„Račte to podepsat libovolnou šifrou.“

V létě 1921 se Masaryk intenzivně zabýval problematikou Podkarpatské Rusi a pracoval též na její připravované ústavě, studoval mj. související otázky právního postavení této země a tamní sociální a národnostní problémy. Když 25. června 1921 prezidentův sekretář Vladimír Kučera referoval kancléři Přemyslu Šámalovi do Prahy o průběhu prezidentova pobytu, ve třetím bodě své zprávy rozvedl některé okolnosti, jež osvětlují námi sledované téma. Kučera mj. hlásil: „Pan president pracuje teď na Podkarp. ústavě. ,Vedlejším produktem‘ je jeho kritika Weyrovy ,Soustavy čsl. práva státního‘, které knihy pan president při práci užívá. Dal mi hlavní rysy své kritiky, které mám sestylisovat v článek a požádat Vás, abyste jej někde dal uveřejnit; ovšem ne pod jménem pana presidenta. ,To musíte vzít na sebe‘, usmíval se pan president, když končil. Tuším, že nějaká libovolná šifra postačí; já zatím pociťuju hrůzu při myšlence, že bych zase ,měl být vláčen tiskem‘, třeba jen jako ,K‘. Teď teprve pochopuji, proč lidé píší pod pseudonymem; myslíval jsem, bláhový, že je to z romantismu. Ale je to jistě z hrůzy.“

Jak z Kučerových poznámek vyplývá, Masaryk tedy načrtl hlavní body a myšlenky svého posudku Weyrovy práce a pověřil dr. Kučeru jejich rozpracováním a doplněním. Připravený text nakonec prezident přehlédl a upravil do konečné podoby. Jak ještě uvidíme, nešlo o scénář ojedinělý, spíše o charakteristickou ukázku spolupráce autorského týmu Masaryk—Kučera.

Ve své další zprávě do Prahy Kučera ještě dodal další podrobnosti. Ohledně otištění článku totiž kancléře Šámala na závěr svého hlášení informoval: „V nejbližší době pošlu ten článek o Weyrově Soustavě česl. práva státního, napsaný podle poznámek páně presidentových; má se to někde uveřejnit. Myslím, že by byla nejlepší Tribuna, po případě Právník, vezme-li ho. (Tuto pochybnost vyslovuji ovšem vzhledem k tomu, co moje stylistika dovedla pokazit na nadhozených myšlenkách pana presidenta.).“

V následujícím dopise se Kučera také dotkl velmi důležité věci, totiž podpisu posílaného článku. Hned v prvním bodě své zprávy píše: „Odvolávaje se na posl. odstavec zprávy č. 10, posílám dnes článek o Weyrově ‚Soustavě čsl. práva státního‘, jak byl panem presidentem definitivně upraven, s prosbou o uveřejnění. Až vyjde, prosím o zaslání jednoho exempláře dotyčných publikací (Tribuny, Právníka nebo kam jinam to umístíte; dovoluji si opakovat, že ovšem autorství páně presidentovo musí zůstat utajeno a nesmí se tudíž také v podpisu článku projevit. Račte to podepsat libovolnou šifrou.).“

Z Kučerových pokynů je zřejmé, že se snažil prostřednictvím Kanceláře prezidenta republiky umístit text do tisku tak, aby Masarykovo autorství zůstalo utajeno. Dokonce dal Šámalovi plnou volnost ve volbě podpisu, resp. zvolené šifry a vlastně i ve volbě časopisu. Jak již bylo uvedeno, Masarykova stať vyšla nakonec nepodepsaná 20. července 1921 v listu Tribuna. Tento případ zároveň dobře ukazuje, že i když Masaryk své novinové šifry většinou volil s rozmyslem a jistým záměrem, nebylo tomu tak ve všech případech a je nutno v této věci zachovávat obezřetnost. Zvolený podpis nebo šifra tak rozhodně nemůže být automatickým vodítkem nebo dokonce dokladem Masarykova autorství, neboť — jak jsme viděli — byla někdy volena zcela libovolně jinými lidmi.

Kromě Kučerových poznámek Masarykovo autorství ovšem přesvědčivě dokládají též další dochované archivní dokumenty. V Masarykově archivu se totiž nachází jak původní rukopisný koncept napsaný Vladimírem Kučerou, tak i strojopisný přepis textu s Masarykovými vlastnoručními opravami a přepisy konečného znění článku. Snadno si tak můžeme ověřit, nakolik Masaryk Kučerův text ještě pozměnil a přepracoval. Z porovnání vyplývá, že Kučerův podíl na prezidentových textech rozhodně nebyl marginální a směle tak můžeme Vladimíra Kučeru označit za jejich spoluautora. To ostatně dokládají i další příklady prezidentovy literární spolupráce s jeho osobním tajemníkem.

Zcela zjevné je to i v případě jiných textů, které Masaryk s Kučerovou pomocí napsal v roce 1921 též na Capri. Na počátku dvacátých let se prezident soustavně zaobíral ruskou otázkou, mj. i v souvislosti s krizí v sovětském Rusku, která přerostla v obrovskou humanitární katastrofu. Také palčivý problém ruských uprchlíků vyžadoval řešení celoevropského rozměru. Československo se v této věci přihlásilo ke svému podílu a aktivně se zapojilo do pomoci strádajícímu Rusku a jeho občanům. Již od počátku roku 1921 byla v ČSR organizována pomocná akce a v srpnu vyzvala československá vláda k peněžní sbírce pro Rusko. Celkově bylo shromážděno 37 milionů korun, z toho vládní subvence činila deset milionů. Od podzimu 1921 byl také organizován přesun ruských studentů a dalších uprchlíků do Československa, kde pro ně postupně vzniklo několik středních a dokonce i vysokých škol.

Právník a diplomat Vladimír Kučera působil v letech 1921—1929 jako tajemník prezidenta republiky. Snímek z cesty TGM na Capri, momentka z lodi v Neapoli 28. května 1921. Zleva: T. G. Masaryk, Vladimír Kučera, Jan Šeba a Julius Kovanda, foto: Academie

V červenci 1921 se na osobnosti evropské i americké kultury a politiky obrátil slavný spisovatel Maxim Gorkij s výzvou o pomoc ruskému lidu ohroženému hladomorem. Tento dopis obdržel též Masaryk. Gorkého výzvu a kritickou situaci Ruska prezident reflektoval v otevřeném dopise ministru zahraničních věcí Edvardu Benešovi z 28. července, v němž mj. zdůraznil potřebu koordinace pomoci v evropském měřítku a také nezbytného zapojení ruského státu, což však představovalo velký komunikační a organizační problém. Bez jeho vyřešení však nebylo možné dopravit potraviny a základní životní potřeby hladovějícím. Své názory na tuto problematiku Masaryk rozvedl v obsáhlém memorandu Pomoc Rusku Evropou a Amerikou, které napsal na počátku roku 1922. Memorandum bylo vytištěno v češtině, angličtině a francouzštině a jako soukromé a důvěrné bylo rozesláno spojeneckým vládám.

Jestliže Masaryk v dopise Edvardu Benešovi poukazoval na nezbytnost zajistit distribuci potravinové a materiální pomoci v chaosem zmítaném Rusku, stejné problematice věnoval též několik svých dalších úvah. Čas promýšlet ruskou otázku a aktuální možnosti jejího řešení našel právě na Capri. Na základě několika připravených bodů pověřil v létě 1921 svého tajemníka Vladimíra Kučeru přípravou článku pojednávajícího o poměrech v sovětském Rusku. Nutno říci, že Kučera tento úkol nepřijal s nadšením. Především ho tížila skutečnost, že o tomto problému toho moc neví, a měl velké pochybnosti, zda dokáže prezidentovo přání vůbec splnit. Své rozpoložení nad obtížným zadáním mohl Kučera stěží vyjádřit plastičtěji než ve svém dopise kancléři Přemyslu Šámalovi, kterému nejprve referoval o svém úkolu zpracovat posudek již zmiňované Weyrovy práce Soustava československého práva státního a poté pokračoval: „A zrovna à tempo do této mé grafofilské nálady mi rozkázal pan president napsat článek o bolševictví (proč mne Bůh trestá; vím o problému bolševictví jen tolik, že je to ruský, podle jiných ale made in Germany vynález), k němuž nemám naprosto žádného vědeckého poměru osobně. Jedinou útěchou mi je — kromě toho, že z napsání nějak sejde — že se o bolševictví píše už 4. rok v novinách i mimo ně a že tedy snad psaní o něm je vlastně jeho raison d’être.

Kdyby to aspoň bylo v Praze, tam bych už v ,holubníkách‘ pana presidenta si našel chybějící moudrost a politickou erudici, ale tady, na téhle svojí Elbě! ,Leiden eines jungen Sekretärs‘ nazvu svůj první román.“ A k tomu ještě v souvislosti s prezidentovou paralelní prací nad ústavou Podkarpatské Rusi dodal: „Pan president teď, co má na mysli tu Podkar. Rus, je vážnější, neprozpěvuje, nehvízdá, málo na nás mluví. Nešťastná země, ta Karp. Rus. Kdyby na její ústavě nelpělo také tolik stop práce pp. Dr. Schieszla a Dr. Křováka, postoupil bych ji hned Leninovi. Můj článek o bolševictví by se aspoň mohl pohybovat na reelnější půdě.“

Vychází v nakladatelství Academia.