Mohou spisovatelé zachránit Evropu?

Evropa je podle signatářů prohlášení ohrožena populistickými demagogy a nacionalisty, kteří se ji v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu pokusí uchvátit a rozbít. Hrozí, že „zvítězí politika pohrdání inteligencí a kulturou. Bude docházet k výbuchům xenofobie a antisemitismu. Postihne nás katastrofa. […] Je to útok na liberální demokracii a její hodnoty“.

Z těchto vět čtenáře mrazí. Ne kvůli tomu, co se v nich říká, ale ze způsobu, jakým největší evropští duchové nazírají a popisují současnou situaci. Sdělení samo je poměrně jednoduché. Není v něm nic víc, než co si lze běžně přečíst v politických komentářích seriózních evropských médií, která jejich text otiskla. A ani postoj není nijak odlišný od toho, jaký vesměs sdílejí jejich čtenáři. Mrazivá je však prostota a razance, s nimiž se vyjadřují a které spíše než ducha evropské kultury připomínají militantní výkřiky trollů na dezinformačních webech.

„Útok“, „obrana“ a především „boj“ jsou slova, která v prohlášení zaznívají nejčastěji a která děsí svou definitivností. V Evropě začal boj. Dobro stojí proti zlu. Dorozumění mezi stranami už není možné, neboť ve válce mezi dobrem a zlem nelze uzavírat příměří. Zvítězit může jen jeden… Jako by se tři čtvrtě století od největší dějinné katastrofy zapomnělo, že válka sama o sobě je zlem, a že i když v ní zvítězí hodnoty, tak nikdy ne lidé.

Čas hodnoty prověřovat a čas hodnoty hlásat

Význam a postavení literatury ve společnosti souvisely vždy s tím, jak dokázala nahlížet vztah člověka a moci — politické, institucionální, náboženské, ideologické, byrokratické a jakékoli jiné. Na podstatu a působení moci se totiž dívala prizmatem jedinečného lidského příběhu. Byla advokátem menšiny vůči většině. Nejednoznačnosti příběhu vůči univerzalitě hodnot. A pokud bojovala, tak vždy „proti“ něčemu.

Bojovat „za něco“, byť by to něco bylo sebekrásnější, znamená totiž rezignovat na podstatu umění: na originalitu tvorby a na individualitu vnímatele. Umění se přestává obracet k člověku jako jedinci, aby aktivovalo jeho představivost a asociace, které nemůže a nechce kontrolovat, a dovolává se pouze toho, co mají všichni lidé společného. Nejmenšího jmenovatele. Základních hodnot. A jakmile začne jít o hodnoty a principy, stává se jedinečný lidský osud bezcenným. Etika vítězí nad estetikou. Propaganda nad uměním.

Přesto: je čas hodnoty prověřovat a čas hodnoty hlásat a jsou chvíle, kdy dějiny dospějí do bodu, kdy člověk, ať už jako tvůrce, nebo vnímatel, je ponížen na onoho nejmenšího jmenovatele, na paži, která dokáže udržet zbraň. Snad nejvýmluvněji to postihl Karel Čapek ve hře Matka, v oné závěrečné scéně, kdy matka sama dává poslednímu synovi do rukou pušku a posílá ho do boje. To je gesto, v němž umění předává vládu etice. A Čapek jej učinil, přestože nepochybně věděl, že v okamžiku, kdy pomine válečné nebezpečí, se mu za něj umělecká kritika vysměje. Přesto věřil, že má svůj hluboký smysl, neboť v sázce bylo víc než špatné recenze.

Podle prohlášení evropských spisovatelů jsme dnes v podobné situaci jako tehdy. Stojíme na prahu války. Jenže podíváme-li se na tvorbu jednoho každého z nich, nikde žádnou Matku nenajdeme. A stejně marně se budeme dopátrávat toho, kdy se spisovatelé naposledy nějak hlasitěji vyjadřovali k politickým otázkám.

Proč? Přestali už věřit, že by literatura měla na společnost nějaký dopad? Domnívají se, že dobrá literární recenze je důležitější než hodnotový apel na nejširší čtenářské masy? Nebo si fakticky nepřipouštějí, že je situace tak vážná, jak ji popisují ve svém prohlášení?

Ať je to jakkoli, každá z těchto otázek jejich výzvě k boji za Evropu podráží nohy. Nejde o hrdinnou čapkovskou rezignaci na umění v době, která vyžaduje činy, a puška, s níž své čtenáře vysílají do boje, není nabitá.

Kultura se odporoučela

Nejprve se však ptejme, kdy se to stalo. Kdy a proč literatura přestala bojovat „proti“ moci, kdy ztratila svůj „instinkt ombudsmana“?

Ve slavném eseji „Únos Západu“ popisoval Milan Kundera mimo jiné svůj šok, když po sovětské invazi do Československa a svém odchodu do exilu zjistil, že „skutečnou tragédií střední Evropy není Rusko, ale Evropa“. Ta Evropa, která si nepovšimla, že součást její myšlenkové a kulturní identity byla sovětským režimem amputována a odvlečena na východ. Důvod podle něj spočívá v tom, že „Evropa už nechápe svou jednotu jako jednotu kulturní“.

„V čí prospěch vyklidila [kultura] místo?“ ptá se Kundera. „Jaký soubor velkých hodnot dokáže sjednotit Evropu? Technické vymoženosti? Trh? Masové sdělovací prostředky? Nebo politika?“ A smutně odpovídá: „Nevím, nic o tom nevím.“

Nedokážu popsat situaci ve Francii v osmdesátých letech, kdy Kundera svůj text napsal. V Československu byl však oním zlomovým okamžikem, kdy kultura a umění opustily společnost, právě rok 1969 a počátek takzvané „normalizace“. Tím, komu přenechala vládu nad veřejným prostorem, byla politika. Své „ombudsmanské“ role byla však literatura zbavena násilím. Po zkušenosti pražského jara obnovená komunistická cenzura přirozeně nedovolovala, aby literatura skrze jedinečné příběhy prověřovala ideje a hodnoty totalitního režimu. Natož aby se při střetu s jeho mocí stavěla na stranu člověka. Podobně však i v rámci disentu či exilové literatury bylo obtížné vidět komunismus jinak než skrze hekatomby mrtvých. Čest budiž výjimkám, které odmítaly chápat onu barikádovou perspektivu jako boj dobra a zla a hlásané hodnoty svého ghetta nemilosrdně falzifikovaly. Ludvík Vaculík v Českém snáři i Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí.

Po roce 1989 literatura na svou společenskou roli rezignovala naopak dobrovolně, a sice tím, že se těsně přimkla k demokratické moci. Stín totalitního režimu, který za sebou společnost vláčela jako neustále přítomný (a politiky záměrně vyvolávaný) pocit ohrožení a možného návratu zpět, se promítl do toho, že literatura přijala oficiální politický kód (podporovaný i médii), v němž přítomnost bojovala s minulostí jako dobro se zlem. Pod takto nastaveným úhlem pohledu pak nedokázala vidět, že i demokratická moc se, jako kterákoli jiná, dopouští nespravedlností a bezpráví, a místo toho, aby začala prověřovat demokratické hodnoty na konkrétních lidských osudech, přenechala společenský prostor politikům a médiím.

V českém prostředí neexistuje zřejmě pádnější důkaz toho, jak literatura vyklidila pozice, než jsou takzvané Cibulkovy seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti. Onen bizarní nástroj, jímž se česká společnost vyrovnávala se svou minulostí. Špičky komunistického režimu nebyly po sametové revoluci souzeny, a dokonce ani sama komunistická strana nebyla zakázána. Frustrace společnosti se tak paradoxně ventilovala na těch, kteří byli s minulým režimem, většinou pod nátlakem a vydíráním, donuceni spolupracovat. Cibulkovy seznamy nebylo v atmosféře čerstvě nabyté svobody a demokracie možné zakázat a to, že jejich zveřejnění vyvolalo řadu nespravedlností a lidských tragédií, bylo považováno spíše za „vedlejší škody“.

Přestože se za každým jménem v tomto seznamu skrýval individuální příběh, který často ukazoval spíš na oběti než aktivní podporovatele režimu, nestal se inspirací pro román ani důvodem k protestu umělců a spisovatelů. Byť jedním z postižených byla i spisovatelka Zdena Salivarová-Škvorecká, která v Kanadě vedla nejvýznamnější exilové nakladatelství vydávající knihy zakázaných autorů.

„Kultura se odporoučela,“ píše Kundera v roce 1983. A dodejme, že se dodnes nevrátila. Možná proto, že zjistila, jak je ona optika boje dobra a zla vlastně pohodlná. Tím spíše, dokáže-li kultura sama sebe přesvědčit, že „dobro“ je právě u moci. Literatuře to totiž umožňuje vyvázat se ze společenských nároků a být jen sama sebou — uzavřená do své historie nebo autoterapeutických přemítání — a pro čtenáře představovat jen více nebo méně inteligentní zábavu.

Svůj esej napsal Kundera ve Francii. Na Západě. Na svobodném západě. A pokud z této pozice viděl, že se kultura odporoučela, znamenalo to, že i zde už byla její společenská role potlačená. Že i zde byla válka. Studená, ale stejně nekompromisní jako kterákoli jiná. Boj mezi dobrem a zlem. A ve válce není možné uzavírat s nepřítelem kulturní spojenectví. Existuje Západ a Východ, žádný Střed (střední Evropa) jako výraz kulturní jednoty.

Právě Kundera si nepochybně uvědomoval, co to znamená, když se kultura odporoučí. Byla to jeho generace, která se v roce 1948 spojila s komunistickou mocí v iluzi, že bude konat dobro, aby potom své tvůrčí úsilí vložila do odhalování a usvědčování moci z násilí na člověku. Právě jeho generace sama na sobě zažila, že umění může vznikat jedině tam, kde jsou hodnoty prověřovány, a nikoli hlásány. A že právě toto je dědictvím osvícenství, které utváří kulturní jednotu Evropy.

Ideologizace moci

Vraťme se však k prohlášení spisovatelů a zkusme si představit, že je tomu opravdu tak. Že jsme opět na prahu války, která začíná být horkou a která se může zvrhnout v katastrofu podobnou druhé světové válce. A ptejme se tedy, kdo proti komu vlastně stojí.

Jestliže je více než polovina voličů Spojeného království a nepochybně i dalších zemí Evropské unie ochotna křísit nacionalismus jako cestu k rozbití Unie, neznamená to, že by cílem byl návrat k národnímu státu. Současná podoba Evropské unie pouze symbolizuje skutečnost, že řada lidí v soudobém světě ztrácí vládu nad svým životem. Nebo má alespoň ten dojem. Cítí se nesvobodná nejen v tom, jak je omezená výší svého platu a možnostmi uplatnění, ale že je navíc nucena dělat věci, jejichž smysl nechápe, a mluvit jazykem, kterému (doslova i obrazně) nerozumí. A tato moc má svou institucionální podobu, kterou představuje Unie a byrokratický aparát kolem ní.

Pokud tedy chtějí spisovatelé hrát ve společnosti větší roli, o niž se svým prohlášením fakticky hlásí, měli by proto především začít prověřovat, jakým způsobem tato moc reprezentuje hodnoty, k nimž se hlásí. Například svobodu a příležitosti k seberealizaci. Pokud to do této doby nečinila, pokud se „odporoučela“ a přenechala veřejný prostor politické moci, nese část viny za to, že ony velké evropské myšlenky a hodnoty zplaněly, že se moc obrnila byrokracií a ustrnula v ideologii. A stala se tím pádem „nelidskou“.

Spisovatelé to svým způsobem přiznávají. Sami tvrdí, že se mýlili, když se domnívali, „že se evropský kontinent dokáže sám od sebe spojit, aniž by bylo nutno za to bojovat či pro to pracovat“. Že si říkali, že to je přece „směr historie“. Ano. Pokud kultura přestane působit jako korektiv politické moci a začne ji (z pohodlnosti) vnímat jako dějinnou nutnost, pak, ať se tato moc zaštiťuje sebelepšími hodnotami, umožňuje její přeměnu v ideologii. A ta se nakonec obrátí proti ní.

Je to ostatně patrné už dnes. A je s podivem, že spisovatelé neprotestují, když se umění samo dostává pod tlak demokratické moci. Ať už jde o politickou korektnost například v zobrazování menšin, která přestává rozlišovat mezi názorem postavy a autora, nebo o rostoucí prudenterii v masových médiích, která brání šíření umění tím, že na ně klade primitivní etická měřítka. Nepřímo je pak umění ohroženo právě tím, že ideologizace moci dělí společnost a vyvolává živelný odpor, který v rámci demokratických pravidel může vést až k destrukci stávajícího politického modelu, jejž si spisovatelé přese všechno přejí zachovat.

„Pro“ a „proti“

Bylo nesčetněkrát řečeno, že Evropa je rozdělena a všichni se cítíme být nějak ohroženi. Jedna část více tím, že se současná verze demokracie a fungování Evropské unie nezmění, druhá, na jejíž stranu se staví spisovatelé, tím, že by se změnit mohla. Ohrožení, které cítíme, nepřichází zvenčí, nemá hranice jako v případě nacismu či komunismu, a především není vůbec jasné, jaká by ona případná „změna“ měla být. Nevíme, co „nepřítel“, vůči němuž se spisovatelé chystají na barikády, chce. Víme jen to, co nechce: liberální demokracii a Evropskou unii. Dost dobře nevíme, proč ji nechce, ani to, kde se zklamání bere, ale chystáme se na boj, neboť zjišťujeme, že liberální demokracie dává svému „nepříteli“ právo vyjádřit nesouhlas i za tu cenu, že to povede k její destrukci.

Jenže pokud liberální demokracie nemá rezignovat na své hodnoty a například omezit volební právo, pak neexistuje jiný způsob než se pokusit protivníka přesvědčit a získat na svou stranu. Vystoupení spisovatelů však diskusi nepřipouští. Neobrací se k těm, kteří křísí „duši národa“, objevují „ztracenou totožnost“ a chtějí zničit civilizaci, ale nabádá ty, kteří si přejí zachování společné Evropy, aby proti nim aktivně bojovali. V tomto smyslu je tedy už samo prohlášení spíše rezignací na demokratické principy než jejich podporou.

Jako by současný svět byl už příliš složitý i pro spisovatele. Jako by ani oni už dnes nebyli schopni zaujmout v něm diferencovanější postoj, než je „pro“, nebo „proti“. Jak ale potom chtít, aby se o to pokoušeli lidé, kteří nejenže knihy nepíší, ale ani nečtou?

Právě v tom však spočívá největší riziko dnešní situace: svět se zdá tak složitý, že se v něm lze orientovat pouze skrze víru a apriorní postoje, a nikoli pochybnostmi a vůlí k poznání. Jenže takovému přístupu ke světu systém liberální demokracie naprosto neodpovídá. Předpokládá totiž, že se nevolí „pro“, nebo „proti“, ale buď ideje, s jakými se přistupuje k problémům (přičemž jedna nemusí principiálně vylučovat jinou), nebo osobnosti, které jsou osobnostmi právě proto, že je nelze redukovat na postoj k jednotlivé konkrétní věci. Jakmile se demokracie omezí na souboj dvou opozičních postojů, kdy jeden vylučuje druhý, stane se nakonec sama obětí této redukce světa.

Jinak řečeno: vývoj společnosti dospěl do bodu, kdy rozhodování mezi „ano“ a „ne“ v kombinaci s mechanismy liberální demokracie umožňuje regres, nikoli další pokrok. Jestliže se polovina těch, kteří chodí k volbám, cítí být vyloučena ze společenského vývoje, pak podaří-li se aktivizovat i jen deset procent z těch, kteří k volbám nechodí, neboť v tom dosud neviděli smysl, že jde o jednoduchou volbu mezi „pro“ a „proti“ (jako se to podařilo v Americe a Velké Británii), zvítězil by téměř určitě návrat k národním státům. A to jedině proto, že je to historicky vyzkoušený a srozumitelný útvar a dokážeme si jej představit.

To by přirozeně nepomohlo nikomu. Svět by se nezjednodušil a ti, kteří se cítí vyloučeni, by zůstali vyloučenými, jen asi trochu jiným způsobem. Pro ty, kteří dnes tvoří společenské elity, by to však znamenalo výrazné omezení svobod a příležitostí, neboť by to proměnilo fungování demokratických institucí a řízení společnosti posunulo směrem k autoritářství. Kdo by na tuto konfrontaci doplatil víc, je zřejmé. Tím méně pochopitelné však je, že ji spisovatelé sami vyvolávají, když přistupují na onu referendovou optiku „ano“, nebo „ne“: pro Evropu, nebo proti. Ve chvíli, kdy se otázka položí takto vyhroceně, zákonitě zvítězí ta varianta, kde je potřeba méně představivosti. Možná se tak nestane při letošních volbách do Evropské unie, ale dojde k tomu ve chvíli, kdy nastane hospodářský propad, přijdou sociální otřesy a život se zúží na obstarávání základních životních potřeb. „Dobře už bylo“, tak proč se nevrátit zpět? Že je to iluze, že na kole nelze šlapat pozpátku, a pokud se o to pokusíme, může přijít jedině pád, to je zkušenost, kterou si musíme prožít, pokud si ji neumíme představit.

Všechnu moc imaginaci

Aby však bylo zřejmé: pokud jsem mluvil o umění jako o ombudsmanovi, pak nebylo myšleno, že by se mělo stát politickým mluvčím těch, kteří se cítí být globálním vývojem poníženi a odsunuti na okraj, a hájit jejich zájmy. V ideálním případě spočívá tato jeho společenská role v tom, že do politické debaty vrací téma člověka jako jedince (nebo příslušníka menšiny), v jehož příběhu se projevuje (zhoubné) působení moci. Ukazuje těm, kdo mají moc, že se společnost neskládá z procent, ale z jedinců a spoluutváří takové prostředí, v němž se výkon moci děje s vědomím následků ne pouze pro většinu, ale pro jednoho konkrétního člověka. Pokud umění takovou roli ve společnost nemá, pokud je ti, kteří se ať už přímo (politici), nebo nepřímo (média, intelektuálové, nezávislé, neziskové organizace a tak dále) podílejí na moci, nevnímají jako důležitý hlas, ztrácí společnost jednu z nejdůležitějších sebeozdravných vlastností: představivost.

A dále: jestliže se však kultura odporoučela, jak píše Kundera, neznamená to pouze, že uvolnila ruce demokratické moci, ale že současně přepustila místo právě oněm populistům a demagogům, kteří se stávají jedinou opozicí. Jejich síla pak roste tím více, když se postoj ke skutečnosti zúží na „pro“, nebo „proti“, jak to vidíme dnes.

Nárůst populistů a demagogů a snadnost, s jakou se jim daří vyhledávat a medializovat konfliktní témata štěpící společnost, ukazuje i na to, že nejde o dílčí problémy, které demokratická moc neřeší, ale o hlubší společenskou tenzi, která tímto způsobem hledá ventily. Je proto zbytečné zaměřit se na potírání jednotlivých populistů a demagogů, na odstraňování fake news a dezinformací, neboť tím napětí nevyřešíme, jen ho přesuneme jinam. Je naopak nutné připustit, že existuje skupina lidí, která s tímto stavem světa zkrátka nesouhlasí, a pokusit se představit si proč. To však nezjistíme z průzkumů veřejného mínění, neboť naše otázky formulujeme podle toho, jaký obraz světa sami sdílíme. Tím méně pak, zjednodušíme-li je na „pro“ nebo „proti“, které vygenerují postoj, ale neukážou na podstatu problému ani jeho řešení. Zásadní je obnovit představivost. Nejen ve vztahu k těm, kdo stojí proti nám, ale také ve vztahu k tomu, kam a jakým způsobem se může Evropa dál ubírat. Obnovit tuto představivost, i za cenu zpochybnění stávajících principů a hodnot demokracie, je šancí kultury a umění na návrat do společnosti. A snad i šancí na záchranu Evropy.

Bude to těžké. Soudě podle prohlášení slavných spisovatelů je situace dnes už tak vyhrocená, že pochybnosti mohou být vnímány jako vlastizrada. Pokud však budeme tvrdošíjně hájit status quo, budeme pouze rozšiřovat zástupy těch, kteří si přejí změnu.

Jistá naděje spočívá v tom, že ani ti, kteří v sobě cítí onu protestní energii, s níž chtějí dnešní svět bourat, neví, jak by měl vypadat ten příští. Existuje tedy šance proměnit svět, v němž je polovině lidí nějak úzko, společně. Bez kultury a představivosti se však neobejdeme. A času už není mnoho. Každou chvíli se totiž může objevit krysař, který třebas omylem a nevědomky zapíská právě tu správnou melodii, která vibruje v tolika frustrovaných myslích a kterou zatím neumějí vyjádřit. Pak už totiž bude pozdě. Výzva spisovatelů žádnou výraznou reakci nevzbudila. Nestala se námětem politických a intelektuálních diskusí a nehlásí se k ní další umělci. Je to důkazem, že se spisovatelé spletli. A pochopitelně i toho, že umění nemá politickou moc a málokdo věří, že může něco změnit. Pokud budou chtít spisovatelé příště oslovit společnost, musí opustit vyhrocené politické postoje a chopit se těch zbraní, kterými vládnou jen oni sami. Snad je stále čas, aby se pokusili nazřít současnou situaci nikoli jako boj dobra se zlem, ale jako existenci dvou světů, které se od sebe kdysi oddělily a vzdálily a kterým nyní hrozí srážka. Možná je ještě čas, aby se pokusili na ten svůj svět podívat očima toho druhého. Možná to bude znamenat, že se budou muset vzdát části své estetické svobody a že se dočkáme i aktivistického umění. A možná to nakonec bude stejně marné a k záchraně evropské civilizace to nepomůže. Jestliže však kultura tento pokus o návrat do společnosti nepodnikne, téměř jistě to přinese konec současné evropské civilizace.

Text vyšel v Hostu 3/2019 v rubrice K věci.