Politika, láska a sport v pozdním kapitalismu

Diskutovalo se nejenom nad teoretickými a praktickými možnostmi angažovanosti jako konceptu, ale byly taktéž vznášeny námitky vůči nepatřičnosti angažovanosti v literatuře, někteří tento přístup přímo zpochybňovali a poukazovali k vyprázdněnosti tohoto pojmu. To vše probíhalo navíc za situace, která ve vlastním tvůrčím prostředí naneštěstí postrádala zásadní zástupce angažovaného proudu a tato tvorba vznikala takřka hic et nunc. Geneze a smysl oněch diskusí je ovšem z dnešního pohledu už zřetelnější, tedy v situaci již rozdělené společnosti, což tehdejší zástupci angažovaného proudu vycítili a jejich pozornost a dobový apel směřoval (mnohdy sice necitlivě) právě k upozornění na narůstající společenskou a uměleckou disproporci. Časem se objevily také první knížky, které se daly jasně přiřadit k angažované tvorbě (Weiss, Rops-Tůma, Lakatoš, Dryje), jež byly nicméně buď příliš direktivně extenzivní a postrádaly sebereflexivní moment, nebo byly příliš zakořeněny v časových problémech.

Objevily se také jiné knížky — velmi silná Darmata (Host, 2012) Petra Hrušky mnozí označovali za sbírku angažovanou, té ovšem dle mého soudu chyběl explicitní aktivistický a politický apel, byť byl zcela zřejmý její kritický a vnitřní obecně společenský přesah. Šindelkova próza Únava materiálu (Odeon, 2014) již zřetelněji naplňovala angažované gesto, navíc byla poměrně esteticky silnou knihou se správnou mírou angažovaného napětí, nicméně se také v jistých částech uchylovala k přílišné plakátovosti a psaní à la thèse. V roce 2016 pak Jan Škrob vydává prvotinu Pod dlažbou (Eman, 2016), která výše zmíněné tendence propojuje do tvaru, jenž drží pohromadě angažovanost, citlivou sebereflexi a zřetelné, byť ještě do svých plných možností nerozvinuté formální schopnosti. Po zásluze pak byl autor za tuto knihu nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii DILIA objev roku.

Po pouhých dvou letech vychází Škrobovi druhá kniha Reál, a to navíc v situaci, kdy generačně blízcí autoři (ročník 1988) vydávají také své druhé knihy (Kenotaf Kláry Goldstein a Peníze Pavla Zajíce). Reál není jako předchozí kniha rozdělen do oddílů, ale je rozevřen a lépe uzpůsoben Škrobově rozpínavé poetice. Hned na první pohled je evidentní, že Škrob ještě více využil tvaru pásma z minulé knihy, v němž je mnohdy patrná ginsbergovská inspirace — básně zde stojí jednak samy za sebe jako autonomní jednotky, ale můžeme je také vnímat právě prizmatem volného pásma, neboť i vnitřní podoba jednotlivých básní nespočívá pouze na vlastním pevném tvaru, ale mnohdy jsou jednotlivé verše založeny na sémantické nejednoznačnosti svých předělů. V tomto ohledu je sice Škrobův verš oproti minulé knize mnohem rozvolněnější, zároveň je však touto technikou psaní mnohem důslednější a lze pozorovat i přes onu rozvolněnost, a mnohdy takřka techniku automatického psaní, pozornost k sevřenému komponování celé knihy.

Tato technika souvisí i s obsahem sbírky, jejíž náplní je koláž (založená na principu hry) nejrůznějších témat a (návratných) motivů. Jestliže jsem výše napsal, že v Reálu vidím zdravou míru angažovaného napětí, je to tím, že Škrob není zarytým kazatelem jako v úvodu zmínění básníci, kteří viděli takřka automaticky jednorozměrného člověka podílejícího se na konzumní společnosti ve všech kromě sebe — jistě, knihu můžeme vnímat prizmatem revolty vůči kapitalistickému náhledu na svět a cynický, nepozorný čtenář si u některých veršů může vzpomenout na Kohoutův Čas lásky a boje (například u verše „líbám tě na krk proti kapitalismu“), ale pozornějším čtením můžeme pozorovat hloubku existenciálního a sebereflexivního ponoru, který v oné revoltě Škrob provádí. Není to pouze (formální) simultánnost nejrůznějších obrazů, kde se vedle sebe objevuje politika, láska a sport, ale je to také simultánnost citová, v níž můžeme pozorovat několik poloh lyrického subjektu — od velice sebevědomého účastníka generačního pocitu („moje generace praská ve švech“) přes schizofrenní polohy (motiv policajtů, odposlechů, vrtulníků) až k velice pokornému spirituálnímu („moje / revoluce není z tohoto světa / proti kapitalismu se dá bojovat / jedině s modlitbou / na rtech“) a sebereflexivnímu momentu („tady jsem podléhal úzkostem že nic co / prožívám není pravda že za chvíli otevřu oči a ukáže / se že nic není ani bušení srdce víš ani / to vždycky jsme pak na střeše pili víno malovali se a / říkali že realita nemůže být mrtvá“).

Emblémem Reálu je pak srdce, zjitřenost citu a lidskost — kolikrát jsme už slyšeli klišé o generační výpovědi, abychom pak hned s dalším nádechem mluvili o tom, že se přece jen hypersenzitivní básnická zkušenost nemůže poměřovat s obecnými náladami své generace? Škrob dle mého soudu autenticky vyjadřuje obavy dnešní generace třicátníků a obrací se kriticky vůči mnohdy nelidské bezohlednosti pozdního kapitalismu, nicméně projevuje nejenom své účastenství aktivistické, ale i lidské — ono frommovské umění milovat nejen nejbližší, ale všechny kolem sebe, což mu dopomáhá básnicky vycítit právě onen generační zmar, ale také marnou naději. Angažovaná tvorba může být stejně jalová, jako například koneckonců tvorba lyricky dostředivě konfesijní či experimentální. Vždy záleží na citlivosti uchopení světa — na pozornosti vůči světu, ale také na citlivosti vůči lidem kolem a ostatně i vůči sobě samému. Takové napětí má mít nejenom angažovaná tvorba, jejíž autentičnost Škrob demonstruje, ale samozřejmě také dobrá poezie obecně, kterou Reál obsahuje.

Jan Škrob: Reál, Malvern, Praha 2018