Po uši v patriarchátu

Ve Velké Británii nedávno vyšla výzkumná zpráva jménem Emilia, pojmenovaná po první básnířce, které v Anglii vyšla sbírka, Emilii Bassano. Výzkum poukazuje na nerovné zacházení s ženami a muži v literatuře: díla spisovatelek si zasloužila daleko menší pozornost médií než srovnatelné knižní novinky jejich mužských kolegů.

Kromě nerovnoměrného mediálního pokrytí srovnatelných děl psaných muži a ženami (autoři výzkumu zjišťovali toto pokrytí vždy u dvou prvotin, fantasy děl, knih od autorů bestsellerů nebo autorů oceněných v nedávné době literárními cenami) vyšlo také najevo, že u autorek jsou daleko častěji zmiňovány osobní informace, které s díly nesouvisejí. Realitu, kterou zachytil také tento výzkum, vtipně glosoval Jon McGregor: „Nikdy se mě nikdo nezeptal na to, jak kloubím otcovství a psaní. Nestěžuji si. Není to ničí věc a myslím si, že rodičovství se psaním nesouvisí. Ale zajímalo by mě, jaká představa stojí za tak častou otázkou po kloubení mateřství a psaní.“

U spisovatelek byl dvakrát tak často zmíněn jejich věk. V případě oceňované irské autorky Sally Rooney ho neuvedlo pouze pět z šestnácti článků, z čehož tři byly jen kratší shrnutí. Také na české literární scéně se můžeme setkat s častějším zabíháním do osobních hodnocení u žen než u mužů, a to včetně poezie.

Společná historie

Některé spisovatelky ale zjevně žádnou nerovnost necítí. Například Bianca Bellová nedávno vykreslila všechny podoby štěstí a privilegií, kterých se jí dostalo. Ženy se v boji za svá práva dostaly tak daleko, že mohou být placeny za práci, plánovat si rodičovství, veřejně vystupovat po celém světě. Skoro se zdá, že jedinou vadu na kráse představuje šátek nebo nepodání ruky.

Jediný boj za ženská práva, který Bianca Bellová uznává, je tedy ten kulturní, který mocenskou nerovnováhu přesouvá na nejasnou hranici mezi „křesťanskou“ a „muslimskou“ civilizací. Muslimové podle této logiky ženy ponižují systematicky, zatímco české ženy vystavené násilí si jen špatně vybraly. Všechny zrůdnosti páchané především na ženách se systematicky odehrávají za touto novou kulturně-religiózní oponou dělící svět. Pokud ale nevezmeme vážně domácí násilí nebo platovou diskriminaci (která je mimochodem v Česku vyšší než v Turecku), těžko můžeme genderovou rovnost importovat do zahraničí a jiných kultur.

Bianca Bellová jde ve svém odporu k feminismu tak daleko, že popírá existenci feministek zabývajících se právy žen v takzvaném islámském světě. Šmahem tak vyškrtne z veřejného života například Fatimu Rahimi, novinářku, která zkoumá postavení žen v zemích s převažujícím islámem s neuvěřitelnou systematičností a hlubokým pochopením problematiky. Každá z větších feministických skupin má ve svých řadách ženu, která o feminismu a islámu psala, ať už se jedná o Evu Svobodovou nebo Sašu Uhlovou, z akademické obce se tématu věnuje Blanka Knotková-Čapková nebo Lucie Jarkovská.

Spíše než autentickou výpovědí o nepřítomnosti diskriminace v českém (literárním) světě tak je komentář Bianky Bellové subjektivní dojmologií, která se příliš netrápí s fakty a otázky ženských práv s chutí vymění za několik vět, ve kterých může zmínit, jak vysoký měla plat nebo kolikrát se mohla pracovně podívat do zahraničí.

Výzkum Emilia přitom odhaluje, že diskriminací mohou trpět právě i takové hvězdy jako Bellová, autorky s nejlépe prodávanými romány. Možná to některé z těchto žen samy nepocítí a nebudou chtít tematizovat boj žen za jejich práva, ať už ten historický, nebo ten současný. Avšak autorky mají s feministkami společnou historii, mohou být podobně usměrňované všemožnými stereotypy a osobními útoky.

Ženy si musely historicky vydobýt právo psát, vyjadřovat se ke společenským otázkám, publikovat nebo mluvit na veřejnosti. Ve středověku mohly hrát pouze roli „média“, kterým prochází neosobní síla. Inteligentní středověké ženy se stylizovaly do mystiček a múz, protože jim bylo upíráno vyjadřovat napřímo svůj intelekt. Martin Žemla v předmluvě ke Knížce pravdy od Jindřicha Susa líčí kontakt takových myslitelů, jakým byl například Mistr Eckhart, s ženskými spirituálními komunitami. Ačkoli tito autoři od společenství žen převzali mnoho myšlenek, ženám nebylo dovoleno se formálně vzdělávat a musely být „pastoračně opatrovány“ muži. Představitelky odvážnějších proudů pak končily i na hranici.

Robert Creeley píše v předmluvě k českému vydání básní Američanky Diane di Prima, že v její básnické generaci je sice mnoho autorek, ale jejich díla se často nedochovala, protože je jejich příbuzní nechali zavřít do blázince. Uvolněný život plný básnické inspirace se odpouštěl mužům, ale ženám už ne. Příkladem z českého prostředí je například na dlouho zapomenutá básnířka Zdena Tominová.

Falešná vize

Text Bianky Bellové představuje antifeminismus, který je možný hlásat pouze na základě úspěchů feministického hnutí. Toto popření svých kořenů umožňuje obhájit v patriarchální světě ještě silnější pozici ženy. Tento postoj využívá dopady genderové teorie, která zpochybnila rozdíly mezi muži a ženami a formálně umožnila oběma pohlavím zastávat stejné společenské pozice. S panujícími nerovnostmi, které nejsou tak jasně viditelné, se pak raději vyrovnává jejich popřením.

Za tímto popřením se ve skutečnosti skrývá nedůvěra v oprávněnost vlastního místa ve společnosti a touha si notovat s antifeministy, kteří stále zastávají nejvyšší místa v sociální i ekonomické hierarchii. Feminismus by úspěšnou ženu, jakou Bellová nepochybně je, naoko oslabil a připomněl by jí nesamozřejmost jejího postavení. Přiznáním, že si za svůj úspěch nemůžeme jen samy a nejsme jen „self-made women“, nabouráváme systém kapitalistické soutěživosti, který se snaží navenek vypadat co nejvíc spravedlivě a zásluhově.

Antifeminismus Bianky Bellové je něčím zcela jiným, než je antifeminismus žen, které si přejí být „chráněny“ tradičními hodnotami. Matky, které cítí, že je „starý“ patriarchální svět může lépe ochránit před tendencí k soutěživosti a „zmužštění“ dnešního údělu ženy, se nebojí feministů a feministek, ale jiných antifeministek typu Bianky Bellové, které tvrdí, že mají naprosto stejné možnosti jako muži. Bianca Bellová rozeznívá notu lidového antifeminismu (podobně jako notu rozpaků nad islámem), ale nabízí falešnou vizi světa, ve kterém vyhrají lidé s ostřejšími lokty.

V tomto ohledu vyznívá velmi citlivě odpověď Terezy Stejskalové, která upozorňuje na to, že feminismus je o pozornosti vůči všem, tedy i těm zdánlivě slabším a závislejším. Tereza Stejskalová zmiňuje současné vrcholové političky, které proměňují svět v solidárnější místo k životu a dávají tak naší planetě novou naději. Zároveň je však nevyzdvihuje pro jejich průraznost, ale pro jejich schopnost přiznat si i svoje slabosti a vlastní křehkost. Právě schopnost vidět samu sebe jako zranitelnou a ne vždy naprosto excelující ve všech úkolech, které pro nás společnost přichystala, je jedním z výsledků ženské emancipace. Feminismus nás může osvobodit také od tlaku být vždy krásnými, dokonalými manažerkami, umělkyněmi a matkami, které si nikdy na nic nestěžují. Z této perspektivy vězí ty zcela dokonalé a nikdy nediskriminované ve skutečnosti v patriarchátu stále až po uši.