Ten nádherný kouzelný svět

„Je to jen fantasy/sci-fi, tam si můžou dovolit každou blbost, to se jim to píše!“ Tahle a podobné věty způsobují každému opravdovému fanouškovi fantastiky osypky, fyzickou bolest a enormní nutkání probudit se z noční můry. Většina čtenářů, ale i autorů mainstreamu si totiž ani nedokáže představit, jaké šikaně mohou autoři ze strany fandomu čelit kvůli integritě a uvěřitelnosti svého fikčního světa. Zábavným paradoxem pak je, když titíž lidé trpí neodbytnou představou, že zároveň v těch samých žánrech něco prostě nejde.

Takže když třeba J. K. Rowlingová dávala rozhovory ke svému dnes již naštěstí zapomenutému románu Prázdné místo, krom jiného se oháněla tím, jak může být odvážnější a realističtější, protože ve fantasy třeba o sexu prostě psát nemůžete, když tam máte ty jednorožce a tak. Taková Merry Gentry, hrdinka série knih L. K. Hamiltonové o napůl lidské princezně ze světa víl, která musí osouložit půlku mytologických potvor ve svém okolí (s chapadly a trny i… tam dole), aby získala trůn (podmínkou je totiž mít potomka), nechává pozdravovat a vybírá si v koutě hůlky z jednorožčího rohu pro úplně jiné věci než Harry u pana Ollivandera.

Čímž se logicky dostáváme k zásadnímu odhalení: Rowlingová neumí psát fantasy. Ona tomu žánru nerozumí. Což nic nemění na tom, že celá série o Harrym Potterovi je jinak skvělá věc. Osobně jsem ji celou přečetl několikrát. Jen ji nesmím číst z pozice fanouška fantasy. V takovém nešťastném případě totiž nastupuje můj Vnitřní Čtenář odkojený Tolkienem a biřmovaný Eriksonem a začíná odhalovat nesrovnalosti v textu. Případně úplné — s prominutím — kraviny, které tam jsou prostě jen proto, že dobře vypadají nebo zní. Spousta těch krásných detailů, které dávají světu kouzelníků šťávu, funguje jen samostatně, ale nemůžeme o nich přemýšlet do hloubky.

Coby přízemní bytost si samozřejmě řeknu, co se asi tak učí Harry a spol. na hodinách proměňování. Podle knih zde evidentně mění neživé předměty na živé (mají pak tito proměněnci mysl? Cítí bolest?) nebo jedny předměty v druhé. Tak proč jsou některé kouzelnické rodiny chudé? Proč mají nemajetní malé přístřešky, když i pitomý výletní stan může být uvnitř mnohonásobně větší než zvenku? Je snad určitý druh kouzel zpoplatněn? Nebo odebírá životní manu jako ve videohrách? Nebo proč některé věci jdou opravit (brýle), ale jiné nikoli (kouzelné hůlky)? Kde je nějaká kouzelnická obdoba legendární trojčlenky použitelné v jakékoli situaci?

Samozřejmě, řadu věcí může Rowlingová vysvětlit jaksi dodatečně. Existují specializované stránky, bonusové materiály na DVD a BluRay edicích filmů etc. Jenže vtip je v tom, že fikční svět musí být celistvý už na základě toho, co se dozvíte z primárního textu.

A nejedná se jen o prkotiny. Jak je to třeba s demografií kouzelnického světa? Bradavice pravděpodobně nejsou jedinou školou čar a kouzel v Británii, i když se tak tváří. Pokud je takových institucí ovšem více, podle čeho si mezi sebou vybírají studenty? Je to Brumbálův klientelismus? Jeho HR schopnosti jsou pak vyloženě tristní, stejně jako jeho předchůdců (zde narážíme na nechvalně známou schopnost studentů zmijozelské koleje podlehnout okamžitě zlu a stát se smrtijedy v zácviku). O přehlížení institucionalizované šikany a systematického týrání studentů ani nemluvě. Je skutečně možné, aby v rámci školního trestu byli nezletilí jedinci vysíláni do Zapovězeného lesa stopovat bytost vraždící jednorožce ve společnosti zbabělého psa a infantilního šafáře? Snaha Luciuse Malfoye dostat Brumbála z pozice ředitele je vlastně dost nepochopená a záslužná činnost, protože starý pán je evidentně psychopat libující si ve vytváření situací, v nichž může někdo přijít o život.

Možná tedy jsou Bradavice skutečně jedinou školou v Británii. Jenže uvažovali jste nad tím, kolik má Harry spolužáků? Přímo zmíněno je v ročníku dalších devět osob a reálně jich o mnoho více není. Vzhledem k tomu, že v knize není nikde ani zmínka o opaku, musíme o Harryho třídě uvažovat jako o průměru. Takže v jednu chvíli chodí do Bradavic plus minus stovka nebelvířanů (celkem sedm ročníků) a tedy asi čtyři stovky studentů celkově. Jaká je pak ale celková kouzelnická populace? Matematika říká, že evidentně na pokraji vymření, i když budeme počítat s určitým procentem dětí vzdělávaných doma.

A jak je to vlastně geopoliticky? Ministr kouzel — po většinu série Kornelius Popletal — je jednoznačně členem britské vlády, proto je ostatně jen ministrem. Jak je tedy ošetřeno, že britští kouzelníci soudí coby smrtijeda Karkarova? A to opravdu v zahraničí nebyl nikdo zneklidněn Voldemortovým prvním i druhým vzestupem k moci? Je samozřejmě možné, že kouzelníci znalí čtení budoucnosti prostě svým britským kolegům dopředu potměšile vrátili brexit a ostrovní touhu po izolacionalismu.

Obecně, právo — domácí i mezinárodní — je v sérii lepší neřešit. Hlavně vzhledem k tomu, že nikdo evidentně nepoužívá v soudnictví myslánku či elixíry pravdy nebo výpovědi duchů a podobně.

Podobně jako to, jaký morální vzor Rowlingová našim potomkům dává. Ano, na jednu stranu se kupříkladu Hermiona Grangerová snaží zlepšit svět a založí s bradavickou kavárnou SPOŽÚS (Společnost pro Podporu a Ochranu Životní Úrovně Skřítků), jenže na té samé škole probíhá dlouhodobá genocida jiných kouzelných stvoření. Jako základ obžalovacího spisu bych si dovolil poukázat na ilustrované vydání Tajemné komnaty. Nalistujte si prosím pasáže s mandragorami. Ti malí rostlinní človíčci se navštěvují — přelézají si mezi květináči a pořádají večírky! Podle ilustrací se zpěvy a tanci. Což mi teda zavání dost inteligentním a oduševnělým chováním. Dost možná i sní o listnatých ovečkách. A jak je toto chování reflektováno? Odpovědná profesorka nebohé mandragory bez milosti rozseká a rozdrtí na lektvary a ingredience. Kazuo Ishiguro by to asi pojal jinak, bezcitná Rowlingová z toho má legraci.

A pak jsou zde samozřejmě prostě jen věci, které jdou proti lidské i kouzelnické přirozenosti. Jasně, Rowlingová je puritánka, takže ještě sedmnáctiletí kouzelníci si myslí, že „cvičit s hůlkou“ není dvojsmysl. A Komnata nejvyšší potřeby je prostě místnost. Čtenář se holt neubrání pocitu, že osazenstvo Bradavic je podezřele lobotomizované.

A netýká se to pouze studentstva. Profesor Snape, jinak velmi racionálně uvažující osoba a vůbec nedoceněný velikán, kupříkladu není schopen zjistit, kdo mu za zády vytváří mnoholičný lektvar, když na ošetřovně je v tu samou dobu ze záhadných důvodů nejbystřejší studentka v napůl kočičí podobě. S takovým benevolentním přístupem si profesoři opravdu zaslouží všechen výsměch, kterého se jim kdy dostane.

Dává to všechno někomu smysl? Rozhodně ne někomu, kdo vyrůstal ve Středozemi nebo Zeměmoří. Fanoušek fantasy je zvyklý si podobné otázky klást, snažit se pochopit zákonitosti daného světa. Tam, kde nad něčím nerealistickým nebo nedávajícím smysl v mainstreamu prostě mávne rukou, protože svět je holt někdy absurdní a nelogické místo, ve fantastice předpokládá, že každá nelogičnost je prostě a jednoduše chyba autora.

Navzdory laické představě tak ve fantastice není možné všechno, a i když není třeba dodržovat pravidla fyzikálních zákonů, svoje vlastní dodržovat musíte. Nebo mít zatraceně dobře zdůvodněno, proč dělat výjimku. A právě proto bývá srážka s podobným fanouškem pro každého autora, který si zkouší fantastiku, protože mu „projde všechno“, často smrtící.