Buď jako bonobo!

Pokud už se v Česku totiž zabředne do debat ženy versus muži — zvláště v souvislosti s jejich životními rolemi —, bývá feminismus často odmítán jako ideologický konstrukt, který chce zničit něco, co „od přírody“ tak hezky funguje: ony tradiční modely žen v domácnosti, případně na podřadných, hůře placených (nebo jen hůře placených) pracovních pozicích a v domácnosti k tomu navrch. Na rozdíl od feminismu bývá tento tradiční model prezentován jako odvěký, nábožensky potvrzený, a hlavně: biologicky podmíněný. Pro příklady se chodí všude možně po zvířecí říši a jako racionální argument pro podřadné postavení žen ve společnosti slouží klidně sexuální život machistických octomilek. Saini se ve své knize soustředí primárně právě na biologické a biologizující argumenty, které slouží jako lešení pro dalekosáhle konstruované společenské dopady ve skutečnosti nijak dramatických odlišností mezi muži a ženami, a jeden po druhém rozporuje, osvětluje je v komplexnějších souvislostech a obírá je o jejich původní efekt neprůstřelného argumentu. Muži a ženy se samozřejmě liší, tyto odlišnosti jsou však vázány na reprodukci, nevyplývají z nich žádné propastně odlišné kognitivní schopnosti a podobně. Paradoxně tyto odlišnosti bývají někdy z ekonomických důvodů marginalizovány — například desetiletí se léky testovaly na průměrných mužích a nezohledňovala se dynamika ženského hormonálního systému, najednou se prostě hodilo považovat ženu za „menšího muže“, všímá si Saini.

Zřejmě nejvarovněji se pod tíhou sesbíraných faktů rozpadá laicky oblíbené zdůvodňování společenské nadřazenosti mužů pro jejich v průměru větší mozek. Nejde snad jen o to, že muži jsou v průměru větší celí a mají větší i méně vznešené orgány, ani o záhadu, proč tedy není nejchytřejším tvorem na světě vorvaň, ale o skutečnost, že biologická odlišnost je nadinterpretována a dalekosáhle ovlivňuje lidskou společnost. To, že ženám bývá (dříve i institucionálně) zabraňováno se plně účastnit veřejného života včetně vědy a politiky, podle nových poznatků o neuroplasticitě mozku zpětně ovlivňuje nejen jejich schopnosti, ale právě i velikost a charakter mozku. Ženy se tak systematicky tlakem společnosti dostávají do určité intelektuální deprivace, kdy nemohou svůj potenciál rozvíjet, což zpětně ovlivňuje nejen jejich fyziologii, ale také schopnost společenské emancipace. I to může být jedním z vysvětlení neuvěřitelné stability patriarchálního systému.

Saini se postupně zabývá všemi nejdůležitějšími stereotypizovanými rozdíly mezi muži a ženami, včetně různých modelů sexuálního chování, vysvětlení různé délky života ve vztahu k možnosti reprodukce a podobně. Co je však na její knize asi nejvíce fascinující, je obousměrnost tématu — nejde jí jen o to, jak mnohdy i kvazivědecké omyly prohlubují nábožensky iracionální společenskou nerovnost, která v důsledku škodí i mužům, ale rovněž o to, jak je vlastní věda deformována skutečností, že ji tvoří především muži —, což má především v biologii nebo antropologii dalekosáhlé důsledky (o společenských a humanitních vědách nemluvě). Věda, její metodologie, témata, otázky, jež si klade a jimiž se zabývá, i způsob její organizace, to vše podléhá mnohdy ani neuvědomované předsudečnosti.

Autorka hada pojídajícího vlastní ocas, tedy vzájemně se podmiňující příčiny a důsledky diskriminace, nalézá v disciplinaci žen napříč kulturami: od vědkyň, jejichž výsledky si přivlastňovali jejich ambiciózní kolegové, domácího násilí, protipotratové politiky až především po praxi zabíjení novorozených holčiček či pro změnu devastující ženskou obřízku (infibulaci). Zároveň je z knihy patrné, jak celospolečensky kontraproduktivní tyto jevy jsou a přinášejí daleko více problémů, než mají údajně řešit. Konstrukt souboje pohlaví se zkrátka velmi často zvrhává ve zcela iracionální násilí — symbolické, ale i fyzické včetně jeho nejzazší podoby.

Pokud tu padla zmínka o mnohdy pro lidskou říši poněkud nerelevantních zvířecích vzorech chování, což by bylo možno shrnout do věty „kdo hledá, najde“, tak to platí i pro autorku. A několik výjimek z patriarchálních pravidel soužití nachází nejen u vybraných přírodních národů, ale i u našich blízkých příbuzných — šimpanzů bonobo. Po mnoha výzkumech se přitom jeví, že dominantní společenské postavení šimpanzic není podmíněno ničím jiným než jejich vzájemnou ochotou spolupráce. Zkrátka kdyby byly ženy víc jako bonobo, nemusely by podstupovat třeba obřízku, aby individuálně zvyšovaly svou cenu v mužském světě, protože by byly respektovány jako celek. Navzdory úspěchům feminismu v některých vyspělých zemích se to v globálním měřítku zdá zatím zcela utopické. Kniha Angely Saini byla sice přeložena do mnoha jazyků, pro většinu nejvíce trpících žen (mnohdy i negramotných) přesto zůstane prakticky nedostupnou, na druhou stranu čeští čtenáři díky ní získali skvělého pomocníka při každodenních nárazech se společenskou realitou české kotliny.

Angela Saini: Od přírody podřadné. Jak se věda mýlila v ženách, přeložila Kateřina Šebková, Academia, Praha 2018