Rituál turínského koně

Ašerovským městským parkem se prohání vichr a z modřínů smetává narezlé jehličí. Danu v telefonu sotva slyším. Závany větru, které nám odtrhávají slova od uší (jako dítě jsem tohle počasí nesnášel; zvěstovalo, že zima teprve přijde), tvoří výmluvnou stafáž našemu nynějšímu nenaslouchání. Zatímco dřív jsme si vzrušeně skákali do řeči, nyní dáváme přednost zdvořilému odkašlávání. Dva bojácní ušáci, kteří se nemohou vyhrabat z frustrace, že tento rozbíhavý svět neovládají a přestávají mu rozumět. Snažíme se proto po vzoru ostatních založit alespoň nějaké miniaturní impérium, aby si jeden druhého podrobil.

Marně se chci Daně mezi poryvy větru něčím vnutit. Ani podotek, že zítra uplyne sto dní, co jsem se přesunul do Ašerova, nás neodšpuntuje. Každá věta se dusivě táhne. Dana se sotva poptá, jak mi dopadla poslední kontrola u onkologa, a položí to.

Během výroční noci jsem nevstával šestkrát, nýbrž pouze jednou. Maminka dostane čistou plenu a oba spokojeně usneme.

Sen, do něhož jsem se propadl, si vybavím i s podrobnostmi. S Mojmírem míříme k jakémusi slanému jezeru, sevřenému skalnatými srázy. Povrch vysočiny nenarušuje jediný keř nebo skřek nějakého nenažrance. Scenérii osvětluje prudké slunce. Před jeho paprsky se nijak nechráníme, patrně ani nejsme oblečeni (snící já se tím vůbec nezabývá), nestěžujeme si na horko nebo žízeň, necítíme se ničím ohroženi.

Od temně modré hladiny nás oddělují velké kamenné plotny s prudkými zlomy, které naši chůzi znesnadňují. Pokud nám noha v nějaké škvíře uvízne, sprostě zaklejeme, aniž by nás to příliš vyvádělo z míry.

Probouzím se v okamžiku, kdy Mojmír zrovna někoho pomlouvá; dělá to, co ho znám. Výjimečně není neodvolatelně sarkastický. Z jakési nevinně mizogynní poznámky dostáváme oba nepolevující záchvat smíchu, který se svlečenou krajinou nese jako letící pták.

Slyším, jak vrzá mámina postel. Cupitání na záchod. Po nějaké chvíli se ozve škrtnutí zápalkou. Než vzkypí mléko, rozespale hmátnu pro komentář k Matoušovu evangeliu, abych si z něho ukořistil alespoň odstavec. Kniha je napsána živě, občas mě i rozesměje, čímž ovšem nepřelstím známý pocit, že jsem byl znovu zanechán se svými otázkami, které pozitivističtí mrtví brouci veřejně nevyslovují: zdali Ježíš tišil bouře, uzdravoval z nemocí či vstal po svém ukřižování z mrtvých.

Z peřin mě od knihy vytahuje vůně bílé kávy jako v dobách nejhlubšího dětství. To je Událost (na rozdíl od všech těch, kterými nás večer nakrmí televize). Obvykle totiž snídani musím připravit sám.

Udiví mě, že si maminka bez dopomoci oblékla župan; sama se už do rukávů nedostane. Rychle jí navléknu ponožky, neboť v kuchyni s okny na sever je po ránu chladno. Přitom věnuji letmý pohled směrem ke sporáku, zdali kypící mléko neuhasilo plyn. Vzorně vypnuté kohouty mě zdraví jako posádka při ranním hlášení.

Snídáme mlčky. Máti jí se soustředěnou hltavostí a nic jiného než jídlo si do svého zorného pole nepouští. Mezi sousty, která na sebe bez pauz navazují, se jí nelze vnutit s dotazy, zdali měla po ránu stolici či jak se vyspala. Příručky o Alzheimerově chorobě správně radí nepořádat pracovní snídaně, neprobírat nákup nebo přesun taxíkem na zdravotní středisko.

O čem zakoušeči mystična teprve sní, totiž o životě usebraně zanořeném v přítomnosti (a o čem i rádi píšou — totiž o tom, co neprožívají), to pacienti s ACH praktikují bez vynaložení duchovního úsilí. Jejich schopnost těšit se z jídla je až sebevražedná; pokud se zakuckají, nebo se i začnou dusit, vzniklou nesnází se nezdržují a cpou se dál. Budoucnost (ale i minulost) si jednoduše zakázali, a kdybychom na ně my okolní ustavičně nedoráželi, čas by z jejich života vyšuměl docela.

Každá změna má totiž podobu jobovky, a pokud už k mysli postiženého pronikne, aktivuje zneklidňující nájezd úzkosti. Poslušen všech manuálů tedy veškerá oznámení, že na nás co nevidět někdo zazvoní, vždy až do poslední chvíle pečlivě tajím. Máminy pohyby nebezpečně zrychlí; ihned míří k zrcadlu, aby vrhla plachý pohled na svou chatrnou ondulaci, pak se přešourá do obýváku zkontrolovat bar, zdali v něm ještě nezbyly nějaké sušenky, načež se mě snaží uprosit, abych narušitele telefonicky odehnal.

Dříve by svou roli hrál i náš již dávno nevymalovaný byt či naprasklá výplň dveří do ložnice (památka na otcův poslední výbuch zuřivosti), nemytá okna nebo kouty zčernalé od plísně. Poslední rok však tyto nedostatky úplně vypustila z hlavy. Její odpor vůči příchozím i všemu nepředvídatelnému je už jen pudový, navykle instinktivní.

Ohledně naší panelákové bytovky může být přesvědčena, že se jejím chátráním zabývám já a že se chystám zjednat nápravu (zdali jí něco takového víří hlavou, neověřím, neboť mi v tomto směru dosud nic takového nenaznačila a patrně již ani nenaznačí — jako by si její deverbalizovaná mínění někam zalezla a neměla již v úmyslu o sobě dávat vědět).

Osobně se k žádné rekonstrukci nechystám. Ve skulinách času se věnuji svým knížkám nebo psaní. Umýt okna na Vánoce tak nejspíš bude muset Boženka.

Nadšena tím, jak zvládla přichystat snídani, pustí se do oblékání bez mé dopomoci. Tepláky vynechá (jejich natažení by už nezvládla), náhradou za ně si přes hlavu přetáhne o jedno triko navíc. Když si to uvědomí, rozesměje se: jsem ale blbá.

Úsměv ji rozjasňuje jen málokdy. Častěji se objeví, pokud se k nám přece jen někdo vnutí a dokáže mámu rozmluvit.

I nebožtík táta jí to nejednou vyčítal: na cizí se smát umíš, na mě ne.

Dokončujeme oblékání.

Žádá novou podprsenku, tahle ji topí. Tedy škrtí, přeložím si pro sebe.

Promazávám jí nohy, trochu masti jí nanesu na paže. Rozetři si to sama, nejsem tvůj komorník.

Léky.

Prstem ukazuje na polici, kde je v pouzdře schované sluchadlo.

Kriticky zkouknu tepláky, pobryndané vším, co včerejší jídelna a lednice daly, a raději vytáhnu čisté.

Kdovíproč si přitom vybavím poslední návštěvu u Botičky. Zastihl jsem ho v dobrém rozmaru, dychtivě rozbalujícího zásilku ze zámoří za třicet tisíc. Nejvíc ho stály elektřina a clo. Zkoušíme roubík. K Botičkově nelibosti vyjde najevo, že vzdor rozměrům, které uvedl do objednávky, nedostatečně dlouhý řemínek neobepne jeho otylý obličej. Pozoruji ho ne bez sedlácky škodolibého zadostiučinění, jak rozlehlostí své vily rázuje z místnosti do místnosti a cosi mumlá o reklamaci; na prubování dalších hraček ztrácí náladu.

Hmota se mstí. A má proč.

S Botičkou jsem se seznámil v Konci Zákona. Občas to tam vypadalo jako na srazu motorkářů. Motorku však vlastnili jen nemnozí a i ti zpravidla zvládli řidičské zkoušky až na opakovaný pokus. Už ve škole jsme povětšinou vynikali spíše v přišívání knoflíků než v ohýbání plechu ve školní dílně.

Do Konce Zákona jsem naposledy zašel pár dní před vyšetřením na kolonoskopii. Učili jsme se motat provázky, Botičkovi jsem posloužil jako figurant, aniž mě napadlo, že už jsem součástí jiné lodi.

Ta mě odvezla do kuchyně, kde jsem včera ve svých pětapadesáti zapnutím trouby odvážně přelezl jednu z dalších zdí, abych za ní odtajnil navlas stejné stromy jako na dosud zmapovaném území. Na svůj premiérový (nepřipálený) štrúdl jsem pomrkával s hrdostí i úšklebkem. Největší dobrodružství nebylo ani tak vlastní pečení, do kterého úspěšně zasahovala matka, rozfoukávajíc již poztrácené návyky, jako zakoupení hotového těsta. Zoufale jsem lítal po krámě a pročesával regály, dokud se odněkud nevynořila prodavačka, aby mě navigovala správným směrem.

Dokončená individuace? Nebo jen jakási dočasná prázdninová bojovka?

Na devátou zvoní holička. Za ženami se nejméně na půl hodiny zavřou dveře.

Zatímco maminka dřímá, uspána hučením sušáku, znovu beru do ruky výklad Matouše, který vzdor akademické neutralitě (a zároveň díky ní) otevírá možnost, že evangelia nemusejí být jen zbeletrizovanými psychickými projekcemi, kterým by slušelo místo mezi archiváliemi. Nebo, jak soudí Dana, ideologicky motivovanými příručkami, které vznikly za účelem vyztužit nové hnutí.

Knihu, do níž má hlava pomyslně vepisuje další řádky, nicméně musím zaklapnout, protože nutně potřebuji vylovit nějaký úřední papír.

Ty se mi za poslední týdny ve skříni neutěšeně zvrstvily. Potvrzení o zastavení živnosti. Přiznání podpory v nezaměstnanosti. Doklad z notářství o sepsání a uložení závěti. Žádost o umístění do dvou různých domovů důchodců (pro případ, že by už nebylo zbytí) nebo do stacionáře na respit. Složitá několikastránková smlouva se dvěma pečovatelskými agenturami. Jiná o pronájmu postele s vysouvací ohradou (o tu jde především). Matčiny i moje lékařské zprávy. Úplně vespod církevní čtvrtletník Cesta života s mým článkem „Jsem gay“.

Kvůli papíru musím prohledat i poslední dosud ještě nevybalenou banánovou krabici, připomínku překotného opuštění pražského podnájmu, s fakturami vyskládanými v průsvitných fóliích, rezervními stomickými pomůckami či zámky a různě dlouhými řetězy, které by se možná někomu mohly hodit k účelům obvyklým. S tričky a letními košilemi: léto odešlo, jako by nebývalo…

K přestěhování do Ašerova úplně postačilo Mojmírovo stařičké auto. Mnoho věcí, kterými jsem během uplynulých deseti let zakramařil svůj pražský kvartýr, se tam sice propašovat nezdařilo, a ani jsem se o to příliš nesnažil. Už dřív jsem trochu podělil kamarády. Botička dostal kožený náramek se dvěma žlutými proužky. Milan policajtský opasek, Lukáš harnessy (po česku kšíry) — nostalgická vzpomínka na Berlín, festivalový suvenýr ze stánku na Fuggerově ulici.

Mojmír některé z knih.

Zbytek fetiš výbavy i beletrie putovaly do kontejnerů. Včetně sešmajdaných kanad i značně obnošeného obojku (v případě posledně jmenované položky jsem se ovšem unáhlil).

Oproti jiným příslušníkům minority v minoritě byla má výbava jen skrblicky nemnohá. Démoni smilstva i soutěživé předvádivosti se ve mně neustále prali s démonem lakoty. Harpagon iracionalitě libida vzdoroval a logicky argumentoval, že si draze pořízené na sebe dvakrát třikrát natáhnu, udělám se v tom a za nějakou dobu už ani nebudu vědět, kam jsem co odložil; pokud bych si ovšem nechtěl po vzoru Lukáše nebo Botičky doma založit muzeum pro moly.

Vychází v nakladatelství Host.