Opravdový autostop
Pokud vezmeme jako bernou minci Kunderovu „definici“ kýče z Nesnesitelné lehkosti bytí — tedy popření hovna a jeho existence —, pak poslední kniha Ireny Douskové Rakvičky, označovaná jako perestrojková road movie, zcela jistě kýčovitá není, protože hovnem se v ní rozhodně nešetří a stává se jednou z metafor husákovského Československa poloviny 80. let dvacátého století.
„...ramenatý šaty, co vypadaj, že se na člověka někdo výhružně kasá. Barvou i vzorem připomínaly nečekané setkání zralých pomerančů s rozšlapanými hovny. Uvědomila si, že přesně tato kombinace je poslední dobou zřejmě v módě. [...] Oranžová s hnědou, trhák sezóny 1985.“
V jeho kulisách se odehrává příběh dvacetileté Růženy — Rózy, která se dvakrát neúspěšně pokoušela o přijetí ke studiu žurnalistiky (mj. proto, že její rodiče neprošli sítem normalizačních čistek v KSČ) a před nástupem do definitivního zaměstnání jede stopem z Prahy do Ostravy, aby si dala do pořádku svůj milostný život, resp. aby vyznala svou lásku Ostravákovi (jehož předchozí dva pokusy o intimní sblížení odmítla). Necestuje ovšem sama, ale se svou desetiletou nevlastní sestrou Petrou, kterou příušnice a horečky připravily o možnost strávit dovolenou u moře a je odkázána na Rózinu „péči“. Tato nesourodá dvojice ochutnává při cestě po vlastech českých i moravských letní parno i společenské dusno gulášového socialismu, reprezentovaného šedivými městy a rozličnými existencemi za volanty automobilů (od českého veksláka šmelícího i nedostatkové rakvičky, jež daly knize název, přes západního Němce až po z politických důvodů nedostudovaného gymnazistu nebo syna poúnorového činovníka StB). Obě z této cesty, která nakonec dopadne jinak, než si Róza původně představovala, vyjdou změněné, zralejší, dospělejší.
Hlavní hrdinka si jako závaží na cestě nenese jen Petru, ale i absenci otce (pro Douskovou jeden z erbovních motivů), jehož tragická historie je v knize postupně odkryta, a svou svéhlavost, nezralost a rozpolcenost. Nechce se přizpůsobit
ubohýmu světu žebráčků, prosebníčků, poníženejch vlezdoprdelků, vychcánků a veksláků, ale přesto se má stát sekretářkou na důchodovém úřadě; chodí s Robertem, ale přesto jede za Ostravákem. Ačkoliv je nadaná nespornou inteligencí (a pozorovatelským talentem), často reaguje spíš jako frackovitý neempatický pubescent než jako žena na počátku dospělosti, což se projevuje hlavně v sourozeneckých půtkách s o deset let mladší sestrou. To ovšem místy působí poněkud rušivě a nutí čtenáře přemýšlet, jestli je tato rozpornost opravdu záměrná.
Zatímco Rózina a Petřina anabáze zachycují přítomnost a „osobní dějiny“, kontrapunktem k ní je životní příběh umírající tety Marie a jejího manželství s Jiřím, limitovaný dějinami „velkými“ — událostmi druhé světové války a komunistickým převratem v roce 1948, před jehož důsledky se mladý pár z Prahy schovává na samotě v kdysi Němci osídlené pošumavské enklávě. Vztah Rózy a Marie (právě ona před Rózou postupně otvírá nejasnou rodovou historii) je nejsilnější dějovou linií knihy a obstál by klidně i samotný, což se bohužel nedá napsat o všech ostatních. Dalším prvkem utvářejícím polyfonní strukturu textu jsou pak dopisy — jednak lidí spjatých s osudem Marie, jednak Rózina platonického obdivovatele Tomáše (citlivého a inteligentního glosátora života, s nímž se má před konečným „dobytím“ Ostravy setkat), doprovázené jeho literárním pokusem o moderní ztvárnění příběhu starozákonního proroka Jonáše. Právě ty knihu rytmizují a rozdělují do kapitol — s malým edičním opomenutím, v jehož důsledku následuje po páté kapitole kapitola sedmá. Celek je spjat dohromady pohledem vševědoucího, autorského vypravěče, oživeným hovorovým lexikem.
Oproti většině předchozích knih Ireny Douskové v
Rakvičkách ubylo humoru a přibylo temnějších tónů, což je ale vyváženo posílením reflexivní složky textu. Zůstávají ovšem ostré sarkastické šlehy, jimiž vypravěč i postavy častují zobrazené jevy i figurky, a verbální humor. Naprosto přesvědčivě je v knize zachycena upocenost, upachtěnost a šeď pozdní normalizace, doby, za kterou paradoxně pociťují i dnes mnozí intenzivní „ostalgii“ a která silně determinuje i naši současnost. A právě tím nabývají
Rakvičky spíše nechtěné aktuálnosti, protože ukazují kořeny tohoto stavu a vnímavého čtenáře vedou k rezistenci vůči němu. Nejde zde o konejšivé „co jsme si, to jsme si“ či „padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“, tak typické pro český naturel, ale o znepokojující svědectví.
Irena Dousková:
Rakvičky, Druhé město, Brno 2018
