Uhlíkový stream

Streamovací služby jako Spotify nebo Apple Music dnes generují většinu zisků hudebního průmyslu. Stejný trend platí i pro sledování filmů a seriálů. Čím dál míň lidí si kupuje fyzické nosiče jako CD nebo Blu-ray a raději si pouští muziku nebo filmy skrz Netflix, HBO Go nebo Amazon Prime. Můžou za to především dva faktory: pohodlí a cena — za pár korun měsíčně má zákazník přístup do obrovských databází popkulturního obsahu, ať už na mobilním telefonu, tabletu nebo televizi.

Vedlejším efektem obchodního modelu streamu je odhmotnění kultury, a to jak od fyzického nosiče informace, tak z ekonomické cirkulace. Písnička i poslední díl seriáluTrue Detective jsou hned tu, na jedno kliknutí — není nutné někam chodit, něco kupovat, něco někam strkat; drobný poplatek se odesílá sám jednou měsíčně, jako neviditelná vstupenka do světa zábavy. Běžně se už mluví o „kultuře na vyžádání“, jako by se umělecké statky odpojily od tohoto světa a byly vždy připravené do něj sestoupit odněkud z vyšších sfér. Čekají jen na pokynutí něčího prstu, na kódový příkaz pro algoritmického domácího asistenta.

Svým způsobem toto odhmotnění dokládají i statistiky. V roce 1977, kdy se ve Spojených státech historicky prodalo nejvíce vinylových desek, spotřeboval tamní hudební průmysl padesát osm tisíc tun plastů; v roce 2000, v době vrcholu kompaktních disků, to bylo šedesát tisíc tun. V roce 2016 to bylo už jen osm tisíc tun a je pravděpodobné, že s nevyhnutelným koncem CD to v nadcházejících letech bude ještě méně. A to celosvětově, neboť rozvojové země už naskakují rovnou do streamovacího modelu.

Toto odpojení kultury od materiálního světa je samozřejmě jenom iluzorní. Nejde teď ani o to, že hudbu i filmy musí pořád někdo na něco natočit (nakonec, tuto kreativní práci v nedaleké budoucnosti může zastat umělá inteligence), ale o základní vlastnost internetu, který sice globálně delokalizuje — nejen kultura a umění, ale i média, veřejná sféra, byznys, finanční transakce nebo hry se v poslední dekádě vznáší v digitálním, nehmotném éteru —, přitom ale je navýsost materiální a energeticky náročný. A extrémně hladový.

Internet není nic jiného než miliony kilometrů podmořských kabelů, satelity, páteřní servery a tisíce hektarů datových center. Právě obrovské haly plné paměťových disků umožňují firmám i jednotlivcům přechod do cloudu a zábavnímu průmyslu streamovací model; každý lajk, každé video s rozverným koťátkem, každá písnička na Spotify, každý e-mail, každý film na Netflixu i každá fotka na Instagramu pořád má svůj fyzický nosič, který nejspíš vypadá jako obrovská a nudná skladovací hala někde v Montaně, i svou zálohu, která vypadá jako stejně nudný sklad o čtyři sta kilometrů vedle.

Už v roce 2016 výzkumy upozorňovaly, že jenom datová centra spotřebovala tři procenta světové produkce elektřiny a stojí za dvěma procenty skleníkových plynů. Kromě toho, že samotný provoz datových center využívá extrémní kvanta energie, se další kvanta využívají na jejich chlazení. Datová centra měla už tehdy stejnou uhlíkovou stopu jako celý letecký průmysl. S tím, kolik obsahu — videí, fotek, tweetů, e-mailů, faktur a tak dále — lidstvo vyprodukuje za jediný den, se spotřeba elektřiny i produkce skleníkových plynů bude jenom zvyšovat. Jistá japonská studie například předpovídá, že při současném tempu růstu budou datová centra v roce 2030 spotřebovávat kompletní japonskou produkci elektřiny. Ve světovém průměru půjde o dvacet procent.

Největší zátěží jsou pro datová centra audiovizuální soubory, tedy právě filmy, videa a zvukové nahrávky, které využívají streamovací platformy jako YouTube, Netflix, Facebook nebo Spotify. Univerzita v Glasgow ve spolupráci s Univerzitou v Oslu tento týden zveřejnily výsledky výzkumu, který ukazuje, že environmentální dopady hudebního průmyslu jsou horší než v dobách, kdy spotřebovával desetitisíce tun plastu. Tyto dopady jsou o to horší, že lidé dnes v průměru platí za hudbu mnohem méně než dřív, a ekologická zátěž tak nemá ani přílišné finanční opodstatnění, vypichuje jednu statistiku server Pitchfork. Podobně už před lety organizace Greenpeace upozorňovala na environmentální zátěž způsobovanou platformami jako Netflix nebo YouTube.

Všechny zmíněné korporace o problému vědí a minimálně jejich marketingová oddělení se je snaží řešit: snad není nikdo, kdo by nehoroval za přechod na obnovitelné zdroje energie. A takový Microsoft začal umísťovat kvůli chlazení datová centra na dno Severního moře. A samozřejmě se také množí doporučení pro zodpovědné konzumenty: odpojujte se od internetu, když ho nepoužíváte, pečlivě si vybírejte a podobně.

Ale stejně jako v případě produkce potravin nebo osobní dopravy toto není problém, který lze vyřešit přesunutím odpovědnosti na zákazníka a nazelenalou kampaní. Potíž totiž není ve spotřebě energie, nýbrž především v růstu této spotřeby: i kdyby veškerou elektřinu na zemi vyprodukovaly obnovitelné zdroje, stále se o ni bude přetahovat jeden průmysl s druhým — a stále tu bude odněkud čouhat argument, proč vlastně nezatopit uhlím. Stupeň sem, stupeň tam. Změna musí být systémová, a nejde přitom jen o zdanění nebo zákazy celých technologických odvětví.

Na rozdíl od potravin nebo dopravy, kde si některá omezení lze realisticky představit a v jistých ohledech představují i příležitosti pro kvalitnější, hodnotnější život, si však nějaké uskromnění v globální audiovizuální rozežranosti téměř nejde představit. A možná toto je jedna z největších politických výzev nadcházejících let: pokud chceme (alespoň pro naše děti) nějaký důstojný život a svět, nezbývá než od základů znovu promyslet každodenní život. Tedy nejen to, jaký smysl a dopad má práce, ale i to, jak trávíme volný čas.