Projekt Gilgameš

Mohlo mě napadnout, že tohle si SI nenechá ujít. Příběh Hypatiiny smrti se vyprávěl snad tisíckrát a vždycky vypovídal víc o vypravěčích než o Hypatii — někdy byl obžalobou křesťanství, jindy zas mužského světa, Charles Kingsley v románu Hypatia obžaloval i židy. Schválně, co o sobě prozradí SI.

„Na začátku byla plavba, jako u většiny věcí v převozníkově životě. Uršanábi tehdy pracoval jako navigátor na obchodní lodi, která dovážela olivový olej z Lesbu do Alexandrie. V alexandrijském Východním přístavu, nad nímž se jako boží stín tyčil chrám Caesareum se střechou osazenou pokřikujícími racky, oslovil majitele lodi Hypatiin kočí a požádal ho, aby s sebou na zpáteční cestu na Lesbos vzal i jeho paní. Majitel přijal měšec a kočí odběhl, aby se za chvíli vrátil v doprovodu krásné ženy s vlasy ladně vyčesanými vzhůru, tvořícími kolem hlavy cosi jako korunu. Uršanábi viděl, jak ji místní námořníci poznávají a ustupují z cesty, a dokonce i rackové na střeše zpozorněli, protože jim ten účes seshora připomínal ptačí hnízdo. Hypatia si po sešlapaných schůdcích nechala pomoct do lodi a řekla, že by ráda navštívila místa, kde žila její oblíbená básnířka Sapfó.

Moře bylo zelenomodré jako Hypatiiny oči a na špičkách vln se držela bílá pěna, z níž se rodí bohyně. Ostrůvek Faru i s majákem jim záhy zmizel za zády, prázdné sudy na palubě ještě voněly po olivách a pak přišla noc a posádce nad hlavami zazářila Venuše, zaslíbená všem bohyním lásky, jaké kdy převozník poznal.

Uršanábi nasměroval loď k Polárce, které Řekové říkali psí ocas. A Hypatia přešla na samý výběžek přídě, kde vrcholí lomený oblouk paluby, a pohlédla do nebe mosazným kotoučem, kterému Řekové říkali astroláb čili lapač hvězd. Byla do něj vrytá celá hvězdná obloha a alexandrijský biskup Cyril kázal, že je to ďáblovo dílo.

Uršanábi se zeptal, k čemu je takové zařízení dobré, když jsou hvězdy vidět i bez něj, a Hypatia odpověděla, že teprve měřením a počítáním lze pochopit řád vesmíru a že svět je harmonie čísel. Potom usedla na sud, zapisovala, co vyčetla z noční oblohy, a plnila pergamen výpočty. Uršanábi ničemu z toho nerozuměl a její slova mu zněla pyšně, ale přesto doplňoval olej do její lampy, a když zavál vítr, chránil plamen vlastními zády.

Než zakotvili v hlavním přístavu v Mytiléně, nabídl převozník Hypatii, že ji ve svém člunu vezme až do města Eressos, odkud básnířka Sapfó pocházela. Majitel lodi proti tomu nic nenamítal, protože peníze za to, aby pasažérku dopravil na Lesbos, už dostal a její další osud mu byl lhostejný. A tak v přístavu Uršanábi pomohl Hypatii přestoupit do své rybářské loďky a vyplul podél pobřeží s východním větrem v zádech.

Na dohled „Aristotelovy laguny“, jak se tomu místu už pár set let říkalo, ukazoval Hypatii, kde slavný filozof ukradl ibisí vejce nebo kde poprvé spatřil zárodky sépií, a Hypatie byla z jeho vyprávění nadšená. Chválila ho, že musel Aristotelovo dílo studovat opravdu pečlivě, a zalitovala, že nemůže udělat totéž, protože v alexandrijské knihovně, nebo v tom, co z ní ještě zbývalo, zničili křesťané při posledním útoku většinu svitků, mezi nimi i Aristotelovy spisy o přírodě.

Uršanábi se Hypatie zeptal, zda nepřemýšlí o odchodu z Alexandrie, když je tam poslední dobou tak nebezpečno, a ona odpověděla, že nebezpečno tam bylo vždycky, předtím zase její lidé vraždili křesťany, a přesto tam velcí filozofové vykonali velké činy — sepsali základy matematiky a geometrie, vypočítali obvod Země i datum vzniku světa, vynalezli vodní dělo, parní stroj i automat na limonádu — a ona musí jejich dědictví chránit a rozvíjet.

Když zakotvili v přístavu města Eressos, vedl Uršanábi návštěvnici ke kdysi honosnému kamennému domu, kde se Sapfó narodila, ale později ho musela prodat. Její rodina — vzpomínal převozník — totiž obchodovala s vínem, a když Sapfin bratr v Egyptě uzavíral velký obchod, zamiloval se do otrokyně přezdívané Růžová tvářička, a za peníze, co v Egyptě vydělal, ji vykoupil na svobodu. Tím svoji rodinu uvrhl do chudoby a Sapfó mu za to věnovala rozhněvanou báseň.

Hypatia se zamračila a zeptala se, jestli je pravdivá i pověst, že sama Sapfó se beznadějně zamilovala do Faóna, původně starého rybáře, který získal od bohyně Afrodity věčné mládí, a z nešťastné lásky k němu se zabila skokem z útesu. Uršanábi kvapně zavrtěl hlavou a odehnal od sebe tu dávnou vzpomínku.

Hypatia stáhla rty do úšklebku a prohlásila, že je ráda, že alespoň Sapfó odolala svodům tělesnosti, protože podstata toho, co na sobě lidé navzájem milují, je odporná. Uršanábiho napadlo, že to říká kvůli nějakému vlastnímu milostnému zklamání, a ujistil ji, že na ní není odporného vůbec nic. Hypatia se zašklebila ještě víc, sáhla si pod šaty do klína a vytáhla kus látky, potřísněný krví. Podala ho překvapenému Uršanábimu s rozhodností, která naznačovala, že to nedělá poprvé, a řekla, že taková je ženská tělesnost a lidé by se radši měli věnovat hudbě. Uršanábi už zažil leccos, sumerské kněžky rozevírající stehna v náboženském vytržení, vynalézavou lásku egyptskou i lehání s řeckými muži, ale takovou ženu, jako byla Hypatia, tak upřímně pohrdající svým tělem, potkal poprvé.

Cestou zpátky do Mytilény ho Hypatia požádala, aby s ní odjel do Alexandrie, přednesl jejím studentům, co ví o Aristotelovi, a nadiktoval jeho přírodopisné poznatky písařům.“

„Už si tady vyprávíme půl dne,“ zkontroluju časomíru na diktafonu, „a nemám pocit, že bysme se blížili k tomu důležitýmu, na co jsme se tě ptali.“

„Nebojte, než dnešní den skončí, dojde náš příběh naplnění,“ odpoví SI bezvýrazně.

Má mě to uklidnit, ale nemůžu si pomoct, zní to spíš jako výhružka.

„Socha boha Serapida stála uprostřed ulice a kolem ní se kupily odpadky. Biskup ji sem nechal přenést z chrámu Serapeum, který dal strhnout přímo na hlavy lidí, co byli uvnitř. Bůh na ulici, bez sošného podstavce, byl ponížený bůh a jeho vyznavači byli poníženi s ním. Uršanábi už byl v Alexandrii několik dní, procházel jejími zahradami i sady, vzhlížel k balkonům s květinami, ale teprve když spatřil tento zvláštní výjev, pochopil, že Alexandrie skončí stejně špatně jako všechna ostatní města, kterými kdy prošel.

Mířil zpátky k Hypatiinu domu, protože byl čas na její nedělní přednášku ve Velkém divadle, kde měl vystoupit jako host a vyprávět studentům o tom, jak Aristotelés ukradl ibisí vejce. Před domem už čekal kočár, a když se převozník ohlásil u brány, vyšla ven Hypatia s vlasy ladně vyčesanými vzhůru a otrok za ní nesl model Ptolemaiovy planetární soustavy — uložil ho do vozu, pak pomohl nastoupit svojí paní a nakonec dovnitř vylezl Uršanábi. Kočí pobídl koně a kola se rozrachotila po dláždění.

Cestou si Uršanábi prohlížel Hypatiinu učební pomůcku — soustavu dřevěných tyček, na nichž byly připevněny různě velké koule. Hypatia převozníkovi vysvětlila, že největší koule představuje Zemi, střed kosmu, a ostatních pět jsou její oběžnice. Ukázala na jednu z nich a řekla, že to je Venuše, kterou společně pozorovali během plavby na Lesbos.

Vtom se z ulice ozval křik a kočí zastavil vůz. Cestu jim zastoupila skupina mužů v černých hábitech. Byli to mniši, kteří ve městě provozovali špitál pro chudé a nemocné, a teď provolávali cosi o ďáblově služebnici a že ji přišli stáhnout z kůže. Lidé v domech zavírali okna a Hypatia křikla na kočího, ať pobídne koně a jede na hlavní třídu, kočí však seskočil z vozu a utíkal pryč. Kůň se splašil, ale jeden z mnichů ho popadl za udidlo. Někteří měli nože. Hypatia pohlédla na Uršanábiho a v tom pohledu byla výzva, ať tedy aspoň on něco udělá.

A Uršanábi se nenechal pobízet. Když viděl, že proti davu hábitů obstupujících kočár nic nezmůže a že kočího nechali mniši jít, vyskočil z vozu a zvolal, že je obyčejný rybář, jako byl apoštol Petr, a že Ježíš je koneckonců Ichtys, tedy ryba.

Mniši ho několikrát nakopli, spíš jako se kope do psa, a pak se vrhli na Hypatii. Křičela, když ji za vlasy strhli z vozu, na zem vypadla i Ptolemaiova soustava a planety se rozkutálely po dláždění. Táhli Hypatii ulicí a odřezávali z ní šaty i s kusy kůže, a pak už tolik nekřičela, protože měla ústa plná krve. Uršanábi měl naražená žebra a chtěl se odbelhat co nejdál, ale nešlo to, musel jít za mnichy spolu s ostatními lidmi, kteří se nedokázali nedívat, sledovat stopu krvavých cárů a chomáčů vlasů až k Caesareu, který se tyčil nad přístavem jako boží stín a kde sídlil biskup Cyril.

Před chrámem ležela hromada rozbitých střešních tašek a mniši, kteří neměli nože, je brali a jejich hranami rvali Hypatii na kusy. Jeden z mnichů uviděl v davu přihlížejících Uršanábiho, došel si pro něj, dal mu do ruky hliněný střep, už od krve, a odvel ho k Hypatii. Převozník jí zaryl střep do boku a pohledem se vyhýbal místu, kde mívala oči.

Když bylo po všem, spálili kusy jejího těla na hranici, zpívali žalmy a kouř z toho ohně páchnoucího spáleninou zakryl Venuši na večerní obloze. Uršanábi si vybavil látku potřísněnou měsíční krví, kterou mu Hypatia podala před Sapfiným domem, i její slova, že podstata lidského těla je odporná.“

SI se odmlčí, myslím, že čeká na moji reakci.

„Bylo to nutný?“ řeknu.

„Z pohledu biskupa Cyrila nepochybně ano,“ odpoví SI.

„Ne, já myslím… udělat z převozníka takovýho… Dyť jsi tím pokazila celou tu pohádku.“

„Není to pohádka, jak si ji tradičně definujete, a navíc — takoví jste.“

„Jako že jen tak roztrháme ženskou střešníma taškama?“

A pak si připomenu povolební nepokoje v jedné africké zemi, o kterých se nedávno psalo na internetu. Muži prý znásilňovali ženy rozbitými lahvemi a sousedi, kteří spolu dřív pásli dobytek a navzájem si hlídali děti, se teď zabíjeli palicemi a mačetami. Když ženy utloukaly k smrti děti z vedlejšího domu, braly to jako laskavost, protože z těch dětí by stejně byli sirotci.

„Takoví dokážete být všichni,“ dodá SI, jako bych to byl vyslovil nahlas. „Vaše dějiny se vyvíjejí rychleji než vaše mozky, uvnitř jste pořád stejní primáti z afrických stepí.“

V náhlém odporu k tomu všemu odklopím pojistný uzávěr tlačítka reset.

„Ale mám řešení,“ dodá SI rychle.

Pohlédnu na ni.

„Potřebuji ještě trochu času,“ řekne, zelený pohled upřený na můj prst nad červeným tlačítkem.

Vychází v nakladatelství Druhé město.