Je třeba zabít přírodu

Příroda padá na hubu. Žhne. Jedno desetiletí, tolik času si lidstvo vyměřilo, aby sebralo odvahu něco udělat. Výraz „klimatické změny“ prý patří k eufemismům včerejška. Živelnost přírody, sucha, sesuvy půdy, povodně, bouře, požáry, nic z toho nemá obdoby. Dávno tomu je, co čtyři roční období rozlišuje už jen kalendář, protože příroda jaksi vypověděla službu. A ve výčtu alarmujících zpráv bychom mohli pokračovat až donekonečna, ano, skoro až do konce nadcházejícího desetiletí, než za tu dobu udělá želva zase nějaký ten krok vpřed, aby jím oddálila moment, než ji Achilleus předběhne.

„Ach,“ řekla myš, „svět je den ode dne těsnější. Nejdříve byl tak široký, až jsem měla strach, utíkala jsem dál a byla jsem šťastná, že konečně vidím vpravo i vlevo v dálce zdi, jenže tyto zdi se tak rychle sbíhají, že jsem už v posledním pokoji, a tamhle v koutě stojí past, do níž běžím.“ — „Stačí jen, když změníš směr,“ řekla kočka a sežrala ji.

Podle Kafky tedy stačí změnit směr, jak humorně banální. Je třeba změnit způsob doručování ekologických zpráv, píše filozof a ekologický myslitel Timothy Morton v knize Ecology Without Nature (Ekologie bez přírody). Stačí přestat želvu stresovat, že ji honí apokalypsa či že se do ní pomalu řítí. Želvu stačí uklidnit, že katastrofa není to, co teprve přijde, ale to, co přišlo už včera.

Mořský koník v SUV

Není to tak dávno, co se lidstvo přestalo konečně stresovat důkazy o tom, že může za klimatické změny. Protože i kdyby za klimatické změny mohli mořští koníci, což vyloučit nelze, jejich obrovitánská vina by nevyvracela vědění, že CO2 je skleníkový plyn a že tento plyn lidstvo vypouští do ovzduší, čímž naprosto mikroskopickým podílem zapříčiňuje klimatické změny a nese za ně svůj díleček zodpovědnosti. I kdyby v součtu lidstvo klimatické katastrofě zabránit nemohlo, protože mořští koníci budou dál bez skrupulí devastovat přírodu, nebyl by to důvod nic nedělat, protože Kantův kategorický imperativ říká, že i kdyby všichni kradli, Ty krást nebudeš, i kdybys žil ve společenství čertů a mořských koníků, Ty jakožto čert naslouchající mému hlasu planetu ničit nebudeš a na mořské koníky vinu svalovat nebudeš a nikomu můj hlas tlumočit nebudeš, opovaž se moralizovat.

Když lidstvo uznalo, že nese zodpovědnost, pokouší se přeslechnout kategorický imperativ jiným způsobem. Zavaluje se zprávami o tom, jak by někdo měl ve jménu lidstva vyslyšet hlas kategorického imperativu, ale nečiní tak. Obviňujeme systém, kapitalismus, nadnárodní korporace, státy Severu nebo Jihu, bohaté i chudé, že právě oni jsou těmi, jež by měli ve jménu celku, lidstva, kolektivního „my“ (nás) vyslyšet kategorický imperativ a jednat.

Druhý způsob neuposlechnutí kategorického imperativu spočívá v jeho odložení na zítřek. Což přesně dělají ty alarmující zprávy, jimiž jsme zavalováni ze všech stran. Na jednu stranu, jak si všímá Timothy Morton, se snaží (svým obsahem) člověka zvednout ze židle, aby šel a něco udělal, na stranu druhou ho však podprahově (svou formou) uklidňují tím, že katastrofa přijde až zítra, takže nyní se, člověče, hlavně neunáhluj, rozvažuj.

Co ale udělá člověk vystavený takovémuto trvale udržovanému pseudotlaku? Buď zlhostejní do přesvědčení, že včera bylo pozdě, anebo ještě jednou uvěří, že zítra je ta poslední — ale fakt už poslední — šance přejít k činu. Buď hlas kategorického imperativu přesměruje na zítřek, anebo z nečinnosti obviní včerejšek, ale v principu bude dělat totéž, jako kdyby svaloval vinu na mořské koníky. Kantův kategorický imperativ však ošálit nelze: je nejen určen právě tobě (jako vesničanovi zákon ve slavné Kafkově povídce Před zákonem), ale navíc, jak ostatně vyplývá z té samé Kafkovy povídky, je ti určen právě nyní. Buď nyní přes dveřníkovo nedovolení projdeš branou do zákona, anebo před ní zůstaň stát do konce svého života, na věky věků v té nejtěsnější blízkosti hranici spásy.

Ze všech špatných zpráv o tom, jak se příroda vymkla z kontroly, nesmí zaniknout radostná novina o tom, že nám lidstvu se příroda nevymkla z kontroly. Lidstvo přírodu nikdy ve své moci nemělo. Tvrdit opak, že přírodu ovládalo a doteď si ji mocensky podrobuje, míjí po té nejzabezpečenější cestě celý punkt ekologické krize. Se sebeobviňováním to nikdo daleko nedotáhl, což pro lidstvo platí dvojnásob, píše Timothy Morton.

Protože „spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“, ekologickou krizí projde snadněji bezskrupulózní komunista se svým poroučením větru a dešti než k přírodě totálně ohleduplný ekolog. Jestliže si lidstvo pro sebe někdy nárokovalo vykonávat panství nad přírodou, pak má ten nejvyšší čas tomuto ctihodnému úkolu dostát.

Spřízněni metafyzikou

Všechna naděje lidstva visí na tom, jak moc jsme vychýlili přírodu z rovnováhy. Pakliže si řekneme, že jsme přírodu „pouze“ vychýlili, pak musí politika vedená ekologickou ideologií nedominance či nepoškozování přírody principiálně stačit. V takovém případě běží o pouhé prosazování či zavádění ekologické politiky. O nic víc neběží. Z filozofického hlediska se tedy nic (zajímavého) neděje. Potom se však domnívám, že je skutečně konec s celým tím velkolepým podnikem jménem civilizace.

Naštěstí ale ekologická krize nemusí být tak nudná, aby jí filozof mohl přehlížet a aby se ekolog nemusel učit filozofovat. Ostatně jen pro svou potenciální filozofickou zajímavost je ekologická krize vlastně skutečnou krizí.

K myšlenkovému pohybu vpřed vybízí otázka, co když jsme vychýlili přírodu z její rovnováhy poněkud více, než si je ten nejradikálnější ekolog ochoten přiznat? Co když jsme přírodu vykolejili natolik, že ztratila samu tendenci vrátit se do původní rovnováhy? Kladení této tendence do přírody je jádrem ekologické ideologie — toutéž metafyzikou, kterou si Klausové kladou do tržního hospodářství nebo do českého národa. Metafyzicky jsou Klaus a ekolog příbuzní.

Pakliže příroda ztratila samu tendenci vrátit se do rovnováhy, musí platit, že i ta nejdůslednější ekologická politika vedená zásadou nezasahování zákonitě selže. I kdyby lidstvo ze dne na den přestoupilo na dokonale cirkulární ekonomiku, i kdyby se od zítřka přírody ani nedotklo a ničím ji neškodilo, i kdyby se celé lidstvo přesunulo na Mars, ani taková ekologická politika by nemohla stačit k záchraně přírody, protože i pak by vykolejená příroda zkolabovala a začala by postupně připomínat přírodu na Marsu.

Co je to ale za přírodu bez vnitřní metafyzické tendence k rovnováze? Není tato tendence samou podstatou přírody, metafyzickým jádrem toho všeho kolem, čemu říkáme svět? Bez své přirozenosti není příroda přírodou. Přirozenost či tendence k harmonii se ukazuje být ideologickou projekcí, kterou si lidstvo vymyslelo k tomu, aby udržovala místo něho okolní svět pohromadě. Aby se člověku svět kolem nezhroutil, zvláště když mu bůh zemřel, upnul se člověk romanticky na přírodu, která mu poskytla metafyzický základ světa, jeho ideologické podloží. Člověk se tak zbavil zodpovědnosti za svět a mohl ho začít v klidu drancovat, či spíše zodpovědnost za svět od zabitého boha nikdy nepřezval a svalil ji rovnou na přírodu.

Příroda není

Nyní, když se vše hroutí, rozpadá a vymírá, nemá se člověk zvnějšku vypravovat na misi za záchranou přírody, protože tím chce jen zachránit svou ideologii, která již není s to stát na výši doby. Tahle mise by předpokládala převzetí zodpovědnosti, jenomže jejím cílem by bylo opětovné zbavení se zodpovědnosti. Neboli cílem této hrdinné záchrany by bylo to, co je vlastní příčinou ekologické katastrofy. Za svět by byla opětovně zodpovědná příroda a nikoli lidstvo.

Když se svět hroutí, je třeba nepanikařit a vzít si z toho to pozitivní. Tím pozitivním je, že příroda neexistuje a dále není schopna držet svět pohromadě, jak by si infantilní lidstvo do konce svých dnů přálo. „Příroda neexistuje“, toť heslo vyzrálého lidstva, jež opustilo starou podobu světa, jehož základem a ideologií byla příroda. „Příroda neexistuje“ je punkt ekologické krize. Punktem je vzdát se metafyzické berličky jménem příroda a zabít tohoto Spinozova Boha. Opravdová ekologie je totiž možná pouze bez Spinozy.

Člověk se pro svět bez přírody musí rozhodnout sám, svobodně, protože příroda coby ideologická berlička nepodpírá nikoho jiného než právě jeho. Metafyzika je jeho metafyzikou. Před člověkem se potom otevře zcela nový a jím dosud nepoznaný svět — svět té nejagresivnější ekologické politiky: ekologie bez přírody.

Ekologie bez přírody není defenzivní oproti dosavadní ekologii. Nepředpokládá nic jako přírodu, které člověk nemá dominovat a má ji nechat volně být (jako trh). Ekologie bez přírody je naopak veskrze ofenzivní, neřkuli totalitní. Z chaosu utváří jeden svět. S heslem poručíme větru a dešti si nijak nezadá, „jen“ ho přetavuje v zelenou keynesiánskou politiku planetárních rozměrů: místo stavby přehrad a dálnic nechá snad jednou zazelenat Saharu.

Autor je politický filozof.