Kerouac v Tesle

Britský režisér a umělec Peter Greenaway staví automobilovou závodní dráhu. Umělecká instalace bude poctou románu Na cestě Jacka Kerouaca.

„Nebavíme se tady o zmenšeninách,“ řekl šestasedmdesátiletý Greenaway deníku The Guardian. Závodiště má zabírat zhruba půl hektaru a projíždět se po něm mají skutečná, samořídící auta, včetně průjezdů budovami.

Režisér proslulý uměleckými filmy jako Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec nebo Rembrandtova Noční hlídka tak vzdává hold především pocitu dobrodružství, jež Na cestě zprostředkovává. „Automobilová nespoutanost by se dala označit za základ Kerouacova románu,“ říká Greenaway, „a já ji chtěl posunout dál. Žijeme v době elektrických aut a dalších experimentů. Zaujala mě ta možnost udělat z počítačově řízeného auta bez lidského řidiče umělecké dílo.“ Podle Greenawaye se z řízení vytratilo potěšení, které zažívali řidiči v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech. „Samořiditelná auta znamenají jakýsi nedostatek vzrušení.“

Instalace ale nebude jen poctou Kerouacovým hrdinům. Greenawaye rovněž zajímá způsob, jakým „pokrýváme svět kilometry a kilometry dálnic“.

Instalace je zatím ve stavu plánování. Vzhledem k stamilionovým nákladům pravděpodobně vznikne nejdříve v Dubaji — kde už má své sponzory — a až poté se přesune do Evropy.

Greenaway nevyloučil, že by se z instalace mohl stát trvalý pomník a atrakce. Eiffelova věž měla být také jen dočasná budova po dobu konání Světové výstavy v roce 1889 a pořád stojí.

Španělská literární vědkyně Carme Fontová dostala od Evropské výzkumné rady pětiletý grant ve výši jednoho a půl milionu eur (přes třicet osm milionů korun). Výzkumnice a pedagožka z Universitat Autònoma de Barcelona bude hledat dopisy, básně a zápisky evropských žen žijících a publikujících mezi lety 1500 a 1780 a posuzovat je dle intelektuálních a uměleckých měřítek poplatných době, nikoli jejich pohlaví.

Fontová nebude ani tak hledat doposud neznámé a neobjevené spisovatelky, ale spíše na světlo vytahovat texty, které zapadly kvůli tomu, že je napsaly ženy — byly označované jako osobní, případně za „ženské psaní“.

„Byly to ženy bez formálního vzdělání,“ říká Fontová. „Psaly lidové texty a dopisy o víře i politice. Ty texty jsou méně sofistikované a nejsou to díla slavných spisovatelek, ale jsou to ty, které dnes znovu objevujeme,“ dodává.

Texty pokrývají širokou škálu témat — od osobních problémů a každodennosti až k politice a filozofickým otázkám. Podle Fontové může za nedostatek pozornosti, která se píšícím ženám v dané době věnovala, jejich pohlaví a intelektuální zvyklosti, které do veřejné i odborné debaty ženám neumožňovaly vstup prakticky až do dvacátého století.

Projekt je podle Fontové ale také o „narovnávání naší perspektivy a uznání, že i když ženy psaly jinak, jejich myšlenky měly intelektuální hodnotu“.