Básnická copy generation. Trendy v české slam poetry

Slam znamená anglicky bouchnout, prásknout (třeba dveřmi — „slam the door“), poetry pak samozřejmě básně. V polovině osmdesátých let s tímto originálním spojením přišel chicagský zedník Marc Smith. Do Česka ho implementovali Jaromír Konečný, Martin Reiner a Miroslav Balaštík v roce 2003 na olomouckém literárním festivalu Poezie bez hranic. Tehdy rarita, dnes populární zábava, jejíž objem závratně roste. Přesto nejde o žádné masové hnutí — takzvané poetry slamy u nás pořádá homogenní skupina lidí sdružená pod facebookovým profilem slampoetry.cz.

Činí se, možná až moc. Nedílnou součástí českého slamu vždycky byla otázka, co to ten slam vlastně je, stejně jako se každý básník zaobírá tím, co to je ta poezie. Jen s tímto dotazem na rtech může doopravdy tvořit. Pod tlakem diváckého zájmu nicméně česká slamová scéna poslední dobou zamrzá na lince produkt—propagace a před alternativou práská dveřmi. Má to být precizně naučený text, prošpikovaný slovní ekvilibristikou a provokativními odkazy. A má se „sypat“, jako když bičem mrská. Ano, vystoupení jsou čím dál kvalitnější, „nabušenější“, ale jako přes kopírák. Je to ještě slam, nebo už divadlo?

Divadlo bez myšlení

„Stát se textem“ — slova Bohdana Bláhovce přebral jeden z budovatelů českého slamu Tomáš Kůs a udělal z nich motto. Bláhovec přitom na pódiu textem nikdy nebyl, byl právě básníkem: přenesl na prkna drama existence; bil o mříže Babylonu; nedal lačným zrakům platících diváků kůži zadarmo. Na chvíli je vysvobodil z osidel hmotných statků, tvořil (se) před nimi, zpřístupnil akt tvorby. Ani další matadoři první generace českých slamerů Jakub Foll a Metoděj Constantine jen nevysávali z publika pozornost, skrz svou upřímnost ho nechali uvědomit si přítomnost.

Ve finále Mistrovství České republiky 2014 sesadil Metoděje Constantina z trůnu Anatol Svahilec. Smetl ho jistotou vtipu a rýmů a nastolil novou éru českého slamu, neomylně směřující k převládajícímu evropskému pojetí — rychlosti. Anatol Svahilec přitom tehdy na scénu vnesl propracované a zdravě agresivní vyprávění. Jeden ze základních požadavků na básníka splnil beze zbytku — vynalezl vlastní jazyk a naučil ho ostatní. Rychlost už mezi požadavky na básníka nepatří, ale ve slamu je dnes ideálem podobně jako u kytarových sól v metalu. Evropská cesta to bude, jak v listopadové exhibici v Olomouci ukázali Francouzi Maras, Nico Las a Gaëlle, ještě dlouhá. Jejich TGV nechalo České dráhy daleko za sebou. Je to pro nás ale ta pravá cesta? Nejsme na jiné cestě a dál než oni? Není pro nás manická tiráda jen regresí?

Finále mistrovství ČR ve Slam Poetry 2018, foto: Ivan Krejza

Unikátním českým vkladem do slamu byla vždycky improvizace a zůstala v něm i po Svahilcově invazi. Jen zhybridizovala: převážila ta divadelní, importovaná ze spřízněného žánru improdivadla, ve kterém převažuje fyzično nad myšlením.

Slam, jestli se dá považovat za divadlo, má být divadlem myšlenek. Ztvárnit myšlenku neznamená říkat, co si právě myslím. Nedovedeme myšlenku vyslovit a najednou si uvědomíme, že ani nemusíme. Spadne z nás tíha a v tu ránu přicházejí ta správná slova. V improdivadle naopak převažuje hraní nad myšlením. Slameři snažící se o improdivadlo podléhají depersonalizaci — tomu, jak je vidí druzí. Vycházejí jim vstříc a ztrácejí to jediné, čím je mohli zaujmout — svobodu myšlení. Splývají s publikem, místo aby publikum splynulo s nimi. Libují si v rýmech, dvojsmyslech a novotvarech, místo aby opravdu něco říkali.

Nezapomeňte nám dát lajk

Tomáš Kůs je lyrickým básníkem a autorem několika sbírek, poslední Mělké jámy mu vyšly v říjnu. Především je však předním českým promotérem slamu a pořadatelem jeho akcí. Do slam poetry lyrickou polohu netahá, realizuje jinou část své osobnosti. Jednou mi řekl, že slamer „to musí do diváků nasypat“. Na facebookové stránce slampoetry.cz, jíž je majitelem a jejíž „líbivost“ za poslední rok stoupla na dvojnásobek, prezentuje slamové události. Doprovází je fotkami slamerů v impozantních pózách, jak prosebně vztahují ruce k múze a třeští oči do reflektorů. Když se akce blíží, urguje kapitálkami. Třeba na Francouze, kteří po Olomouci vystupovali i v Praze: „Bude to bomba, to už víme teď.“

Volí prostředky zaujetí, které s poezií nemají moc společného. Atributem poezie je nevtíravost, lhostejnost k přijetí. Cení si diváků všímavých, a vzhledem k tomu, že sama bývá radikálně subjektivní, nežádá jich masu. V zapomnění je jí vlastně nejlíp. Slam se proti poezii vymezuje větším napojením na přítomnost, má být neopakovatelný. S tím ovšem koliduje jeho reprodukce a propagace třeba na YouTube, například na kanálu slampoetryCZ. Čerstvého fanouška zveřejněním onoho „neopakovatelného okamžiku“ ochuzuje o jeho skutečné prožití.

Slameři často jeden text říkají na mnoha akcích, než nasmolí zase nový. Slam se reprodukuje, redukuje na produkt, aby se mohl propagovat. Produkční aura nelítostně ruší jeho hlavní atribut přítomnosti. „Nezapomeňte nám dát lajk, soutěžíme s maďarskou komunitou,“ neopomene vždycky Anatol Svahilec požádat publikum, když vyhraje slam a dostane poslední slovo.

Dalo by se to vyjádřit slovy Charlese Bukowského, která napsal v jednom dopise na účet Allena Ginsberga:

Ohledně Ginsberga je jasné, že přijal úlohu, kterou mu přidělil dav, a to je špatný, protože jakmile ti dav přidělí úlohu a ty ji přijmeš, začnou ti srát na hlavu. Ale to Allen neví, myslí si, že má v sobě dost šťávy, aby se z toho vyhrabal. Nemá. Jeho fousy bijí do očí a obvykle ho zachrání, ale báseň fousama nenapíšeš. Jeho věci už skoro nemůžu číst. To jeho samozvaný jsemť Bůh a Vůdce je prostě otravný a křečovitý.

Estrádní hybrid

Dobrou stránkou slamové komerce je, že se, inu, platí. Co je nedůstojné pro poezii, je důstojné pro performera, který za svou práci dostane honorář, cesťák, peníze za vítězství, otevřený účet na baru. Na akcích spojených s poezií to nebývá úplně zvykem, což má jistě také svá pozitiva. „Money beats soul,“ řekl Jim Morrison. Allen Ginsberg si hlídal svobodu slova tak, že si za svá čtení bral jen cesťák. Vzorem slamové básně je pak jeho legendární Kvílení, které vstoupilo do dějin slavnou deklamací z roku 1956 v sanfranciské Six Gallery. Česko i Slovensko s ní úspěšně objíždějí Honza Dibitanzl a Martin Straka, čtou ji z pověstných kerouacovských rolí papíru.

Finále mistrovství ČR ve Slam Poetry 2018, foto: Ivan Krejza

V tradici beat generation slam pokračuje po svém — stvořil copy generation. Ginsberg se také živil jako markeťák, než přešel na full time básníka. V copywritingu, tedy tvorbě reklamních textů a sloganů, se uplatňuje hodně slamerů stejně jako raperů. I mně takové zaměstnání nabízeli, když jsem na jedné akci vymýšlel věty na slova od publika. Kdyby slam neměl v názvu to přízvisko poetry, bylo by všechno jednodušší, byl by to zkrátka rapový stand-up. Sestra slamerky Ellen Makumbirofy slamu říká „rap pro bílý“. Slam ale nemá rapový rytmus, má ten beatnický — rytmus Ginsbergových básní a Burroughsových a Kerouacových próz, jejich odvážnou, naléhavou dikci.

Není poezie ve slamu jen lepkavým patosem? Za poezií slam zaostává hlavně v tom, že slamer si většinou nedá poetickou inkubační dobu. Píše texty rovnou určené k prezentaci, vykalkulované, aby zaujaly — slam jako public relations. Nedělají ho zavedení básníci, reprodukuje se sám, vyrábí si vlastní lidi, a tím se izoluje. Jako průprava stačí pár básní, autorských čtení, nalít pár nápadů do žánrové šablony a je vymalováno — místo vhledu vzhled. Noví slameři sjíždějí z továrních pásů workshopů, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. Slamují, jak si myslí, že by to mělo vypadat, napodobují ty nejúspěšnější, jako je Anatol Svahilec, Dr. Filipitch, Rimmer nebo Honza Dibitanzl. To jsou kromě schopných textařů také akční manažeři. Učí na workshopech, i když žádný z nich mustr nevlastní. Jsou to dobří showmani, ale to se stejně naučit nedá.

Žánr, který měl být krásný a svobodný, požírá sám sebe. Je z něj estrádní hybrid, který nepřitahuje všechny básníky bez rozdílu. Místo aby se snažil být atraktivní pro všechny, láká jen temperamentní šašky. „Don’t try“, tedy „Nesnaž se“, zní epitaf Charlese Bukowského, který svými čteními vyprodával haly. Slam je modelovým prostředím toho, čím Bukowski pohrdal — básník napíše něco dobrého, otisknou mu to a pak už píše jen, aby mu věci dál tiskli (nebo ho zvali na slamy). Někteří slameři zvládají obojí — vystupují i tisknou. Anatol Svahilec a Dr. Filipitch své slamové sbírky nazvali s humorem Přece se to nevyhodí a Test tvojí trpělivosti. Smysl dávají spíš antologie s více autory, které lépe opisují model slam poetry. Bob Hýsek vydal v roce 2015 průřez olomouckou slam poetry s názvem Deset deka slamu, Pavel Oškrkaný ho následoval Sborníky slam poetry 2016 a 2017.

Tajemství publika

Slamu dnes chybí underground. Sám se za něj kdysi považoval, ale pragmatičnost ho srovnala se zemí. Někde to podhoubí samozřejmě je, jde však spíš o to celkově poetické podhoubí — hračičkovství a tvárnou, melodickou češtinu. Slam na něj není napojený, je příliš produkčně vyprofilovaný. V honbě za instantním číselným úspěchem se spokojí s karikaturou. Ti, kteří ve frašce uspějí, předávají své know-how dál. O tom, kdo vede startovní pole, přitom rozhoduje záhadná náhoda — diváci, respektive porota.

Finále mistrovství ČR ve Slam Poetry 2018, foto: Ivan Krejza

Pořadatelé by ji podle pravidel měli vybírat na principu náhody, třeba házením míčků do obecenstva. Ve skutečnosti pořadatel štráduje sálem a sady čísel nabízí jako na trhu. Kdo po nich drapne? Zenoví posluchači, kteří vědí, že krása je v oku a uchu pozorovatele, nebo natěšení inkvizitoři vkusu, orientovaní na moc a výkon? Jen si zkuste dát dojem z básně do čísla. U slamu to rozhoduje o vítězích a poražených. Na dobrá čísla od porotců recept existuje, ale na dobrou báseň ne.

Rozdíl mezi dobrou básní a dobrým slamem je jako rozdíl mezi duší čtenáře a duší publika, tedy davu. Slam poetry je stand-up politika. Útočí se na nízké pudy, základní zájmy. To neznamená, že by nemohl uspět i někdo opravdu dobrý, jen že je to časté asi jako zatmění Měsíce. Systém protežuje vehementní alfa samce a samice, melancholici si neškrtnou. Nakonec ale zvítězí každý, kdo najde aspoň jednoho spokojeného posluchače. Pár vlídných slov od něj mu vše vynahradí. Do finále neprojde, ale katarzí ano.