Trojčlenka s Literou

Mnohým totiž přijde nominovaná trojice knih jako počet neúměrný tomu, co se za předchozí rok napříč literární produkcí urodilo, a tento nárok je již obligátně konfrontován s pěti nominacemi v ranku prózy. Jestliže odhlédneme od kvality konkrétních letošních nominovaných prozaických titulů, jež v některých případech vyvolávají rozporuplné reakce a diskuse, můžeme se zaměřit na zásadní otázku, kterou nám ona nominovaná pětice podsouvá — próza má zcela výsadní postavení a také jako by z tohoto postavení snad vyplývalo, že nic jiného nemůže být literární událostí roku. Jsou obě uvedené hodnoty ovšem oprávněné?

Jestliže se podíváme na podobně prestižní literární ocenění Kniha roku, kterou od roku 1991 vyhlašují Lidové noviny, můžeme vidět, že za posledních deset let byla knihou roku próza pouze čtyřikrát, zatímco dvakrát kniha básnická a čtyřikrát knihy dokumentárního či odborně-popularizačního rázu. Magnesia Litera se dlouhodobě zaklíná kritériem pragmatičnosti: jistě přece jen v oné ceně Lidových novin tvoří „porotu“ většinou takzvaná intelektuální elita národa — literární vědci, historici, politici, žurnalisté a významné osobnosti českého intelektuálního prostoru —, zatímco Magnesii Liteře jde oproti výše uvedené anketě zejména o širokou čtenářskou obec, kterou by mohly nominované knihy zaujmout a podnítit ke koupi. Proti tomuto kritériu bych nic nenamítal v případě, kdyby nebylo několika knih, které mezi nominanty letos chybí (ale bylo tomu tak i v předchozích letech) a které mají významný a široký čtenářský úspěch — jde o Západovýchodní zrcadla Adama Borziče, Reál Jana Škroba, Literární kroniku první republiky od kolektivu pracovníků Ústavu pro českou literaturu AV ČR, Jiného TGM Pavla Kosatíka a konečně Hrdinovy kapitalistické práce Saši Uhlové.

Všechny výše zmíněné knihy zažívají nebývalé úspěchy u veřejnosti — Západovýchodní zrcadla a Reál jsou vyhledávány nejenom ze stran milovníků poezie, ale oba autoři tyto knihy dokázali čtenářsky přesunout i mimo okruh oné slonovinové věže poezie (Škrob dokonce získal prestižní mezinárodní ocenění Drážďanské ceny lyriky), zatímco bez jakýchkoliv diskusí byly knihy Hrdinové kapitalistické práce či Literární kronika první republiky mnohem zásadnějšími literárními událostmi minulého roku než všechny nominované prozaické tituly dohromady. Nechci tím v žádném případě zpochybňovat kvalitu nominovaných titulů či snad odbornost nebo autonomnost jednotlivých porot — porota je tady od toho, aby garantovala především jistou nestrannost podpořenou erudicí v oboru a zároveň aby v nominacích projevila svou čtenářskou svébytnost a jedinečnost —, proti tomu nelze nic namítat a prakticky se tomu tak i děje.

Zásadní je zde ovšem právě problematika oné proklamované pragmatičnosti ceny, která je schizofrenicky zakleta naopak v nepraktickém tradicionalistickém trojčlenném systému, zatímco tekutost a zejména kvalitativní rozsáhlost dnešní literární produkce toto statické rozčlenění rozporuje. Nevidím jediný důvod, proč by také ostatní kategorie nemohly mít svých pět nominantů, neboť i pětičlenná porota se dle mých praktických porotcovských zkušeností zcela bez problému dohodne nad svou svatou trojicí favoritů a jako přívažek by pro ni nebyl vůbec žádný problém nominovat ještě další dva tituly, jež by mohly být pro širokou veřejnost neméně zajímavé, a to jak svou kvalitou, tak třeba i šokézním či jiným způsobem problematické, ale hodné zaznamenání.

Nejvíc paradoxní na tom všem je, že si to uvědomují i jednotlivé poroty a je veřejným tajemstvím, že již několik let především básnické poroty bojují o ono rozšíření, které je úměrné nejenom šíři, ale také kvalitě produkce. Atraktivních a kvalitních titulů je na českém knižním trhu více než dost a zaslouží si svou pozornost, kterou by jistě získaly nominací na veřejností nejvíce reflektovanou cenu v České republice.