Horečka severní točny
Představte si, že vás nějaká událost z dějin fascinuje natolik, že se jí začnete zabývat. Nejprve ve volném čase, pak na částečný úvazek, pak kvůli ní vystudujete nějaký obor, načež věnujete obrovské úsilí fundraisingu, abyste dokázali svůj záměr realizovat se vším všudy, a nakonec o tom všem napíšete knihu.
To, co začíná jako romantický koníček, projde mnoha fázemi od prvotní zamilovanosti přes seriózní výzkum a umíněnou neústupnost až po bezbřehou posedlost. V akademické branži je mnohdy jediným důstojným završením, kterého výzkum dosáhne, právě publikování odborného článku či knihy.
Na poli literárním je zase důležité, zda svou fascinaci dokážete sdělit čtenáři s náležitou upřímností a věrohodností.
Tím nepatrným zlomkem dějin, kterému je věnována nejen kniha, ale hlavně velká část autorčina života, je nešťastná výprava švédského inženýra Salomona Andréeho balonem na severní točnu, která se uskutečnila v létě roku 1897. Její osudové vyústění a zvláštní okolnosti zlákaly například Pera Olofa Sundmana, jenž příběh osobitou metodou zpracoval v románu Let inženýra Andréeho (česky v překladu Libora Štukavce, Odeon, 1972), a o řadu let později i režiséra Jana Troella, který se nechal Sundmanovým románem inspirovat k natočení stejnojmenného filmu (scénář mu napsal přední dánský spisovatel Klaus Rifbjerg), v Československu ovšem z nějakého podivného důvodu promítaného pod názvem Let orla. Onen konkrétní důvod, proč je tak snadné podlehnout půvabu této až absurdně neúspěšné výpravy, spočívá zejména v tom, že její členové zahynuli a jejich zachovalé ostatky byly nalezeny po třiatřiceti letech.
Bea Uusma na rozdíl od svého krajana Sundmana však celý projekt staví na dvou pilířích, kterých si doposud žádný spisovatel nevšímal: na fascinaci osobním příběhem jednoho z účastníků (oněm třem mužům se skutečně nedá říkat jinak, protože polárníky se stali až ve chvíli, kdy balon spadl na led), čtyřiadvacetiletého čerstvě zasnoubeného Nilse Strindberga, a na osobním přesvědčení, že musí s konečnou platností určit příčiny toho, proč muži zahynuli pouhých pár dní po dosažení Bílého ostrova (který se jim teoreticky mohl stát dobrým útočištěm pro přezimování a následnou záchranu).
Z formálního hlediska je pro Uusminu knihu typická především multižánrovost, proti obsedantně systematickým tabulkám staví nepokrytě vybájené pasáže, protože výhodou literárního, a nikoli čistě vědeckého projektu je to, že může bílá místa historie libovolně zaplňovat. Podobně postupuje třeba Laurent Binet ve svém vícevrstvém románu HHhH (česky v překladu Michaly Markové, Argo, 2010). Bea Uusma podobně vydává sama sebe, vyznává se ze své fascinace, popisuje, jak se jí působením projektu mění život, nezkoumá však tolik hranice fikce a reality, nýbrž se soustředí na zprostředkování svého příběhu a metody výzkumu, které může leckterého čtenáře odradit, ať už jednotvárností, či naopak nedostatečnou vědeckostí. Současně však autorka neopouští zcela premisy beletrie, text je navýsost poutavý a poetický a obsahuje i určitou míru fikce. Pečlivě připravená a svědomitě přeložená Expedice graficky odlišuje pasáže vědecké od těch nevědeckých, deníkové od vlastních subjektivních líčení a od fiktivního dotváření Strindbergova příběhu (protože to on a jeho snoubenka Anna Charlierová jsou hlavními „hrdiny“ knihy) a jeho druhů. Stylistickou polohou mezi fikcí (domněnky o osudu tří druhů a o jejich pocitech) a objektivní zprávou z projektu je právě zaujaté subjektivní líčení autorky coby další hlavní hrdinky, hrdinky vlastní „expedice“ za poznáním. Otázka, nakolik je Bea Uusma spolehlivou vypravěčkou, niterně souvisí s úspěchem knihy u čtenáře, neboť pokud by se tomu, co v knize vylíčila, nedalo věřit od A do Z, celý její projekt by vzal za své. Naštěstí je v jejím vyprávění nejen obrovská míra vstřebaných faktů, ale i zaujatosti a upřímnosti, která ohromí snad každého, kdo knihu vezme do rukou, a otupí i osten patetičnosti, jenž z textu tu a tam vystupuje.
Bea Uusma: Expedice. Můj milostný příběh, přeložila Helena Stiessová, Argo, Praha 2018