi záhadou. Překlad měl znít například takto: Ale vše pohyblivé je silnější než vše strnulé.

Die Nacht, als Lavigne gehört hatte, dass seine Frau tot war, hatte er im Hurenhaus verbracht. Die Huren hatten ihn gerettet; mit Priester hätte er nicht durchgekommen. (s. 35)

Tu noc, kdy se Lavigne dověděl, že jeho žena je mrtva, strávil v nevěstinci. Holky ho zachránily; kněz by ho z toho nebyl nikdy dostal. (s. 26)

Proč překladatel nepřeloží doslovně „kdy slyšel“ a místo toho zvolí „kdy se dověděl“, což sice principiálně a z hlediska kognitivního znamená totéž, ale z hlediska jazykového významu to totéž není? Nejspíš proto, že mu české kdy(ž) slyšel navozuje jiné představy a jiné asociace než české kdy(ž) se dověděl. Patrně bych se zachoval stejně. Nikdo přitom nemá tolik času, aby v korpusech pátral po tom, zda v němčině je vskutku v podobných případech běžné užívat slovesa hören, zatímco v češtině se tu naopak zpravidla užívá slovesa dovědět se. Dnes by to bylo možné zjistit, v době překladu Remarqueova románu to možné nebylo. Koho však zajímají podobné detaily.

Mnohem zajímavější je, jak si překladatelka v citovaném kontextu poradila s německým slovem Hure, jehož běžný slovníkový ekvivalent je kurva. Náš dosud největší, už půlstoletí starý dvousvazkový Siebenscheinův Německo-český slovník ke slovu Hure jako jeho lexikální ekvivalenty uvádí slova nevěstka, děvka, běhna, kurva. Ani jedno z nich však překladatelce nevyhovovalo a je to tak dobře. Výraz holky myslím dosti přesně zapadá do stylu Remarqueových vět. Uvidíme v této knížce ještě vícekrát, jak je třeba být opatrný nejen na styl věty nebo celé části textu, ale také na styl jednotlivých slov. Jako ve všem v jazyce i tu panuje plno asymetrií a neočekávaných souvislostí.

Věrnost stylu slova

„Unter…“ Die Frau zögerte. „Unter seinem Kopfkissen hatte er siemeistens.“ (s. 40)

„Pod…“ zaváhala. „Míval je obyčejně pod poduškou.“ (s. 30)

Slovo poduška znám dosti dobře ze svého dětství. Že je složeno z prefixu pod- kořene -uš- (uch-o) a koncovky jsem si ovšem uvědomil až teprve nedávno. O to tu ale nejde. Jde mi o slovo poduška samé a o jeho stylovou hodnotu. Slovník spisovného jazyka českého zhruba z poloviny 20. století u tohoto slova uvádí, že je to slovo knižní. Poněkud mne to překvapilo, ale bohužel si už nepamatuju, zda jsem toto slovo ve svém dětství slýchal, nebo na něj jen narážel v knížkách. V ČNK se slovo poduška vyskytuje zhruba desetkrát méně často než slovo polštář. Předpokládám, že k tomu, aby místo polštář napsala poduška, vedl překladatelku principiálně stejný důvod, který ji vedl k tomu, aby místo běžného často zvolila stylizovanější obyčejně a místo běžného měl aby zvolila stylizovanější míval. Takto překladatelé postupují, a ať to je dobře nebo ne, nedá se s tím nic dělat. Věřme, že většinou je to dobře.

Ich möchte nicht, dass du vor Aufregung einer Dame des Fauburg St. Germain die Eierstöcke an den Magen nähst. Sie würde dann nach neun Monaten ein Kind kotzen. (s. 396)

Nechci, abys z rozčilení přišil dámě z Fauburg St. Germain vaječníky k žaludku. Pak by dítě vyblinkala. (s. 293)

Tady snad došlo ke krátkému spojení dítě — blinkat. Jenže nejde o blinkající dítě, ale o zvracející ženu. Samo sebou v přeneseném, dosti drsném smyslu. Baví se tu ovšem spolu dva chlapi, kteří žijí v drsných podmínkách. Tak to vidíte, samá drsnost, a najednou zjemnělé blinkání. Tento stylový nesoulad je do očí bijící. Jak to, že si toho překladatelka nevšimla? Německé kotzen rozhodně není blinkat. Není ale ani blít — to už je zas příliš. Remarqueova věta měla znít spíše takto: Po devíti měsících by pak dítě vyzvracela.

Věrnost stylu a obsahu slov

Er fühlte die leichte Ebbe und Flut ihres Atems. Unsichtbar bebte es ihm entgegen, sanft, ohne Schwere, bereit und voll Vertrauen — in fremdes Dasein in der fremden Nacht. (s. 120)

Ucítil lehký příliv a odliv jejího dechu. Neviditelný, chvěl se mu v ústrety, jemný, lehounký, ochotný a důvěřivý — neznámý život v neznámé noci. (s. 88)

Styl tohoto českého překladu je bezpochyby dokonalý. A pro většinu z nás patrně i krásný. Otázka je, zda také dokonale odpovídá stylu Remarqueovu. To pochopitelně nelze nijak objektivně změřit ani dokázat. Nicméně: za překladatelčino lehounký je v originále bez tíže. Zdá se mi, že právě toto překladatelčino kreativní lehounký za strohé autorovo bez tíže posouvá krásu překladatelčina stylu směrem k sentimentalitě, jakou Remarque patrně neměl na mysli.

Zřejmě opět ze stylizačních, zvukově-rytmických důvodů překladatelka namísto autorova „cizí bytí v této cizí noci“ píše „neznámý život v neznámé noci“. Z hlediska charakterizované situace by tu ale doslovné „cizí“ bylo náležitější než „neznámý“ a téměř filozofické „bytí“ náležitější než „život“. Pokud by se nám slovní spojení „cizí bytí“ opravdu nezdálo pro krásný styl přijatelné, pak by šlo napsat: cizí život v této cizí noci. Život oné ženy ani ona noc totiž pro Ravica zcela neznámé nebyly. Zato cizí ano.

Vychází v nakladatelství Academia.