Masaryka v novinách občas poznali
Tomáš Garrigue Masaryk byl člověk po celý život zvyklý přispívat do veřejné debaty a vyjadřovat se k problémům doby i společnosti. Nic na tom nezměnila ani prezidentská funkce: během let v čele Československa napsal pod mnoha pseudonymy desítky článků a komentářů do různých novin a časopisů. Tuto prezidentovu utajenou publikační činnost v nové knize Račte to podepsat libovolnou šifrou přibližuje historik Richard Vašek.
Tomáš Garrigue Masaryk s Karlem Čapkem, 1931, foto: Wikimedia Commons
Redaktoři v novinách museli časem tušit, odkud články pocházejí. Necítili v tom nějaký tlak a povinnost? To souvisí s tím, ve kterých novinách a časopisech byly prezidentovy anonymní články publikovány. Bylo jich více, navíc články byly většinou publikovány dosti nepravidelně. V případě, že byly publikovány obsáhlejší série textů — třeba koncem dvacátých let články o politickém stranictví v Lidových novinách —, je potřeba si uvědomit, že byly psány po předchozím důvěrném jednání v redakci, byť jejich autor měl zůstat utajen. Takže bych neřekl, že by redaktoři pociťovali vysloveně nějaký tlak nebo povinnost. Kde všude vlastně Masaryk anonymně publikoval? Takových novin a časopisů byla celá řada, ale obecně se dá říci, že se převážně jednalo o periodika politických stran a skupin, které sympatizovaly s politikou tzv. Hradu a osobně prezidenta Masaryka. Mezi ně patřily třeba listy Čas, Národní osvobození, Lidové noviny, Prager Presse nebo Peroutkova revue Přítomnost. Výjimečně byly prezidentovy články umisťovány i do periodik pravicových stran, například počátkem dvacátých let několik glos v agrárním Venkovu. Masarykova novinová publikační činnost se dá považovat za jednu z neformálních vlivových strategií Hradu. Jak na „komentářovou politiku“ reagoval parlament? Protože se jednalo o články nepodepsané nebo podepisované různými šiframi, bylo pochopitelně obtížné určit autora. V parlamentu se však občas řešily — a někdy i dosti bouřlivě — prezidentovy podepsané články a hlavně rozhovory poskytnuté zahraničním korespondentům, zvláště o otázce hranic, třeba s Maďarskem. Takových afér bylo víc, jednu takovou – o prezidentově rozhovoru pro tiskovou agenturu London General Press v září 1930 — zmiňuji hned v úvodu své knihy. Nicméně k prezidentovu angažmá v tisku se občas dosti kriticky vyjádřili (důvěrně) i ministerští předsedové Antonín Švehla nebo Jan Černý. Černý tak učinil v roce 1926 v souvislosti s aférou generála Gajdy a prezidentovými zásahy do ní. Tam se ovšem nejednalo o anonymní článek, nýbrž o prezidentův rozhovor poskytnutý německému listu Prager Tagblatt.