Tanec s čirým zlem

V dubnu vychází v českém překladu další kniha věhlasného amerického historika a humanisty Timothyho Snydera Cesta do nesvobody. Snyder v ní varuje před „politikou věčnosti“ (Putin, Trump a další), která postupuje z východu na západ a ohrožuje západní liberální demokracie. Těm Snyder vytýká, že po pádu východního bloku usnuly na vavřínech „konce dějin“. Alternativu a naději vidí v tom, co nazývá „politikou zodpovědnosti“. Ta již naslouchá varování dějin a uvědomuje si, jak křehký byl, a proto i je osud liberálních demokracií. Nepřeslechnout hlas dějin nakonec znamená číst Snydera. Například jeho dvacatero poučení, jež u nás vyšla v roce 2017 pod titulem Tyranie: dvacet lekcí z dvacátého století.

Těmto současnějším počinům dává Snyder hloubku svým renomé vědce-historika, které získal sepsáním dvou monumentálních děl Krvavé země (KZ) a Černá zem. Ale už v těchto velkých dějinných syntézách si Snyder občas neodpustil žurnalisticky zrcadlit historické události do dnešní doby a poučit veřejnost o pravděpodobnosti nadcházejících krizí či opakování historie.

V Krvavých zemích Snyder čtenáři předkládá prezentaci hrůz, jež se odehrály v letech 1933—1945 na území „mezi“ Sovětským svazem a nacistickým Německem. V pozdějším díle Černá zem usiluje o to prokázat, že rozbití státu a státních institucí stvořilo podmínky pro masové vraždění Němců. Protože v obou případech nechává mistrná vláda nad psaným textem vše do sebe krásně zapadat, široká veřejnost tleská a ze Snydera se stala nedotknutelná autorita v oboru zachraňování liberální demokracie, je na místě formulovat několik reflexí ke způsobu, jakým Snyder přistupuje k historické látce a proč má sklon ji zrcadlit do dnešní doby.

Odbyté veličiny

Snyderův přístup k historické látce se ukazuje na jeho práci s autoritami, které pro autora velkých syntéz o vzniku a devastačních účincích totalitarismu ve 20. století zaujímají naprosto zásadní postavení.

V rozhovoru pro časopis Respekt (2014, č. 6) se Snyder s teoriemi Hannah Arendtové a Zygmunta Baumana a především klíčovým pojmem modernity vyrovnává následovně: „Problém ale je, že na samotné vraždící mašinérii nic převratného, moderního ani technologicky vyspělého nebylo. Fabriky smrti byly ve skutečnosti velmi primitivní. Pár cihel, komín a plyn — to nebyl žádný inženýrský výkon.“ Z odpovědi rozpačitý redaktor otázku pro jistotu ještě upřesnil, že Bauman měl zřejmě na mysli modernitu spíše ve smyslu odcizení. Na což Snyder bez váhání kontroval: „Ano, holokaust byl podle této představy možný právě vinou odcizení, kdy lidské bytosti zabíjela nějaká neosobní instituce. Jenže ve skutečnosti i v Osvětimi ti, kdo zabíjeli, byli se svými oběťmi do poslední chvíle v osobním kontaktu. Bylo to velmi intimní, ať už se na to díváte jakkoli. Klíčové je, že vraždění začalo střílením a neskončilo ani poté, co Němci začali zabíjet plynem. A střílení, jakkoli to zní hrozně, je velmi intimní akt. I proto byly postaveny plynové komory — aby ulehčily zabíjení německým důstojníkům, kterým dělalo psychický problém střílet do lidí.“

V této odpovědi Snyder nejprve odhazuje pojem odcizení, ale vzápětí si protiřečí slovy, že vlastně intimitu zabíjení bylo třeba překonat a do zabíjení odcizení zavést. V první odpovědi zase bez studu redukuje modernitu na komíny a odcizení na neosobní instituce, resp. na protipól intimity či fyzické blízkosti. V takovém případě ale nemůže pro Snydera ani sex s prostitutkou být výrazem odcizení, protože přece i sex za peníze zahrnuje fyzickou blízkost…

Arendtové zase Snyder nemůže odpustit, že vidí jeden i druhý totalitarismus jako vyústění dysfunkce moderní společnosti, tedy dysfunkce, která je vlastní i „Snyderově“ liberálně demokratické společnosti. Sice „lze nahlížet nacistické Německo a Sovětský svaz jako dva typy modernity“, píše Snyder, „zdaleka to však neznamená, že představují modernitu jako takovou“ (KZ: 161).

Proti Arendtové staví Snyder Vasilije Grossmana, který „neusiloval oba systémy analyticky sjednotit do jednoho sociologického schématu (tak jako totalitarismus Arendtové), ale chtěl každý z nich oprostit od ideologického popisu, a tím odhalit jejich společné, nelidské rysy“ (KZ: 370). Jak uvidíme, oproštění se od pojmů modernity a ideologie je alfou a omegou Snyderova přístupu k dějinám. A v neposlední řadě rovněž důvodem jeho nahodilých asociací mezi tím, co se stalo, a tím, co se právě děje.

Kritičtí Němci

Na rozdíl od většiny anglosaských historiků němečtí vědci nalézají superlativy pro Snyderovy knihy jen těžko. Michael Wildt, Dieter Pohl, Jürgen Zarusky nebo Jörg Baberowski vytýkají autorovi ve svých recenzích absenci vědeckých otázek, metodického přístupu, vymezení se vůči stávajícímu výzkumu, nepřesný výklad a v neposlední řadě nelogičnost autorových dedukcí i faktografické chyby. Navrhujeme tyto výhrady nahlížet ve světle oné zjednodušující redukce modernity na komíny a odcizení na protipól intimity.

Německý historik Jürgen Zarusky se ve své recenzní studii musel pozastavit mimo jiné nad tím, jak je možné, že poválečný odsun Němců z Československa Snyder zmiňuje jedním dechem se Stalinovými etnickými čistkami: „Území poválečného Polska se ocitlo v zeměpisném středu Stalinovy poválečné kampaně etnických čistek. Tehdy ztrátu domova pocítili nejmarkantněji Němci: do konce roku jich bylo z Polska vyhnáno asi 7,6 milionu a další zhruba tři miliony byly odsunuty z demokratického Československa“ (KV: 319). Za takzvané Benešovy dekrety nemůže přece Stalin.

„Snyderův“ Stalin dále způsobil v roce 1933 největší uměle vyvolaný hladomor v dějinách lidstva (KZ 39). Nikoli, říká Zarusky, největší hladomor nastal za Maovy vlády v Číně při realizaci velkého skoku mezi lety 1958—1962. To není jenom faktografická chyba, ale především symptom: jakožto vědci by dále mělo Snyderovi běžet o to, umět historické události vysvětlit, což je přesný opak bulvárního konstatování jejich „umělosti“, „nahodilosti“ či „svévolnosti“. Jestliže si podle Snydera Stalin tajemství hladomoru na Ukrajině zřejmě odnesl do hrobu a tuto jednu z nejtragičtějších událostí lidských dějin americký historik vykládá jako důsledek svévolného rozhodnutí, pak se tím alespoň vysvětluje, proč Snyderovi nezbývá než varovat před opakováním historie a psát poučné lekce z dvacátého století (Tyranii). Co zůstává nevysvětleným tajemstvím, před tím nezbývá než varovat. Proto také Snyder všude zdůrazňuje, že nejsme lepšími lidmi než Němci nebo Rusové ve třicátých letech. Ale jak bychom jimi také mohli být, když nám Snyder nic nevysvětlil?

V tomto duchu Snyder pokračuje: „V posledních týdnech roku 1932, kdy nečelil žádné vnější hrozbě ani vnitřní opozici, se tedy Stalin rozhodl zahubit na sovětské Ukrajině miliony lidí — neexistuje pro to žádné jiné myslitelné odůvodnění než snaha prokázat, že před jeho mocí není úniku. Zaujal postoj čirého zla, v němž ukrajinští dělníci ztělesňovali agresory a on figuroval jako oběť. Hlad byl formou agrese — pro Kaganoviče uplatněné v třídním boji, pro Stalina v ukrajinském národnostním boji — a jedinou obranu proti ní skýtalo úplné vyhladovění protivníka“ (KV: 60).

Jürgen Zarusky k tomu podotýká: „Aniž by Snyder svého čtenáře informoval o kontroverzi této jeho představované teze, servíruje mu mainstream ukrajinské historiografie o hladomoru, podporovaný a spolutvořený prezidentem Juščenkem — o Stalinově genocidě Ukrajiny, kterou propagoval mezinárodně, a bylo to státním oficiálním prohlášením o dění na Ukrajině v letech 1932/33, které mimo jiné deklarovalo také na 10 milionů obětí. Taková přemrštěná tvrzení seriózní ukrajinští historici odmítají.“

Čím je Snyderovo představení ukrajinského hladomoru skandální? Nikoli přemrštěným odhadem jeho obětí. Protože i kdyby umřel jeden jediný člověk, byla by to katastrofa a Stalin by byl vrah. Skandální není ani to, že Snyder představuje hladomor jako genocidu či etnické pronásledování. Dokonce ani absence argumentace pro tuto tezi není tak skandální. Za skandální lze pokládat až skutečnost, že Timothy Snyder v citované pasáži (ani na mnohých jiných místech knihy) nepředkládá své teze čtenářovi jakožto teze, nýbrž jako (přirozená) fakta. Právě z této naturalizace historie pramení celková absence argumentace a také ladně čtivý styl jeho knih.

Pokud totiž teze není uvedena jakožto teze, zákonitě není pro co argumentovat. A co hůře, žádné argumenty být uvedeny ani nesmí, aby nevzbudily podezření, že snad zaznělo „něco“ (totiž teze), pro co je třeba argumentovat, co si žádá zdůvodnění. „Snyder nám dluží argumenty ke svým závěrům,“ zaznívá opakovaně nejen v Zaruského studiích. Ona do očí bijící čtivost a dynamika Snyderova výkladu proto zasluhují slova chvály a uznání jen do té míry, dokud nevzbudí podezření, že vlastně zakrývají to podstatné — argumentaci, respektive její absenci.

Velkolepá abstrakce jménem „krvavé země“

Konstrukt zemí „mezi“ si Snyder sám nevymyslel, převzal jej. Před Snyderem napsali svá díla Dietrich Beyrau (Schlachtfeld der Diktatoren. Osteuropa im Schatten von Hitler und Stalin, Bitevní pole diktátorů. Evropa ve stínu Hitlera a Stalina, 2000), Alexander Prusin (The Lands Between. Conflict in the East European Borderlands, Země mezi. Konflikt na východoevropském pohraničí, 2010), Jörg Baberowski a Anselm Doeringa‑Manteuffel (Ordnung durch Terror. Gewaltexzesse und Vernichtung im nationalsozialistischen und im stalinistischen Imperium, Řád skrze teror. Excesy násilí a ničení v národněsocialistickém a stalinistickém impériu, 2006).

Zrovna tak Snyder není ani strůjcem myšlenky brutalizace války v těch východních oblastech, které dle dělení Ribbentrop—Molotov připadly nejprve Sovětskému svazu. S touto na historických dokumentech těžko prokazatelnou tezí přišel již před lety ve své monografii Konterrevolutionäre Elementen sind zu erschießen (Kontrarevoluční živly mají být zastřeleny, 2000) Bogdan Musial. Ani ten však nepřišel s něčím originálním, protože vlastně jen oprášil tezi, kterou Ernst Nolte odstartoval „Historikerstreit“. Nolte relativizoval zlo národního socialismu tím, že mu odebral jeho původnost a pochopil ho jako reakci na zlo jménem bolševická revoluce. Netřeba se pak pozastavovat nad tím, že odůvodnění, proč a čím Snyder na zmíněné autory navazuje a čím se vůči nim vymezuje, zůstává čtenáři dlužen. Odpověď nabízí Daniel Lazare: na rozdíl od Nolteho se Snyder vyhýbá kauzálnímu vysvětlení, neřekne, že Stalin je příčina Hitlera; namísto toho oba nesčetněkrát připodobní, vzájemné rozdíly zmíní, ale jen ty bagatelní, aby nakonec zdůraznil, že Stalin Hitlerovi časově předchází, čímž čtenáře „donutí“ k chybnému úsudku: post hoc ergo propter hoc.

Odlišnost mezi Snyderem a jeho předchůdci spočívá ve způsobu zpracování vymezeného tématu — v perspektivě krve a masových vražd. Krev, násilí a masakry a hluboké lidské příběhy končící zpravidla tragicky jsou nakonec prázdné a neživé abstrakce, které plní jediný účel: smýt téměř všechny bytostné, živé a myšlenkově zajímavé rozdíly mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem. Po odstřižení ideologické roviny již nic nebrání představě o tom, jak spolu oba režimy vzájemně interagovaly, jak se doplňovaly a jak například Sověti nechali nacisty potlačit Varšavské povstání. Když má ale Snyder zdůvodnit, proč alespoň materiálně povstání nepomohla dobře vyzbrojená Zemská armáda (Armia Krajowa), neváhá skoro zamlčet její krajní antisemitismus a ztotožnit se s její dosti nelidskou argumentací, že uspěchané povstání znamená komunistické pokušení (KZ: 278). Stejným argumentem povýšeně kárá ty, kteří se přidali na stranu sovětských partyzánů. Kdo se vydal do lesů, podlehl komunistickému pokušení, aby následně přežil, vynucoval si spolupráci s vesničany, ačkoli dobře věděl, že je pak Němci povraždí. „Rolníka zastrašila sovětská zbraň — a poté ho zabila německá“ (KZ: 235).

Vzájemná interakce obou režimů vyznívá sice faktograficky neprůstřelně, ale jen díky tomu, že bylo abstrahováno od ideologické nekompatibilnosti obou režimů. Když odpadne ideologie, bude přirozeně zdůrazňováno podepsání smlouvy Ribbentrop—Molotov, nikoli její porušení. Zda se jako historicky významnější ukáže fakt podepsání této smlouvy nebo fakt napadení Sovětského svazu, nelze rozhodnout bez zohlednění ideologie obou režimů. Je známo, že teorie totalitarismu, které původně měly záměr dokázat ideologickou příbuznost nacistického Německa a Sovětského svazu, s dalším a dalším výzkumem dosáhly bodu zvratu, z něhož nešlo jít nikam jinam než „za obzor totalitarismu“. Snyder ale celému světu dokázal, že si původní záměr teoretiků totalitarismu lze podržet, jen je nutno abstrahovat od ideologie či „metafyziky“ obou režimů a vydat se cestou „čirého zla“, vražd a pornografie násilí.

Takové cestě slouží syntetický konstrukt „krvavých zemí“ náramně. Historikovi poskytuje nevyčerpatelný zdroj krve — bezedný kalamář inkoustu pro nekonečné psaní. Láva krve valící se z textu na čtenáře ho zastihuje nepřipraveného, v úplné nahotě, a to díky obratnému vytržení „krvavých zemí“ z války a ideologie, jak to jen jde. Snyder podává tyto země ve světle jakéhosi abstraktního meziprostoru vytaženého z války a ideologie. Což neopomíjí zdůraznit hned v úvodu knihy: „Toto dílo si klade za cíl popsat dějiny hromadného politického vraždění. Zmíněných čtrnáct milionů lidí se stalo oběťmi sovětské a nacistické vyhlazovací politiky, častokrát v interakci Sovětského svazu a nacistického Německa, přičemž rozhodně nejde o oběti válečného konfliktu mezi těmito dvěma zeměmi.“  

Po vytažení násilí z pojmu války, respektive Stalinovy „vyhlazovací politiky“ z pojmu komunistické ideologie, po této velkolepé abstrakci ještě více vynikají Snyderovi dva izolovaní titáni, Stalin a Hitler, mající na svědomí čtrnáct milionů obětí krvavých zemí. Přesněji čtrnáct milionů krát jedna, protože každá oběť z pohledu Snyderova humanismu měla svůj hluboký lidský příběh, který je třeba převyprávět.

Mocipánem krvavých zemí ale není ani Hitler ani Stalin, nýbrž humanista Timothy Snyder, který ve skluzu brázdí oceánem krve a do toho pohodlně říká provokativní teze a kontroverzní závěry, aniž by bral sebemenší ohled na čtenáře, tj. snažil se mu cokoli vysvětlovat a vyargumentovat. Bezstarostná jízda poháněná benzínem krve nakonec končí v kleci, kterou si na sebe Snyderovo myšlení samo přichystalo. Mříže této klece jsou ukuty Mužem z oceli, o němž nepřekvapivě toto myšlení prohlašuje, že je čirým zlem a etnickým antisemitou. Stalinovi tak třeba připsat zvláštní druhé vítězství: i po více než sedmdesáti letech od vítězství na východní frontě se mu stále daří držet v zajetí liberální, atomisticky smýšlející historiografii. Oslavný tanec na hrobě čirého zla se tak ukazuje jako intelektuální bankrot.

Dvě věty

Čiré zlo obkličuje Snyderovo myšlení ze všech stran. Není totiž schopno uvažovat, jak někdo mohl způsobit takové „peklo na zemi“. „Stalin náramně dobře věděl, co bude následovat,“ upozorňuje Snyder opakovaně, přesto jednal, jak jednal, ergo Stalin byl „čirým zlem“. Jak krátká tautologie! Stalin dělal, co dělal, protože byl čirým zlem, a byl čirým zlem, protože dělal, co dělal.

Pasování Stalina na „čiré zlo“ nevypovídá tolik o tragédiích, které se staly, jako spíše vypovídá o tragédii, která se právě děje, totiž o tragédii myšlení, které pod tíhou Stalinových činů a masakrů neví, jak dál. Čeho jsme jinými slovy svědky, není Stalinem způsobené zničení rozumu v dějinách, nýbrž Stalinem způsobené zničení liberálního rozumu, který není s to myslet na úrovni komunistické ideologie a který míní, že ji může překonat, aniž by jí nejprve podlehl.

Idea, která vrací myšlení zpátky do provozu, zní a musí znít, že Stalin žádnou odpovědnost za své činy nenesl. Proč? K vysvětlení postačí dvě jednoduché věty, které vyslovil současný americký historik a autor Stalinovy velké biografie Stephen Kotkin. První věta zní: „Stalin byl lidská bytost.“ Touto větou se vysvětluje, proč Stalin nemohl nést zodpovědnost za své činy, protože by ji jakožto lidská bytost neunesl. Druhá věta říká: „Stalin byl komunista.“ Tato věta vysvětluje, proč Stalin nebyl žádným čirým zlem, ale něčím svým způsobem daleko horším, něčím, co stojí mimo dobro a zlo, totiž komunistou, který myslel v jazyce marxistické filozofie a v tomto jazyce si (jako konsekventní komunista) nechal zjevovat celý svět.

V těchto větách se myšlení otevírá celá nová dimenze jím dosud nepoznané komunistické ideologie. Od tohoto dialektického obratu myšlení ví, že pokud má vůbec někdy dosáhnout „vítězství“ a odhalit povahu Stalinových činů, masakrů a teroru, bude to zde, na půdě komunistické ideologie, uvnitř marxistické filozofie. Jen v ní a v myšlenkovém pohybu uvnitř ní lze dosáhnout uspokojivého vysvětlení, proč Stalin jednal, jak jednal, proč nemohl osobně nést za své činy odpovědnost a proč marxistický železný zákon dějin přebral za Stalinovy činy odpovědnost. Stalin byl pouhým jeho zjevením. Na vyvrácení liberálně laděné historiografie proto stačí ony dvě Kotkinovy věty: „Stalin byl komunista.“ a „Stalin byl lidská bytost.“

Neboť myšlení svůj velký dialektický obrat vstříc ideologii a k vysvětlování historických jevů skrze ideologii již dávno zahájilo a protože vše nasvědčuje tomu, že Timothy Snyder tento dialektický obrat promeškal, lze jeho humanistické varování před opakováním historie vidět jako křečovitou snahu zakrýt svou vlastní opožděnost za progresivním proudem současné historiografie. Snyderem odbyté veličiny jako Hannah Arendtová nebo Zygmunt Bauman tak o „dějinách hromadného politického vraždění“ liberálním demokraciím říkají svou analýzou modernity více než on.