Myšlení nepohodlné jako Rosa

Rosa Luxemburgová se vyznačovala radikálně emancipačním myšlením, a to nejenom v rámci feministického okruhu, ale také například výrazně humanističtějším úhlem pohledu na rovnostářskou společnost a její zavádění oproti násilným a obludným praktikám revolučních bolševiků. Byla tak trnem v oku nejenom místním (polským i německým) socialistickým a komunistickým buňkám, ale také Sozialdemokratische Partei Deutschlands, která — v rámci pohodlí účasti na tamní vládě — iniciovala její krutý únos, brutální vyslýchání a následné zavraždění paramilitárními jednotkami Freikorps, kdy byla po zastřelení vhozena do berlínského vodního kanálu.

Některé závažné myšlenky Luxemburgové přejala například jedna z nejvýznamnějších myslitelek historie Hannah Arendtová ve své neméně závažné práci Původ totalitarismu, kde navazuje na analytickou kritiku bolševiků a jejich politických strategií, již Luxemburgová ve svém díle provedla. Inspirativní je pro dnešní dobu tedy nejen její kritické myšlení, důraz na rovnost všech lidí, ras a vyznání (Luxemburgová byla židovského původu), ale také její teorie akumulace kapitálu a teorie spontánnosti. Tuto spontánnost organizace, která si je vědoma problémů, jež se existenciálně dotýkají dobové společnosti, můžeme dnes analogicky využít například v rámci protestů proti marginalizování klimatické krize a vidět v postupné vůli občanů (v rámci historického kontextu) shromažďovat se a protestovat.

Boj za čistý vzduch, globální oteplování a obecně klimatické podmínky má v našich podmínkách jednak dlouhou historii (se kterou se čtenář může seznámit například v monumentální knize Tmavozelený svět, která se věnuje přímým radikálně ekologickým aktivitám po roce 1989, či v pozoruhodné pětidílné dokumentární sérii České televize Dějiny neposlušnosti) a jednak svá společensko-politická specifika, neboť ekologické vědomí vychází z vědomí člověka o světě a z kontextu chápání lidské ekonomicko-společenské účasti na něm. Jednoduše řečeno — vše vychází z našeho historického vnímání panství nad přírodou, jež nám přineslo osvícenství, díky (a kvůli) kterému jsme sice zažili nevídanou industriální a technologickou (a tím i civilizační) explozi, ale zároveň naše vědomí světa nabylo antropocentrické sebestřednosti — věřili jsme, že jsme konečně dokázali zkrotit přírodu a že bude sloužit nám a našim ekonomickým zájmům.

Rosa Luxemburgová, foto: Wikimedia Commons

Od té doby jsou ekonomické otázky nadřazeny našemu životnímu prostředí a také lidské důstojnosti vůbec. Ono vnímavé účastenství na světě má ovšem také svou míru, jíž je především přímé pociťování existenciální úzkosti — ještě před padesáti lety se nikdo nepozastavil nad tím, že se jej osobně dotýká problém životního prostředí. Tato iluze již pomalu mizí, neboť je společenské vědomí tíživého životního prostředí a klimatické krize obecně známé a před celospolečensky reflektovanou závažností této krize kapituloval i dlouho suverénní klimaskeptik Václav Klaus.

Přízrak ruky

Jednou se zcela jistě budou psát dějiny českých demonstrací a historikové se sociology se budou ptát na jejich ideové podklady a na míru občanské nespokojenosti, která lidi k těmto akcím vyprovokovala. Po listopadu 1989 byla v divokých devadesátých letech, kdy k nám vtrhla naděje reálného kapitalismu, první významnější demonstrací výzva Děkujeme, odejděte!, kterou v tehdejší napjaté celospolečenské situaci vznesli vůči vládnoucí garnituře někdejší vůdci studentských hnutí sametové revoluce. Důvod byl vcelku jasný — občané této země byli zklamáni nejenom opakováním oné iluze fukuyamovského konce historie, a tedy šťastných (tentokrát kapitalistických) zítřků, které nám měl přinést klausovský přelud neviditelné ruky trhu, ale byli také jasně rozčarováni osobami politiků, kteří měli být (a nebyli) jejich hlasem, jenž by se pral za blaho občanského života. Zkrátka — míra existenciální nespokojenosti většinové společnosti se světem byla natolik nestabilní, že vyvolala řadu protestů a demonstrací, jimiž se musela vážně zabývat i naše politická reprezentace.

Po konci devadesátých let nastala takzvaná neonormalizace (mezi historiky již solidně diskutovaný termín), kdy byla společnost zase na několik let uchlácholena estrádou kapitalistického realismu (řečeno s Markem Fisherem) nejenom televizního, ale nakonec také politického. Tato bezstarostná karnevalovost skončila příznačně celosvětovou finanční krizí, celospolečenskou depresí a celosvětově také nástupem spasitelů oligarchů, pro něž nachystaly půdu (bez rozdílů v rámci pravolevého spektra) bývalé vlády, jež nesou také kus viny za dnešní rozdělenou společnost. Kus viny nesou ovšem také básníci, hudebníci či herci, pro které byla společnost posledních třicet let hodná většinou pouze opovržlivé reflexe, a není tedy divu, že jejich protesty dnešní většinová společnost taktéž reflektuje opovržlivě a vnímá je jako neautentické.

Existence smogu

Společenské vědomí, jakási sociálně-politická varianta jungovského kolektivního nevědomí, je dnes v neobvyklé tenzi a tato tenze se v poslední době projevila několika masovějšími demonstracemi proti Andreji Babišovi. Těmto demonstracím ovšem postupně ubývaly síly. S jistou nadějí (i přes obavy z osob, které ony demonstrace pořádaly) ovšem můžeme sledovat, že narůstá nejenom občanská nespokojenost, ale také občanská vůle vyjít ven do ulic, což bylo ještě před pár lety nepředstavitelné, a demonstrovat za věci, které se dotýkají života soudobé společnosti. V tomto směru můžeme také pozorovat stále větší příklon české společnosti k reflektování klimatických otázek — je už obecně známo, že jsou Češi jedněmi z nejpilnějších třídičů odpadů v celé Evropě, poslední dobou se také ukazuje čím dál větší celospolečenská podpora v otázkách zákazu plastů a zapojování Čechů do koupí alternativních výrobků, které plast nahrazují — bambusové kartáčky, plátěné a síťové tašky, ekologické čističe nádobí aj. jsou pomalu tradiční součástí našich domácností.

Narůstající součástí společenského vědomí je také klimatická krize a jedním z témat v rámci tohoto klimatického vědomí jsou i lokální, byť závažné problémy. Na Ostravsku, v mém bydlišti, jsou to problémy se smogem. Lidé si začínají čím dál více uvědomovat, že se jich tyto kritické, každoročně se opakující situace existenciálně dotýkají, že jsou nevítanou součástí nejenom životů jejich, ale také životů jejich dětí či jejich rodičů. V Ostravě tak nabývá na známosti výrazná iniciativa Čisté nebe, která v minulosti mimo jiné pořádala řadu happeningů za lepší ovzduší v kraji či se pokouší vyvíjet politický nátlak na místní komunální politickou reprezentaci. V minulém měsíci se také takzvaně provalily problémy s jedy vypouštěnými z ostravských koksáren (viz dokument ČT Jedy z koksáren) — tomuto tématu se v diskusním pořadu bude věnovat kulturní centrum Pant. Konečně — v následujících dnech (1. až 3. února) se má v Ostravě také uskutečnit celorepublikový sněm Mladých zelených a paralelně zde také bude shodou okolností probíhat plénům výrazné ekologické iniciativy Limity jsme my. Obě dvě organizace pak budou pořádat workshopy a diskuse týkající se nejenom aktuálních klimatických a obecně ekologických témat, ale také problematik, které jsou nutným doplňkem ekotémat — tedy například důstojného bydlení a rovného přístupu ke všem minoritám společnosti.

Teorém sebezničení

Součástí minoritního myšlení této společnosti a záměrně marginalizovaným tématem bylo ještě donedávna životní prostředí. Bylo upozaďováno ruku v ruce s myšlením o člověku jako ekonomické jednotce, která na základě osvícenského panství (jak na to poukázali Adorno a Horkheimer v Dialektice osvícenství) zosobňuje pouze do průmyslu transformovaný pud sebezáchovy vůči přírodě — ochrana zvířat, přírody a obecně lidského důstojenství byla obětována technologickému pokroku a následně pouhému udržování a akumulování kapitálu (a zboží). Jednoduše řečeno — v dnešní době neslouží technika člověku, ale naopak je využívána pouze pro zběžnou inovaci spotřebního zboží, tedy na nekonečné množství dalších typů mobilů, televizorů aj., zatímco navzdory takřka šedesátiletým plánům o robotizaci stále přežívá osmihodinová pracovní doba, která ničí lidský a komunitní život, či se používají zastaralé technologie výroby elektřiny, které pro změnu ničí naši planetu.

Právě problém pouhé konstantní akumulace kapitálu, který jednou sám sebe zničí, byl jedním z nejpodnětnějších teorémů Rosy Luxemburgové. Lidé už pomalu přicházejí na to, že jim kvůli osmihodinové pracovní době a pětidennímu pracovnímu týdnu nezbývá čas na jejich rodiny, přátele a koníčky. A čím dál více lidí pozoruje, že máme zodpovědnost nejenom vůči zvířatům — která denně masakrujeme, zatímco máme k dispozici technologii a suroviny, které (chutně) nahradí maso a které by mohly být celospolečensky mnohem dostupnější a ulevily by mimo jiné také značnou měrou životnímu prostředí —, ale také za naši planetu, kterou jednou odkážeme našim dětem.

Záleží pouze na nás, zda přistoupíme k naší planetě se vší péčí, která jí náleží, anebo zda budeme lpět pouze na našem zdánlivě nekonečném pohodlí a zavraždíme nepohodlné myšlení, nepohodlné jako Rosa Luxemburgová, které nám velí věnovat pozornost světu kolem nás ve všech významech (ekologických i sociálních) tohoto problému.