Nová třída

1.

V Rusku a v ostatních komunistických zemích dopadlo všechno úplně jinak, než jak si komunističtí vůdcové — i tak slavní jako Lenin, Stalin, Trockij a Bucharin — představovali. Domnívali se, že stát bude rychle odumírat a že demokracie bude sílit. Stal se však pravý opak. Očekávali rychlé zvýšení životní úrovně — zatím se v tomto směru nezměnilo téměř nic, ba naopak, v porobených zemích východní Evropy životní úroveň dokonce klesla. Ani v jednom případě nestoupá životní úroveň úměrně s postupující industrializací. Věřilo se, že pomalu zmizí rozdíly mezi městem a venkovem, mezi inteligencí a dělnictvem, místo toho se tyto rozdíly ještě prohloubily. Očekávání komunistů se nesplnilo ani v jiných otázkách, například pokud jde o vývoj v nekomunistických zemích.

Největší iluzí byla domněnka, že zprůmyslovění a kolektivizace v Sovětském svazu spolu se zánikem kapitálového vlastnictví dají vznik beztřídní společnosti. Při vyhlášení nové ústavy v roce 1936 Stalin prohlásil, že „třída vykořisťovatelů“ přestala existovat. Pravda, kapitalistická třída i jiné třídy starého původu byly zničeny, vytvořila se však třída nová, dosud v dějinách lidstva neznámá.

Je pochopitelné, že tato nová třída — podobně jako třídy předchozí — se domnívala, že upevněním své moci přinese lidstvu štěstí a svobodu. Jediný rozdíl mezi ní a jinými třídami byla větší bezohlednost, jíž se vyznačovala, jakmile se uskutečnění jejích iluzí počalo odkládat. Potvrdila tím, že její moc je úplnější, než byla moc kterékoli jiné třídy v dějinách, a že její třídní iluze a třídní předsudky jsou tomu úměrně větší.

Tato nová třída, byrokracie, či přesněji politická byrokracie, má všechny demokratické rysy dřívějších tříd, jakož i některé rysy vlastní. Dokonce i její počátek, který se v zásadě podobal vzniku jiných tříd, měl zvláštní charakteristiku.

Jiné třídy také dosáhly moci a síly cestou revoluce a také odstranily politické, sociální a jiné řády, které jim stály v cestě. Téměř všechny bez výjimky se však dostaly k moci až tenkráte, když už se ve staré společnosti vytvořily nové hospodářské vztahy. Případ nové třídy v komunistických systémech je právě opačný. Tato skupina neuchvátila moc proto, aby dostavěla nový hospodářský řád, nýbrž proto, aby nastolila svůj vlastní řád a tím svou nadvládu nad společností.

Milovan Đilas, foto: Stevan Kragujević

V dobách minulých bylo dosažení moci vrcholem ve vývoji určité třídy, strany či skupiny. V Sovětském svazu tomu bylo naopak: nová třída se vytvořila až poté, když uchvátila moc. Její vědomí jako třídy předcházelo vývoji jejích sil ekonomických a fyzických, protože nebyla třídou vyrůstající ze života národa. V poměru k ostatnímu světu viděla tato třída svou roli abstraktně, jejím praktickým možnostem to neškodilo. Přes svou teoretičnost tíhla k industrializaci, a z této tendence vyvěral její sklon k praktičnosti. Sliby ideálního budoucího světa posilovala víru ve vlastních řadách a vyvolávala současně zklamání mezi masami. Zároveň však inspirovala ke zdolání nevídaných konkrétních úkolů.

Jelikož tato nová třída před svým příchodem k moci nebyla součástí stávajícího hospodářského a sociálního života, mohla se zrodit pouze v organizaci určitého typu, v organizaci, vyznačující se zvláštní disciplínou, založenou na jednotných filozofických a ideologických názorech jejích členů. Jednota přesvědčení a železná disciplína byly nutné, aby vyvážily její slabé stránky. Kořeny nové třídy jsou v bolševické straně. Lenin měl pravdu, že jeho strana je výjimečná v dějinách lidstva, ačkoli netušil, že bude kolébkou nové třídy.

Přesněji řečeno, zakladatelem této nové třídy není bolševická strana jako celek, zakladatelé nové třídy pocházejí z vrstvy profesionálních revolucionářů, kteří utvořili její jádro dříve, než se dostala k moci. Nikoli náhodou prohlásil Lenin po neúspěchu revoluce v roce 1905, že novou stranu bolševického typu jsou schopni organizovat pouze profesionální revolucionáři, to jest lidé, jejichž jediným zaměstnáním jest revoluční práce. Bylo ještě méně náhodné, že Stalin, budoucí zakladatel nové třídy, byl nejvýznačnějším typem profesionálního revolucionáře. Z této úzké vrstvy se tedy zrodila nová vládnoucí třída, a dlouho její jádro tvořili pouze revolucionáři. Trockij sice postřehl, že v předrevolučním profesionálním revolucionáři je původ pozdějšího stalinského byrokrata, avšak uniklo mu, že tam se také rodí nová třída vlastníků a vykořisťovatelů. Nechci tím říci, že nová strana a nová třída jsou jedno a totéž. Strana byla kolébkou a je jádrem této třídy. Je ovšem velmi těžké, ba téměř nemožné, definovat třídní hranice a členstvo nové třídy. Dá se pouze říci, že její příslušníci se těší zvláštním výhodám a hospodářským privilegiím, plynoucím z jejich monopolu veřejné správy. Jelikož veřejná správa ve společnosti je nutná, mohou se u téže osoby soustřeďovat potřebné správní funkce s funkcemi parazitními. Každý člen strany není však nutně příslušníkem nové třídy, stejně jako mnohý řemeslník nebo příslušník maloměstské strany ve Francii nebyl bourgeois. Můžeme říci, že čím více nová třída sílí a nabývá výraznější podoby, tím víc se zmenšuje úloha strany. Vládnoucí vrstva strany, jakož i státní politické orgány jsou jádrem a základnou nové třídy. A tak strana — kdysi kompaktní, plná života a iniciativy — se tratí a přetváří v tradiční oligarchii nové třídy, neodolatelně přitahujíc k sobě ty, kteří touží po členství v nové třídě, a zatlačujíc ty, jimž zůstaly nějaké ideály. Strana „plodí“ třídu, a nová třída roste a používá stranu jako odrazového můstku. Třída sílí, zatímco strana slábne: to je osud každé komunistické strany u moci.

Kdyby strana neměla zájem na vytváření nové třídy nebo kdyby v sobě neměla potenciál k jejímu založení, nejen by si nemohla dovolit mravně i ideologicky tak odvážné činy, ale ani by nezůstala dlouho u vesla. Na konci prvé pětiletky prohlásil Stalin: „Kdybychom nebyli vytvořili aparát, nikdy bychom nebyli dosáhli úspěchů.“ Stalin měl nahradit „aparát“ slovy „nová třída“, a všechno by bylo bývalo jasnější.

Zdá se být neobvyklé, že nová třída vznikla z politické strany. Obyčejně jsou naopak strany produktem intelektuálně a hospodářsky silných tříd a vrstev. Porozumíme-li však skutečným poměrům v předrevolučním Rusku a v jiných zemích, v nichž komunismus zvítězil nad národními silami, bude nám jasné, že komunistická strana vznikla za zcela zvláštních okolností. Založí-li taková strana novou třídu, není to ani neobvyklé, ani náhodné. Ačkoli kořeny bolševismu sahají hluboko do ruské historie, je komunistická strana z velké části produktem výlučné situace, v níž bylo Rusko, pokud jde o mezinárodní vztahy, koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století. Rusko nemohlo pokračovat v moderním světě jako absolutní monarchie a ruský kapitalismus byl příliš slabý a příliš závislý na zájmech zahraničních mocností, než aby umožnil průmyslovou revoluci. Revoluci mohla provést pouze nová třída, nebo k ní mohlo dojít změnou sociálního řádu. V té době však taková třída ještě neexistovala.

V dějinách není důležité, kdo je vykonavatelem určitého procesu, je pouze důležité, že k procesu dojde. To je případ Ruska a ostatních zemí, v nichž došlo ke komunistickým revolucím. Revoluce samy vyvolaly v život síly, vůdce, organizace a myšlenky, jichž potřebovaly. Nová strana vznikla z objektivních důvodů a z tužeb, představ a úsilí svých vůdců.

2.

Nová třída má své počátky v proletariátu. Aristokracie vznikla z agrární společnosti, buržoazie z obchodní a řemeslnické třídy — ačkoli toto pravidlo má své výjimky, dané národními podmínkami. V hospodářsky nevyvinutých zemích to byl proletariát, jenž dal vzniknout nové třídě.

Nově vzniklá třída se však vždycky stává mluvčím dělnické třídy ještě z jiných důvodů. Je totiž třídou protikapitalistickou a jako taková je nutně závislá na pracujících vrstvách. Proletářský boj a tradiční víra proletariátu v socialistickou, komunistickou společnost, prostou vykořisťování, posilují novou třídu. Zajištění normální výroby je pro ni životně důležité, neboť jí to pomáhá udržet styk s proletariátem, bez jehož podpory nová třída nemůže uskutečnit industrializaci a konsolidovat svou moc. Pracující třída zase vidí v rostoucí industrializaci vysvobození z bídy a zoufalství. Zájmy, ideje, víra a naděje nové třídy se během času přiblíží zájmům a nadějím části proletariátu a chudých rolníků. V minulosti se často kryly zájmy zcela rozličných tříd: nepodporovala snad buržoazie rolníky v jejich boji proti feudálním pánům?

Ve svém úsilí o moc se musí nová třída spolehnout na proletariát a chudinu, neboť je závislá na jejich úsilí a zájmově k nim má nejblíže. To platí pouze do okamžiku, kdy nová třída uchvátí moc a autoritu. Jakýkoli jiný zájem nové třídy o tyto skupiny je diktován pouze nutností vybudovat výrobní prostředky a udržet v šachu nejútočnější společenské síly.

Monopol, který nová třída utvoří ve jménu pracujících nad celou společností, je hlavně monopolem nad pracující třídou. Tento monopol je nejdříve duchovního rázu, patří nové třídě jakožto avantgardě proletariátu. Později se tento částečný monopol promění v totální. To je největší podvod, jehož se nová třída musí dopustit, prosazuje tak, že její zájmy jsou hlavně v industrializaci. Bez průmyslu nemůže totiž upevnit své postavení a svou moc.

Mezi nejspolehlivější členy nové třídy patří ovšem synové dělnické třídy, vždycky bývalo údělem otroků, že z jejich řad vzešli nejnadanější a nejchytřejší zastánci pánů. V tomto případě se z třídy vykořisťovaných zrodila nová vykořisťovatelská a vládnoucí třída.

Překlad František Bregha a Zdeněk Suda

Vychází v nakladatelství Academia.