Ten můj font

Pětadvacátého září roku 2007 spáchala Vicki Walkerová typografický zločin, který byl tak katastrofický, že ji stál nejen její práci, ale téměř i příčetnost. Walkerová pracovala jako účetní v novozélandské zdravotní pojišťovně a měla odeslat e-mail. Bohužel ignorovala jediné pravidlo, které zná každý, kdo někdy nějaký e-mail odesílal: VELKÁ PÍSMENA VYPADAJÍ TAK, ŽE NĚKOHO NENÁVIDÍTE NEBO KŘIČÍTE.

Bylo to v úterý odpoledne. Walkerová klikla „Odeslat“ tuto instrukci:

CHCETE-LI SE UJISTIT, ŽE SE POJISTNÁ PLNĚNÍ VAŠICH ZAMĚSTNANCŮ VYŘIZUJÍ A VYPLÁCEJÍ, PROSÍM, POSTUPUJTE PODLE NÍŽE UVEDENÉHO DOTAZNÍKU.

Toto sdělení v mnoha ohledech vrcholem stylistiky není, leč sotva je to přestupek, za který by měli někoho vyhazovat z práce. Písmena byla modrou barvou, jinde v e-mailu se vyskytovala i tučná černá a červená. Walkerová pracovala pro aucklandskou firmu ProCare, ve společnosti, jež zjevně kladla velký důraz na to, kdy se má a kdy nemá podržet klávesa CapsLock, přestože v době, kdy se Vicki Walkerová rozjela s velkými písmeny, neměla žádný návod, jak správně e-maily psát.

Velká a malá písmena? Anglický termín (upper and lower case dnes v angličtině znamená „velká a malá písmena“, doslovný význam je ovšem „vrchní a spodní skříňka“, pozn. překl.) vychází z umístění kovových či dřevěných písmen v přihrádkách před sazečem. Běžně používaná písmena byla v dolní skříňce přímo pod sazečovýma rukama, velká čekala na své použití nad nimi. I když se sazba rozebírala a písmena vracela zpět do přihrádek, musel sazeč dávat pečlivý pozor, aby písmena rozdělil správně.

Vrchní a spodní část písmovky, lidově zvané kasy, foto: Akropolis

Správné použití tištěných písmen se mění s dobou. Dnes jsou běžné firemní vizuální styly a interní směrnice padají shora jako kamenné desky: pro interní a externí komunikaci pouze Arial používati budeš. Kdo ovšem rozhoduje, že malá písmena Arialu z roku 1982 jsou lepší než TRAJÁNSKÉ KAPITÁLKY na frontonech veřejných budov ve starověkém Římě? A jak se stalo, že náš zrak přivykl namísto jednoho tomu druhému, a to až tak, že se bezmyšlenkovitá volba kapitálek pro celé sdělení stala příčinou bolehlavu a propouštění z práce?

Vicki Walkerová byla propuštěna tři měsíce poté, co její e-mail údajně vyvolal „nesoulad na pracovišti“. Působilo by to legračně, kdyby jí to nezpůsobilo tolik utrpení. Po dvaceti měsících, když si mezitím musela dojednat novou hypotéku a půjčit si peníze na soudy, jí byla přiznána kompenzace ve výši 17 000 dolarů za neoprávněné propuštění z práce.

Typografická pravidla a etiketa ale existují odjakživa. Řekněme, že navrhujete obálku nového vydání románu Pýcha a předsudek Jane Austenové. Na knihu už nejsou autorská práva, a proto vás nic nestojí, krásná ilustrace tajné zahrady na obálce je od kamaráda a zbývá vám už jen vybrat vhodné písmo pro titul, jméno autorky a text uvnitř. Pokud jde o obálku, tradiční moudrost by radila zvolit něco jako Didot, který se objevil přibližně v době, kdy Austenová psala, a s maximálním rozsahem jemných a silných linií vypadá velmi noblesně, zvláště v kurzivě. Font padne jak ulitý a bude knihu prodávat těm, kdo mají rádi klasická vydání. Ale pokud chcete oslovit jiné čtenáře, třeba ty, kteří čtou Kate Atkinsonovou a Sebastiana Faulkse, můžete se rozhodnout pro něco méně zatuchlého, třeba Ambroise Light, který má podobně jako Didot stylový francouzský původ.

Co se týče bloku, je možné zvážit digitální interpretaci písma Bembo — tak třeba Bembo Book? Tato klasická antikva, původně vyřezaná z kovu v devadesátých letech patnáctého století, si stále uchovává čtivost. Odpovídá prvořadé zásadě, že písma bychom si v běžném životě vlastně neměli ani všimnout; písmo má informovat, nikoli bít na poplach. Font na obálce nás má přitáhnout; jakmile nastolí požadovanou atmosféru, má se vytratit jako hostitel z večírku.

Existují samozřejmě výjimky. Skvělým příkladem je bestseller Johna Graye Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, v němž typograf Andrew Newman zvolil písmo Arquitectura pro mužské řádky a Centaur pro ženské. Arquitectura vypadá mužně, protože je vysoká, masivní, lehce supermoderní a nesmiřitelná. Centaur navzdory svému jménu vypadá, jako by byl napsán ručně, střídá jemné a silné linie, je půvabný a elegantní (samozřejmě tu jsou ve hře hrubé pohlavní stereotypy, ale Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše je populární psychologie).

I fonty jsou genderově stereotypizované, foto: Akropolis

To je další pravidlo: písmo má pohlaví. Chápe se to tak, že tučná, rozeklaná písma jsou většinou mužská (zkuste Colossalis) a vrtošivá, zakroucená písma jsou většinou ženská (třeba Brioso Pro Italic Display ze svatební kolekce Adobe). Tuto formu lze různě zpochybňovat, nelze se však zbavit automatických asociací, které písmo vyvolává. Totéž platí pro barvu: vidíte dítě v růžovém oblečení — a hned si pomyslíte, že to je dívka. Písmo nás podmiňuje od narození a trvalo přes pět století, než jsme se od toho osvobodili.

Když Johannes Gutenberg vytvořil ve čtyřicátých letech patnáctého století své první litery, pohlaví písma příliš pozornosti nevěnoval. Taky se moc nestaral o to, zda pro každou novou knihu najde nový font či zda změní běh západních dějin. Chtěl vydělat peníze.

Gutenberg pocházel z Mohuče poblíž Frankfurtu a byl synem bohatého kupce, který měl kontakty na místní mincovnu. V mládí se s rodiči přestěhoval do Štrasburku, ale dál toho o počátcích jeho profesionálního života moc nevíme. Je doloženo, že se zabýval klenoty, kovodělnou výrobou a zrcadly, nicméně ve druhé polovině čtyřicátých let patnáctého století už byl zpátky v Mohuči a půjčoval si peníze na výrobu inkoustu a tiskařského náčiní.

Gutenbergova vize stála na automatizaci, konzistentnosti a recyklaci. Není pravděpodobné, že by věděl o mnohem dřívějších metodách tisku v Číně a Koreji, z nichž většina obnášela jednorázovou výrobu knih pomocí dřevěných špalíčků anebo písmen odlévaných z bronzu. Byl dozajista první, kdo v Evropě ovládl princip masové výroby a jeho novinka v podobě sazby z opakovaně použitelných písmen určila model tisku na příštích pět set let. Kniha byla stále levnější a dostupnější; co bylo kdysi výhradní doménou církve a boháčů, se po čase stalo zdrojem potěšení a poučení pro všechny vzdělané vrstvy. Jak nebezpečný nástroj pustil z řetězu!

Jak toho dosáhl? Šikovností, trpělivostí a jistou důmyslností. Díky zkušenosti s prací kováře znal principy tvrdých a měkkých kovů, stejně jako kování puncovních značek i jiných symbolů do stříbra a zlata. Dobře byl obeznámen s taveninami slitiny a v určitém okamžiku koncem čtyřicátých let patnáctého století mu patrně v mysli dozrála tato myšlenka: co kdyby se tyto kombinované techniky použily na tisk?

Všechny knihy, které Gutenberg do této doby viděl, byly napsané ručně. Z dnešního pohledu se jejich písmo může jevit téměř mechanické, přesto bylo výsledkem namáhavé ruční práce profesionálního písaře, který strávil celé měsíce sehnutý nad jedním svazkem. Bylo sice možné vyrýt do kovu či dřeva celá slova a pak je otisknout na stránku, ale to by trvalo ještě déle než knihu opsat. Co takhle ale celý proces změnit, odlít celou abecedu do jednotlivých písmen, která půjde znovu používat a sestavovat dle potřeby dokumentu nebo knihy?

Jak přesně Gutenberg litery odléval, nevíme, zdravý rozum ovšem napovídá, že to bylo přinejmenším podobné prvnímu zdokumentovanému procesu o dvě desetiletí později (tedy metodě, která dominovala tisku až do roku 1900). Začíná to u patrice — vyrytí zrcadlově obráceného písmene do ocelového hranolu vysokého několik centimetrů. Patrice se následně použije jako razidlo a otiskne se do měkkého kovu, většinou mědi. Vytvoří se tak vroubkovaná matrice, která se pomocí pružiny usadí do ruční dřevěné formy. Teplý kov — směs olova, cínu a antimonu — se naběračkou nalije do formy, v níž rychle zatuhne, a výsledek je možné použít k sestavování slov. Takto se vlastně rodí font, přestože celý proces řádkování, tvarování do formy a dokončování je mnohem složitější, než tu naznačujeme. Běžná abeceda se rozšiřovala o mnoho zdvojených liter, o interpunkci a mezery. Má se za to, že pro svou dvousvazkovou Bibli z let 1454—1455, která má 1 282 stran, Gutenberg odlil téměř tři stovky různých písmen.

Jakmile se připravil font, pečlivě se sestavila stránka (v zrcadlovém zobrazení) a upevnila do tzv. formového rámu. Jakmile byl vytištěn dostatečný počet stran, bloček se rozmetal a písmo se použilo znovu. Tisk proces urychlil a písmo ho zlevnilo; jsme svědky zrození masové výroby.

Rozsah Gutenbergových vynálezů je nedocenitelný. Vynalezl nejen tiskařský lis, ale přišel i s novou černí na olejovém základě (jemnější vodové inkousty nepřilnuly ke kovu) a taky položil základy toho, co bychom mohli nazvat knižním marketingem. Zaměstnával dvacet pomocníků, z nichž někteří pracovali v prodejním oddělení. Už v roce 1454 předznamenal knižní veletrh ve Frankfurtu: všech 180 tištěných Biblí prodal ještě před vyrobením.

Gutenbergova role v šíření společenské debaty, vědy i disentu — tisk jako dvojí hlásná trouba lidského rozumu i pošetilosti — byla uznávána už v době jeho smrti roku 1468. (Nezemřel bohatý, svého tiskařského náčiní se musel vzdát po neúspěšné právní bitvě se svým hlavním mecenášem Johannesem Fustem). Mnohem méně jasné je, jakou roli sehrál při vlastní výrobě písmen. Stejné uznání jako on si totiž zaslouží jiné jméno. Zásadní roli při raných Gutenbergových pokusech patrně sehrál Peter Schöffer, absolvent kaligrafie na Sorbonně, který se s Gutenbergem spojil v Mohuči, byť jeho přínos je dnes z velké části zapomenut.

První font světa – Guttenbergova Textura, foto: Akropolis

Gutenbergovy a Schöfferovy první texty připomínaly — a ve skutečnosti napodobovaly — ručně psaná písma. Zčásti tomu tak bylo proto, že na to byli čtenáři zvyklí, zčásti proto, že to podle Gutenberga byla jediná cesta, jak se jeho knihy můžou prodávat za stejnou cenu jako ty, které nahrazovaly. Písmo použité na jeho slavnou Bibli bylo později nazváno „textura“: vzniklo z gotického písma preferovaného mnišskými písaři. Pro jiná díla, včetně Mohučských odpustků (církevního dokumentu, který si měl koupit „hříšník“, aby mu určil náležité období pokání), volil písmo, jež působilo otevřenějším a lidštějším dojmem a později se mu začalo říkat „bastarda“.

V londýnské Britské knihovně najdeme Gutenbergovu Bibli pod silným sklem v tlumeně osvícené místnosti v prvním patře, kde sdílí tichý prostor s dalšími skvosty, jako jsou Magna Charta, Lindisfarnský evangeliář či Sherbornský misál, vedle nich deník kapitána Scotta, rukopis Harolda Pintera nebo ručně psané texty od skupiny Beatles. Bible je vytištěna na papíru (knihovna vlastní ještě jednu, která je vytištěna na pergamenu). Její původ se ztrácí v škrtancích na titulních stranách. Je to jeden z pouhých osmačtyřiceti zachovaných exemplářů. Většina z nich je neúplných — existuje pouze dvanáct neporušených papírových výtisků a čtyři kompletní pergamenové a ve všech jsou odlišnosti v textu, počtu řádků, mezerách mezi řádky a iluminacích. Spektroskopie odhalila přesné barvy, které jsou použity v iluminovaných kapitálkách a úvodních řádcích. Jedná se o kombinaci olovnatého žlutého cínu, rumělky, měděnky, křídy, sádry, olovnaté běloby a uhlové černi.

Dnes už nám digitalizace umožňuje si výtisky prohlédnout online, aniž bychom se museli trmácet na Euston Road. Připravili bychom se tak ale o jednu z největších životních radostí. První kniha, která kdy byla v Evropě vytištěná — těžká, smyslná, vetchá a štiplavé vůně —, se na iPhonu nečte právě nejlépe.

Překlad Tomáš Jajtner, Kateřina Bártová, Tereza Filipová, Hana Ditrichová

Vychází v nakladatelství Akropolis.