Do mešity nemytý
Západo-východní zrcadla od Adama Borziče jsou souborem veršovaných fiktivních promluv velkých postav renesance na jedné straně a představitelů mystické formy islámu, súfismu, na straně druhé. Od začátku je znát, že autor se v obojím vyzná, respektive že má s obojím svou vlastní zkušenost, která je výsledkem jeho duchovního hledání a intuitivního zájmu.
Zrcadla je dobré číst spíše prostomyslně a s otevřeným srdcem než se stohy knih či Wikipedií po ruce. To se však týká jen samotného způsobu čtení, vzkaz sbírky jako takové je právě opačný: přečtěte si to, lidi, všechno! Čtěte, zajímejte se, seznamujte se s mrtvými velikány, ptejte se znovu po otázkách, které byly jejich otázkami, a nacházejte v nich otázky vlastní. K tomu, abyste viděli, nepotřebujete vzdělání, ale právě vidění ve vás může zažehnout touhu po něm. Svět se vám neskrývá, svět se odhaluje. Vědění ozřejmuje intuici.
Pokud bychom Zrcadla chtěli číst jako osvětovou publikaci, moc daleko bychom se stejně nedostali. Nedá se totiž říci, že bychom se z básní dozvídali něco, z čeho bychom pak mohli být smysluplně zkoušeni. Navíc je dost těžké určit, co je ještě pouhé převyprávění nějakého známého příběhu a co je již Borzičova interpretace, nebo rovnou výmysl. Napadá mne srovnání s Hovory s nymfou od Cesara Paveseho, v nichž mluví různé antické postavy a které se drží jen ducha těchto postav, ale jinak je vše autorovou vlastní fabulací. Borzič se do postav vžívá a snaží se ve zkratce zachytit esenci jejich poselství. Dovoluje přistoupit přímo k věci takřka komukoli. Mluví o historii, ale to poslední, co ho na ní zajímá, je její historičnost.
Oproti dřívějším sbírkám je Borzič mnohem umírněnější v používání obraznosti, což odpovídá tomu, že se podřizuje svým postavám. Důraz je kladen na klenutí oblouku, který z každého vyprávění dělá příběh s úvodem, zápletkou a vyústěním. Často má tento oblouk podobu ohlédnutí se za vlastním životem a také smrtí, jako by se na sebe postavy dívaly odkudsi z nebe, a popisují-li mezi řádky třeba svou pošetilou ctižádostivost, jak je tomu v básni „Raffael o pokoře“, nejsou jí již nijak vázány a jen ji přiznávají coby součást svého otisku v dějinách. Díky této dynamizaci sbírka vypadá, jako by se jednalo o soubor pohádek pro dospělé (odtud zřejmě časté přirovnávání Borzičova stylu k vyprávění Šeherezády). Kdyby autorovi neleželo tak zjevně na srdci všechno to hledání pravdy, podstaty lidství a božství a tak dále, troufl bych si tvrdit, že jeho sbírkou by čtenář mohl být omámen, aniž by o duchovních myšlenkách v ní obsažených začal sám přemítat — tak strhující dynamiku sbírka má.
Obvyklé provokativní obrazné výšlehy jsou téměř zcela nahrazeny obrazy vyprávěnými, které nás zasáhnou, teprve až vejdeme hluboko mezi ně. Člověk žasne, jak moc si Borzič dovolil ustoupit do pozadí a spolehl se pouze na směr, kterým vrhá naši pozornost. Výstřednosti jsou až na výjimky nahrazeny celými větami, které nás dovádějí třeba k otázce, proč je v Botticelliho obrazech „vždy tak patrná melancholie“, aby nám nakonec odpověděl: „Býval jsem často skleslý, protože při vší své touze po nebesích / až příliš jsem soucítil s lidmi, s jejich křehkou ubohostí, / a možná proto jsem uměl cítit i s ubohostí bohů.“ Je to zdánlivě prozaický, širokodechý postup, ale když uvážíme, jak malou plochu každý z příběhů pokrývá, je jasné, že Šeherezáda by potřebovala alespoň desetkrát tolik stránek. Co vlastně bylo zkráceno, kam se podělo napětí, vzniklé přílišnou redukcí, ptá se čtenář. A nevěřícně shledává, že text je uvolněný, až povídavý, štědrý na odbočky, a přesto nějak záhadně vždy kompletní.
Zrcadla se nesnaží propojit východní a západní náboženství, prostě jen odrážejí mystiku obou zároveň, aniž by si tato nějak odporovala. Jestli však něčemu odporuje Borzič, tak jsou to samy náboženské instituce. Jde mu o přímý kontakt s božstvím, které má být univerzální a světské. Šokující Hadží Bektáš ve stejnojmenné básni chodí celý život do mešity, aniž by se předtím rituálně umyl. Tato spíše doplňková báseň/anekdota docela dobře vystihuje, oč Borzičovi jde: postavit život nad rituály, tabu a zvyklosti víry, ale také v případě renesančních umělců nad um sám o sobě. Čert vzal jejich obrazy, to oni sami jsou bohy svého umění.
Myšlenky mystického univerzalismu se Borzič drží i v eseji, který básně doplňuje mimo jiné také o zcela konkrétní současný politicko-společenský kontext. Je to promluva havlovského formátu, mistrně stylisticky zvládnutá a nebojící se mluvit o věcech přímo, velmi idealisticky, ale zároveň osobně, konzistentně a svým způsobem i realisticky. Je to mimořádně přesvědčivá upoutávka na mysticismus, která by ledaskoho mohla zbavit předsudků stran jeho iracionality. Jeden další pohled na celou sbírku by mohl být, že se jedná o strhující ukázku toho, jaké to je, když se někdo chopí dějin, literatury, náboženství nebo prostě jen kultury s empatií, zájmem a láskou. Vidím mládež, jak pouští mobily a jde to zkusit také.
Jistě budou mnozí pochybovat o tom, jestli bylo z literárního hlediska šťastné esej k básním přidružit. Podle mne se toto spojení výjimečně podařilo, jde totiž ruku v ruce s formální odzbrojeností samotných básní a s autorovým básnickým ustoupením do pozadí, za vypravěče. V eseji tak nechává konečně zaznít sebe sama, zástupce křesťanské tradice, který riskl konverzi k islámu, jako dalšího z vypravěčů a rovněž se před námi pokouší načrtnout svou životní cestu jako strhující příběh. To, čím je tato kniha jedinečná, a nebál bych se říci geniální, tu mluví samo za sebe.
Adam Borzič: Západo-východní zrcadla, Malvern, Praha 2018