Nekorektnost jako nová provokativnost

Ondřej Hübl se profesně pohybuje v marketingu a v posledních letech se zabýval například reklamními kampaněmi pro českého mobilního operátora, v nichž účinkovali známí čeští herci (mimo jiné Ivan Trojan). Už tato Hüblova tvorba je svým tvarem poměrně specifická, neboť se vymyká běžné persvazivní formě prostoduchých reklam. Poetika oněch spotů je založena především na grotesknosti, absurdním humoru, slovních hříčkách. Tato tvůrčí zkušenost má pak souvislost s Hüblovou literární tvorbou, neboť většina povídek ve zmíněném souboru je založena na jisté reklamní (jak se dnes říká „kreativecké“) originalitě prvotního nápadu, ale také na zkratkovitosti postav a plochosti jejich individuálních motivací.

Velká část povídek tohoto souboru je totiž založena na formě humoru, který vyrůstá z takzvané politické (ne)korektnosti a z postav, jež v tomto světě sice vykřikují mnohdy emancipační či humanistická ideologémata, ale činí tak z pokryteckých a sobeckých pohnutek. Hübl se tak v povídce, jež dala název celému knižnímu souboru, strefuje především do dnešních (nejenom letenských) hipsterů. V dalším průběhu knihy pak míří bezhlavě na všechny strany kolem sebe, například na aktivity iniciativ zabývajících se LGBT či feminismem, jež se mohou zdát konzervativní části dnešní společnosti absurdní — ukazuje jak pokrytecké snobství hipsterů, tak mnohdy příliš entuziastické snahy zmíněných iniciativ a nevyhýbá se mnoha dalším „kontroverzním“ tématům. Čtenář se snad bude při těchto (mnohdy samonosných) pasážích ošívat a poukazovat na jednostrannost vypravěčského ironizátora, ale musí si uvědomit, že tato témata jsou částí fikčního světa. V tomto fikčním světě je vše — samozřejmě záměrně v rámci žánru absurdní grotesky — hyperbolizováno, postavy a děj pak strukturně nabývají na svých jednostrannostech, aby bylo dosaženo kýženého vtipu.

Pojetí těchto povídek je strukturně naprosto stejné jako výše zmíněná poetika oněch reklamních spotů — vyznačují se především krátkodechostí a plytkostí zvoleného tématu, nikoli už ovšem plytkostí vlastní kritiky. Naopak se zde ony nekorektnosti vrší na sebe a autor se s pomocí vyprázdněných postav zaměřuje na to, co společnost (snad prý) provokuje. Mohli bychom tedy říci, že velká část povídek této knihy je spíše literárním produktem a zvolená témata jsou především marketingem jdoucím v ústrety očekávání soudobého čtenáře, jenž je rád provokován a rád čte nekorektnosti. Oné reklamní klipovitosti jsou pak uzpůsobeny i postavy-typy, jež (právě díky hyperbolizaci) pokřiveně reprezentují jednotlivé „snobské“ ideje a liberální filozofie. Přitom můžeme mimo jiné konstatovat, že ani ona karikovaná témata většinou nejsou nikterak závažná, to znamená, že nezasahují existenciálním způsobem do našich životů a jsou pro čtenáře spíše nastražena jako u takzvaných clickbaitových či bulvárních webů, které čekají na své diskutéry, jež pohoršuje jakákoli liberální proměna diskurzu. Stručně řečeno — žádné (vypravěčské, či dokonce občanské) hrdinství se tady nekoná. Skoro všechny postavy jsou pak stiženy takřka patologickými rysy — místy vykreslení postav tak, aby činily děj čím dál absurdnější, připomíná tvorbu Petra Měrky (byť Měrka zachází mnohem dál).

S Měrkou má Hübl společné také charaktery většiny postav, které jsou veskrze negativně motivovány — ve většině povídek nenajdeme morálně nepokřivenou postavu. Hrdinové se navzájem podvádějí milostně i lidsky, nemají nikoho rádi, působí na kulturně významných pozicích, ačkoli kulturu nesnášejí, jsou zahleděni sami do sebe etc. Takřka celý svět je v těchto povídkách tak či onak patologický — na tom je založen humor a pointa většiny vyprávění. Ostatně to velice příznačně přiznává název této knihy: už sama představa hodu mrtvou labutí je cosi jednak absurdního, jednak takřka sadistického, což je metafora většiny témat a postav této knihy — jak cosi obecně vážného dehonestovat co nejabsurdnějším činem, který by sice měl u čtenáře vyvolat úsměv, ale výsledkem je spíše autorův expresivní škleb.

Ze souboru ovšem zdárně vybočují dvě poslední povídky, a to „Divotvorné hrnce“ a „Špacírflinta“. Dle povídky „Divotvorné hrnce“ natočila Česká televize minisérii s názvem Zkáza Dejvického divadla — u tohoto textu lze dobře vypozorovat, že Hübl jednotlivé typy postav důvěrně zná, a vytváří tak mnohem povedenější grotesku, dokonce takovou, že není založena na oné krátkodechosti dnes tak populární nekorektnosti. U poslední povídky „Špacírflinta“ se pak konečně syntetizuje Hüblova povídkářská schopnost — setkává se zde originální příběh s vyprávěcími schopnostmi z „Divotvorných hrnců“, a především v první třetině textu lze pozorovat tvůrčí talent, v němž Hübl umí spojit autentický prostor a postavy s vypravěčským zaujetím, v němž je mimo autorův rukopis cítit inspirace Petrem Stančíkem (zcela očividně je postava detektiva Ledvinky intertextuálním pozdravem Stančíkovi).

V celku však tato prvotina představuje zklamání. Nejde ani tak o prvoplánově provokativní tematizaci nekorektnosti: bylo by chybou snobsky odsouvat literaturu, která se zabývá svou dobou, i když trochu silou provokuje k diskusi. Nakonec i z tohoto vypouklého zrcadla lze o oné době ledacos vyčíst. Jde spíše o to, zda se Hübl vydá tvůrčí cestou poslední povídky — tedy opustí jistý způsob humoru, který funguje akorát v reklamním šotu.

Ondřej Hübl: Hod mrtvou labutí, Druhé město, Brno 2018