Krátký život Jana Palacha

Bylo mlhavé pondělní ráno ve třetím poschodí baráku u nádraží Saint-Lazare. Už jedenáct let jsem pracoval ve stejném podniku v leteckém týmu a každého půl roku jsem chodil na školení, na jakékoliv téma, jež bylo spásným nadechnutím. Tři nezbytné kýžené dny, aby si člověk udělal volno, nadechl se, zapomněl na hromadící se maily. Za to jsem byl ochotný jít na jakékoliv školení, co se nabízelo.

„Poznáváte tyhle dvě osoby?“ zeptal se.

To školení se týkalo „působení sociálních sítí v digitálním marketingu“ a začalo asi před čtvrt hodinou. Školitel nás po obvyklé hlasité prezentaci vyzval, abychom otevřeli příručku ležící před námi a podívali se na fotky vytištěné místo předmluvy na šesté stránce. Detailní záběry dvou obličejů, ten druhý podle barvy a účesu nedávnější.

Bylo nás samozřejmě několik, kdo chtěli odpovědět, když jsme na druhé fotce poznali zářící oči a široký úsměv Mohameda Bouaziziho, jehož sebevražda před sedmi lety nám utkvěla v paměti. Psalo se o tom tehdy v mnoha článcích, nemluvilo se o ničem jiném, takže jsme ten portrét, který nyní visí na stěnách domů ve městě Sidi Bouzid, znali. Byl vyfocený jednoho svátečního dne a je na něm (nezarámovaný jako v té příručce) mladík v šedé bundě, který tleská a usmívá se.

„Dobrá, to je přesné,“ odpověděl. „Mohamed Bouazizi. Všichni jsme o něm před nedávnem slyšeli. Může nám o něm někdo říct více?“

Nastala chvilka rozmýšlení, na osvěžení paměti, a pak kravál coby jediná odpověď, hukot dospělých, ozývalo se to ze všech stran sálu, ale potichu, v uctivém šepotu: zabavení Mohamedovy káry plné ovoce a zeleniny, úřady vybírají peníze — Mohamed nemá na úplatky, facka od policistky, neustálé každodenní drsné ponižování. Jeho sestra — vysvětluje jí, že „tady chudák nemá právo žít“. Potom zapálení se, zoufalý čin muže, který odmítá „žít jako nějaké nic“. Pak lidové bouře, tuniská revoluce, po třiadvacetileté vládě a pěti mandátech vypuzení prezidenta Ben Aliho. A poté arabské jaro. Jo, to všechno. Přitom nic pořádně jasného, ale zůstávaly v nás úryvky, titulky, obrazy šířené po sociálních sítích. Pro ty z nás, kdo měli největší představivost, pach hořícího těla.

„OK. A co ten druhý?“

Snažili jsme se pochopit, kam školitel míří.

*

„Dobrá,“ řekl školitel. „A ten druhý?“

Mlčeli jsme jak zařezaní a dívali se na sebe navzájem jako děti, zvědaví a s obavami, aby neodpověděl ten druhý. Když postavíte dospělého k tabuli, hned se mu navrátí školní reflexy z mládí — číhá na učitelův souhlas, dobrou známku a nejvíce se obává posměšného pohledu svých kamarádů.

„Tak co, nikdo?“

Pozoroval jsem ten obličej na černobílé fotce, která vypadala jako z nějakého průkazu totožnosti. Mladík, tak dvacetiletý, nebo o málo víc. Tmavovlasý. Krátké vlasy učesané na pěšinku. Byla to přitom známá fotka. Kruci, tenhle obličej přece znám, říkal jsem si. Zdvihla se jedna ruka, ale nebyla to ta má. Pomalu, nejistě, osamoceně, byla to ruka člověka, jenž se obává, že je jediný, kdo to ví, a tudíž se mýlí.

„Ano?“

„Jan Palach?“

Nové zahučení, tentokrát doprovázené potleskem, pohledy nejrůznějšího smyslu od Kdože? přes Ale no jo po Já to přece věděl, zatímco školitel to s úsměvem schvaloval. Jeho prezentace byla hotová, stačilo ji jen rozvinout. Naservírovali jsme mu ten nejlepší příklad na stříbrném tácu: Bouazizimu se dostalo přispění sociálních sítí, které znásobily sílu i dopad jeho oběti a sehrály rozhodující roli v lidovém odporu, k němuž došlo v arabském světě v prosinci roku 2010. Zato ale Palach se upálil v době, kdy ani ti nejlepší študáci z nás nevěděli, co je to počítač, a kdy pojem sociální síť znamenal jen osobní styky s rodinnými a profesionálními kruhy a s přáteli…

Dobrá, pochopili jsme lekci, nebudeme tím trávit celé dopoledne, zabrousil k něčemu jinému.

Já už neposlouchal, zaplavený přílivem obrazů, které se mi navracely do paměti.

Jan Palach…

*

Co asi lidé cítí, když slyší zdáli vrčení, které postupně narůstá a mění se v rachot tanků, které všechno ničí? Co cítí, když zazní první dávky ze samopalů, rány z děl, a když se v našich ulicích, pod našimi okny objeví tanky s vojáky spřátelených zemí, které nás přišly zachránit před vládou, kterou jsme si zvolili, a před reformami, po kterých jsme z celé duše volali? Úzkost? Zděšení? Nepochopení tváří v tvář situaci, která je zmatená a groteskní? Následující příběh vypadá směšně: jednou ráno, když jsem byl student, vrazila do mého pokoje matka a oznámila mi, že před domem je tank. Ani si nepamatuju, jestli jsem vůbec něco odpověděl, nejspíš „dej mi pokoj, spím“, či něco podobného. Faktem, který jsem si uvědomil, když jsem mnohem později vstal, ale bylo, že před domem skutečně stál tank, popojížděl sem a tam, otáčel věžičkou a mířil dělem do všech stran. Byla snad sobota dopoledne, když jsem byl v posteli až do deseti nebo do jedenácti, anebo nějaký všední den během mých studií na filozofické fakultě, kdy jsem si zorganizoval časový rozvrh tak, aby den nezačal před dvanáctou nebo před jednou hodinou? Nevím. Mnohem později jsem se dozvěděl, že si jeden japonský reklamní tvůrce vybral čtvrť Sarcelles k natáčení své poslední reklamy, bez ohledu na obyvatele, kteří si většinou nemohli dovolit auťák, neměli na hodinky, na parfém, co já vím na co, co vychvalovala tahle směšná scéna. Dnes lituju, že toho o té reklamě nevím víc, že neznám ani jejího tvůrce, ani propagovanou značku, ale tehdy jsem kategoricky odmítl ustoupit za zátarasy k ostatním čumilům, mezi samé chlapy, kteří uhranutě, okouzleně a závistivě pozorovali ten mechanický stroj.

Ta vzpomínka, směšná, nicotná (má matka si to již ani nepamatuje), se nejvíce blíží tomu, co mohl vidět Jan onoho rána. Zeje mezi námi propast. Já nic takového nezažil, nevím, co může člověk cítit při podobné podívané, jejíž režie není ani mírová, ani komerční. Stejně jako nevím, jestli se žaludky stahují, oči zamlžují, ústa semknou, pokožka se chvěje, srdce se zastavuje, čelo se rosí potem, ruce se odkrvují, chlupy se ježí, nohy podklesávají, močový měchýř se uvolňuje, když tušíme, že se blíží Němci, jejich holínky dupou po dláždění, slyšíme jejich řev Juden raus! a vidíme je, jak pročesávají domy dávkami ze samopalů, zatímco esesáci vyhazují z okna nějakého příliš pomalého a příliš nepotřebného starého muže. Nevím to, protože jsem se na to nezeptal dědečka, který to musel prožít.

Nevím to, protože to nechci vědět. Protože zavírám oči.

Překlad Tomáš Kybal

Vychází v nakladatelství Práh.