Království Elmet

Stalo se to v pátek. Přesně týden před Velkým pátkem. Škola nám skončila den předtím a začaly velikonoční prázdniny. První den, kdy jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, nepršelo, ale od Severního moře foukal tak silný vítr, že byl vzduch prosycený vlhkostí slané mořské vody. Vítr nám bičoval tváře, až byly ošlehané doruda, a sůl nám pročesávala vlasy a zalézala pod nehty.

Šli jsme na pláž hledat ráčky poustevníčky. Zvedali jsme ze země ulity a zkoumali, jestli jsou prázdné, nebo ne. Když byla ulita obydlená, chvilku jsme si ji prohlíželi, pak ji zase položili a znovu si ji začali prohlížet a snažili se zapamatovat si jejich rozmístění, abychom stejného ráčka nerušili dvakrát po sobě.

Oba jsme už zdálky viděli, jak se k nám kluci blíží. Nijak se nesnažili být nenápadní. Za chůze se protahovali a rozcvičovali si ruce. Podle červené čepice jsem poznal Gregoryho. Jeden z jeho kamarádů nesl fotbalový míč. Důkladně ho nakopl, balón se smýkl po písku a zastavil se dvacet metrů od něj, takže ho mohl líným krokem dojít a znovu nakopnout. Míč s cákáním prolétával mělkými kalužemi slané vody a na všechny strany rozprskával mokrý písek.

Cathy o nich taky věděla, ale pokračovala v tom, co dělala. Zvedla krásnou drobounkou ulitu a nevzrušeným hlasem se mě zeptala, jestli už jsem ji viděl. Odpověděl jsem, že ne, a ona ji obrátila, aby se podívala dovnitř. Byla prázdná. Živočich, na kterém narostla, byl dávno mrtvý a žádný ráček se nerozhodl přivlastnit si jeho hrob. Cathy se sehnula a položila ulitu zpátky mezi chaluhy.

Slané poryvy od Severního moře nás nemilosrdně bičovaly. Když se Cathy zvedla, aby se postavila příchozím, vlasy černé jako whitbyjské gagáty se jí zběsile třepotaly kolem obličeje. Olivkové zapínání na jejím kabátě o sebe cvakalo a ten zvuk připomínal líbezné dřevěné tóny marimby, kterou rozeznívá vítr. Celou dobu jsem ji sledoval. Nemohl jsem z ní spustit oči. Fascinovala mě.

Adam Hardcastle k ní přiběhl a srazil ji do mokrého písku. Dala ruce za sebe, aby zmírnila pád, ale nezvedala se, a Adam ji pohotově zalehl a podržel u země. Callum s Gregorym k nim beze spěchu došli.

Ani jeden nedal najevo, že by si mě všiml, ačkoli jsem stál hned vedle sestry. Byl jsem mladší a na svůj věk dost malý, takže mi bylo jasné, že nemůžu nic dělat, maximálně přivolat pomoc. Otočil jsem se a rozběhl se po písku. Taťka byl zrovna pryč, ale mohl bych to říct babičce Morleyové, a ta by mu mohla dát vědět anebo zavolat někomu známému, někomu z těch lidí, co byli z podobného těsta jako taťka.

Neuběhl jsem ani dvacet metrů, když vtom mě Callum čapl zezadu za mikinu a stáhl mě zpátky. Gregory začal moji sestru zlehka fackovat. Potom sáhl dolů, vyhrnul jí polokošili a položil levou dlaň na pravou stranu jejího hrudníku, na Cathyinu bradavku. Byla ještě malá holka a na hrudníku měla zatím jen kosti a svaly, ale on si nejspíš myslel, že ji to bude štvát. Držel ruku na jejím hrudníku a ona na něj hleděla a nehnula ani brvou. Nepřipadalo jí to nijak horší ani jiné než to, co jí prováděli doteď. Neměla tušení, že Gregory sehrává jakési představení, že napodobuje věci, o kterých buď slyšel, anebo je někde viděl, že dělá něco, o čem si myslel, že to pro ni bude ještě větší ponížení – to nejhorší, co jí může udělat. Ale ona o tom neměla ani tušení. Zatím jí o tom nikdo neřekl. Do téhle hry ji ještě nikdo nezasvětil. Cítila jen studenou, mokrou ruku, která se dotýkala její kůže, což nebylo o nic horší, než kdyby dostala do zubů.

Gregory ji popíchl. „Tebe to neštve?“ Nechápal, jak to, že je tak klidná. „Děvko,“ utrousil. Cathy na něj dál hleděla. „Měla bys bejt nakrknutá, že ti na ně šahám,“ řekl.

Nefungovalo to. Otočil se na mě. Ochable jsem visel v Callumových pažích.

„Strč mu hlavu támdle do tý kaluže,“ nakázal mu Gregory. Callum se krutě rozesmál a odvlekl mě k jezírku mezi skalisky.

Když mi hlavu ponořil do studené vody poprvé, všiml jsem si osamocené mořské sasanky zoufale lnoucí ke stěně rozeklané pukliny, kterou z obou stran ohrožovaly rozpínající se kolonie oprýskaných svijonožců.

Podruhé jsem zpozoroval dva různé druhy chaluh a něco, co vypadalo jako břitka jedlá.

Tohle jsem si zapamatoval. Slíbil jsem si, že si z toho dne budu pamatovat právě tohle.

Potřetí se už moje hlava k vodě nepřiblížila. Sestra se za mými zády zvedla z písku, kopala kolem sebe, křičela moje jméno a jejich jména a taky to svoje. Porvala se s nimi a přeprala je a kluci se odploužili zpátky do městečka a kopačák nechali na pláži. Cathy mi pomohla na nohy a nakázala mi, ať utíkám domů a nezastavuju se. Nakázala mi, ať utíkám domů a zůstanu tam a ať řeknu babičce Morleyové, že za chvilku přijde, ale že by bylo fajn, kdyby sehnala taťku. Chtěla, aby tu byl. Nechala mě tam a vyběhla za kluky. Pustila se za nimi a já věděl, že je všechny bez problémů doběhne. Tenkrát měla delší a silnější nohy než oni. Otočil jsem se a uháněl domů a udělal všechno, co mi poručila.

Kluci z toho vyvázli dobře. Když s nimi skončila, byli domlácení a rozbolavělí, ale nebylo to nic vážného. Cathy neměla tušení, jak lidskému tělu doopravdy ublížit, a klukům se šrámy rychle zahojily. Následující týdny se od Cathy ve škole drželi dál a na nějakou dobu dali pokoj i všem ostatním. Na začátku dalšího pololetí už byli víceméně stejní jako předtím, stejně chodili a stejně mluvili s lidmi. Jestli je ta zkušenost naučila větší pokoře nebo většímu ohledu k druhým lidem, nebylo to na nich znát.

Těsně po rvačce se jeden chlapec svěřil s tím, co se stalo, matce. Samozřejmě jí ale nepověděl celou pravdu. Řekl jí, že Adama s Gregorym napadla ta zdivočelá holka, co má toho divného tátu, který je pořád někde pryč. Matka se vydala do školy a informovala o tom ředitelku.

Ředitelka si taťku druhý den zavolala na kobereček. Byl už doma, dorazil ani ne dvě hodiny potom, co ho babička Morleyová zalarmovala, posadil si mě na klín a společně jsme čekali na Cathy. Babička Morleyová se ho zeptala, jestli ji půjde ven hledat, ale on odpověděl, že už se s ní viděl na pláži. Řekl, že tam seděla sama a že se vrátí domů, až uzná za vhodné.

Cathy uznala za vhodné se vrátit kolem šesté hodiny večer. Seděla na pláži celou noc a den. Na rukou a předloktí jí ulpěla tenká vrstva písku a klouby prstů měla trochu zkrvavené. Písek smísený s krví připomínal tenké proužky špinavé mastnoty, kterou podél pláží vyplavovalo Severní moře a která se držela tam, kam dosáhl příliv.

Taťka se zvedl a vzal ji za ruku. Dovedl ji ke gauči a posadil ji vedle sebe. Zeptal se jí, co se stalo.

Podívala se na něj a já si všiml, že má v očích slzy. Byly sotva vidět, ještě se nestačily proměnit ve slané krůpěje, ale já si toho rozdílu všiml. Bylo to jako rozdíl mezi lesklou a matnou černí nebo mezi něčím mrtvým a živým.

Nejdřív neodpověděla. Seděla mlčky. Všichni jsme mlčeli. Taťka se jí znovu nezeptal a ani já, ani babička Morleyová jsme nic neříkali.

Uběhla skoro minuta, když vtom se jí začal prudce zdvíhat hrudník. Myslel jsem, že má škytavku, ale vzdouval se čím dál rychleji a pak se její dech proměnil a Cathy dala slzám volný průchod. Bylo to jako průtrž mračen.

Vzlykala. Její dech byl jako dmoucí se vlny, které najednou přepadnou přes vlnolam. Její výdechy zněly, jako by foukala do harmoniky.

Mezi slzami říkala: „Připadala sem si tak bezmocná, taťko. Měla sem pocit, že nemůžu udělat vůbec nic, co by je zastavilo. Nebo jim ublížilo. Nemyslím ublížilo tak, jako ubližovali voni mně. Mohla sem do nich mlátit hlava nehlava a stejnak to k ničemu nebylo. Byli na mě tak zlý, taťko. Nemyslím tu bolest, taťko, to mi bylo fuk, myslím to, co sem cejtila vevnitř. Můžu se snažit, jak chci, a stejnak nikdy nevyhraju.“

„Dyťs vyhrála. Porvala ses s nima a přepralas je. Ubránilas svýho brášku. Co víc bys chtěla?“

Taťka si prohrábl vlasy a pak i vousy, jako by v nich hledal odpověď.

„Já mám prostě pocit, že je to úplně fuk, chápeš? Stejnak se to nikdy nezmění. Dycky se budu muset rvát a bude to čím dál horší a horší. Prostě nikdy nebudu mít klid.“

Taťka se pořád drbal ve vlasech. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak ustaraného. „Nenapadlo tě třeba říct vo tom učitelce?“ zeptal se. „Nenapadlo tě povědět jí vo tom, co ti ty kluci prováděj?“

„Já za ní šla,“ odpověděla Cathy, „ale řekla mi, že sou to hodný kluci.“

Překlad Martina Knápková

Vychází v nakladatelství Odeon.