Hodiny z olova

Centrum Města Pekingu je ucpané, prašné. Ulicemi se lenivě rozpíná dusná půlnoc. Auta se potí, troubí o pomoc; ohlašují štvanici a Mistr Chronos pravil: „Cesta se člověku nevzdaluje. Kdyby se někdo chtěl dát cestou, která by se člověku vzdalovala, nemohla by to být cesta.“

Zapálená šňůra hoří a hodiny ukazují ten čas.

Semknou se podél dlouhých čínských zdí. Na úpatí domů posedávají v odlesku ostrých neonových světel sehnuté postavy. Ohnuté páteře u pouličních stolků se kolébají na rozviklaných plastových a bambusových stoličkách. Hůlky kmitají vzduchem. Krmí těla hltavě, jako by to nebylo poslední jídlo dne, ale poslední večeře jejich života.

Vysoko na nebi obkličují město světla strážních věží okolních mrakodrapů. Mrakodrapy se navzájem hlídají nenávistně. Postavy nabírají sousta ze sousedních misek, talířů, podnosů. Spisovatelka se dívá do opocených lesklých tváří. Oči neuhnou, ústa nepřestávají žvýkat. Žena hrábne rukou do horké zelené hromady. Strčí si do pusy vařený a posolený bambusový výhonek jako lusk. Pomalu ho sune mezi stisknutými zuby a vysává. Slaná šťáva stéká po bradě. Prázdnou slupku hodí na zem k zaprášeným prstům v černých sandálech. Spisovatelka vůbec neví, co si ti lidé myslí; tady má myšlení jasné hranice. Vědí přesně, o čem nemluvit. Existují slova, která se nedostanou do vět. Existují věty, které neokusí lidský hlas. Symbolické hodnoty a formule Velkého učení a Doktríny středu nepřestaly v Číně fungovat nikdy. Ten, kdo umí číst, si je vychutná jako šťávu z vařeného sójového lusku. Ovládne je natolik, že je po celý život nepřestane využívat. Aniž by je mohl kdykoli vyčerpat.

V noci nemůže spát. Převaluje nahé zpocené tělo na zmuchlaném prostěradle. V hlavě se převalují balvany. Pokaždé volí stejnou trasu několikahodinového, dlouhého, nočního pochodu. Rychlým tempem ujde čtyřikrát čtyři kilometry.

Každý má své rituály. Nedaleko vstupu do metra, u jednoho z osiřelých stromů, bydlí pod širým nebem muž. Je to venkovan. Když ho Spisovatelka v noci míjí, Mistr Chronos jí zamává. Tělo má obtočené kolem vzpřímeného kmene. Ruka zatřepotá prokřehlými prsty. Strom je zabetonovaný ve čtverci hlíny. Muži z kapsy odrbaného saka čouhají špinavé hůlky obalené zaschlým blátem. V noci je z kapsy vytáhne a zkypří jimi zeminu. Nabere hrst vzácné hlíny, do které je strom zasazený. Promne ji mezi prsty, obřadně v dlani míchá a pojídá. Mezitím popotahuje; zvlhčuje si sliznici. Když se mu podaří chytit živého vrabce, ukousne mu hlavu a vyplivne ji.

To je jeho oblíbený kousek. Noční kolemjdoucí se smějí. Hodí muži, který plive zkrvavená pírka, k nohám hrst drobných mincí.

Spisovatelka a Přítel minou budovu, která připomíná obří hladký doutník nebo ztopořený úd. Sousední dům za rohem připomíná Město Prahu; sídlištní domky Města Prahy jsou v porovnání s robustní stavbou domečkem pro polámané panenky. Když před vstupní halou zavřeští vrány černé, přijde brzy návštěva. U vchodu stojí tři muži v šedých oblecích a bílých košilích. Prohlížejí si hlavně Přítele.

Přítel se tváří, že šedé obleky nevidí.

Projdou vysokými prosklenými dveřmi. Šedé obleky za nimi rozplácnou zkoumavé nosy o upatlané sklo.

Vyjedou do osmdesátého devátého patra. V úzkých chodbičkách zamlženého labyrintu se tetelí pachy jídel; vzlínají z ulic, otevřených grilů, ohnišť. Přítel jemně zaťuká na dveře bez čísla. Klouby ohnutého ukazováčku a prostředníčku pravé ruky dobývají záhadnou tvrz. Lesní datel vyťuká do kůry stromu heslo. Na klapkách psacího stroje napíše morseovku. Dá se morseovka použít pro čínštinu, pane?

Dvě těla se proderou škvírou, jako by se právě narodila. Zabouchnou za sebou dveře. Zdi mají uši. Zdi jsou nasáklé opatrností, kterou Přítel ignoruje. Přítel opatrnost nezná; je rozhodný a věcný. Nechává se světem udivovat, ne oslabovat. Situace rozebírá uvážlivě, s překvapujícím porozuměním. Je si jistý, že jinak jednat nemůže. Že se mu nic nestane. Že osud předurčený antickými bohy se ho netýká, protože si život řídil a řídí sám, protože si věří, protože to nejhorší už zažil. Ode všeho si udržuje podivný odstup; sílí. Sebezáchovný, ochranný odstup mu umožňuje být „uvnitř“. Jeho cesta ušlechtilého člověka je až marnotratně otevřená, a přitom skrytá.

Spisovatelka nemá ochrannou kůži. Do lidí se vciťuje, nabírá jejich trápení plnými hrstmi, míchá je a polyká bez hůlek, snaží se jim ulevit. Aniž by postřehla, že si na zádech přenáší jejich břímě; cizím emočním smetím se oslabuje. Duši vypustit za ty druhé.

V rámu dveří stojí dávný a scvrklý odraz sebe sama. Spisovatelka potlačí touhu vztáhnout k tělu ruku; pohladí neduživé dítě, které statečně přežilo horečnatou nemoc. Stojí před ní Právník. Umanutě zastupuje komáry, co pištivě otravují tuto skvostnou zemi.

Kolony aut pod okny varovně zatroubí; ohlásí štvanici.

Právník vyjádřil svůj názor. Tady nikdo nevyjadřuje svůj názor. Tady platí kolektivní názor a pravidla císařského dvora; policejní stát je nepřítel právního státu a panovník se opírá o armádu, úředníky, udavače. Baví se o hospodářství, číslech, procentech, zisku, propadu, obratu, ekonomickém růstu. Záchranná síť brebentění. Konverzace hutná jako hovory o jídle a o počasí.

Vyslýchali ho devět měsíců. Teď ho překvapivě pustili. Přítel se nebojí. Přítel ho jde navštívit jako první.

Čtyři roky bude Právník pod kontrolou. Čtyři roky se nesmí dopustit sebemenšího přešlapu. Nesmí dopustit jedinou chybičku. Kolem levého zápěstí má obtočený krásný šperk. Žije ve dvojím světě a ve dvojím čase.

Spisovatelka se nakloní a přimhouří žluté, kočičí oči. Prozkoumá šperk zblízka. Je to masivní náramek z kovu. Doprostřed je vsazena diamantová krabička. Chybí jí ciferník. Nejsou to hodinky. Je to náramek elitního vězně. Bachař a udavač moderní doby. V pravidelných intervalech oko rozverně zamrká a červeným světýlkem probleskne nitka krve. Nespí, neumdlévá. Vidí všechno. Slyší všechno. Je se svým vězněm ve sprše, ve spánku, na toaletě; bude s ním žvýkat a polykat každé sousto, bude s ním masturbovat, vyměšovat, vecpe se do mysli, opanuje myšlenky a bude je číst a interpretovat. Po čtyři roky tomu nebude jinak.

„Možná se z toho brzy zblázní.“ Řekne Spisovatelka Příteli.

„I to se může stát.“ Řekne Přítel. „A s tím oni počítají.“

V tom nepochopitelném, státotvorném pragmatismu myšlení a jednání každý odposlouchává každého. Komunistická Státní bezpečnost v druhé polovině dvacátého století v její zemi odposlouchávala jen nepřevychovatelné. Nainstalovali jim do bytů štěnice, napíchli telefony. V zamořených soukromých bytech si nepřevychovatelní pouštěli hlasitě rádio, gramofon, televizi a sprchu. Aby si, usazeni na okraji vany, mohli nerušeně popovídat.

Nakřáplé soukromí ji děsí nejvíc.

Doktrína středu představuje myšlenkový řád, který v Konfuciově škole předával jeden druhému. Právník byl vzorný posluchač. Je vyzáblý, tváře má vpadlé. Právník a Přítel se tváří jako ušlechtilí muži, kteří se pro svou ušlechtilou velikost rozhodli.

Takoví jsou jí vždycky hodně podezřelí.

Sedí na červené pohovce vzpřímeni jako dva bratři a předčasně dospělé děti. Ušlechtilost, na které denně pracují, spočívá v sebekontrole, v sebepěstování, v sebezdokonalování. Z toho plyne, že ušlechtilý člověk, má-li už velkou cestu, musí být loajální a důvěryhodný, aby si ji udržel; pýchou či povýšeností ji ztratí. Aristokrati ducha v této vteřině pohazují vzduchem banální slova; slova určená obruči na Právníkově zápěstí. Necítí se dokonce ani diskriminovaní a nic nedělají jen z teoretického přesvědčení; to by je k žádnému činu nepřimělo. Je to pro ně lidská samozřejmost. Kus osudu a kus zkušenosti jako následek jejich volby.

Dívá se na ně. Třeba tady dostane odpověď na otázku, proč se vlastně člověk snaží chovat zodpovědně.

Náramek je těžký. Muž se zvedne a horkou vodou zalije čajové lístky. Zápěstí levé ruky si pevně přidrží; hrozí, že tíha olověné koule urve ruku v rameni. Pohoupe v náručí olověné batole.

Zápěstí podpírá nebo opře o stůl jako zlomeninu v sádře. Nikdy o kolena. Náramku se štítí, drží si ho od těla. Ukazuje dobrou vůli, což vysiluje, vysiluje, vysiluje, vysiluje. Chce mít bachaře co nejdál.

Bachař je jeho tělem.

Pravou ruku má pěstěnou; nehty ostříhané a vyleštěné, prsty prokrémované.

Ruka v náramku jeho není; odcizené klepeto ignoruje. Klepeto žije odděleným životem, patří vetřelci; celá ruka je vetřelcem. Nehty v náramku ostříhané nejsou; kroutí se do spirály. Nehty levé ruky lemuje usazená a natěsnaná, inkoustově černá špína, špína černá jako dehet. Špinavá ruka se nesmí dotknout čisté. Kůže je suchá, loupe se.

Kůže je napadená lupénkou, která se jmenuje strach.

Spisovatelka zkoumá obojek. Osud filosofů, spisovatelů, kacířů, kteří znejisťují. Může to být osud právníků. Není si jistá, jestli by v její zemi někdo studoval práva, pokud by to znamenalo takovýto osud. V její zemi je každý kmotr právník. Práva se zjednodušila. Právníci se učí a chtějí znát zákon, aby ho mohli obejít. Vláda právníků nesouvisí s vládou zákona a právo hájí ten, komu kyne zisk.

Slova vysílaná pro nastražené ucho náramku; o ekonomickém růstu, o nové zástavbě, o počasí, o krásách Města Pekingu. Spisovatelka slovní dálnici opustí. Zabočí do temné a slepé uličky.

Narodil jste se ve stejném roce jako já.

Prazvláštní rok.

Můj táta na něj vzpomínal s dojetím. Narodil jste se ve Městě Pekingu?

Ne.

A kde?

Město Peking mám rád.

A kde jste se narodil?

Město Peking je šperk.

Váš tatínek je taky právník?

Ne.

A kde jste se narodil?

Přítel ji pod stolem mocně kopne, na to se ho neptej, neprovokuj, narodil se ve Wuxuanu. Právník mluví o mamince; neuměla číst a psát. Mluví o strýcích rybářích, kteří ho vychovali. O rybařících kormoránech; pozoroval je v dětství za soumraku. Kormoráni loví pro své lidské majitele ryby a s úlovkem se poslušně vracejí na loď. Mluví o někdejší touze studovat, o tom, jak byl osamělý. Ale člověk má ještě pořád sám sebe, o sebe se může opřít.

Jen nesmí mít příliš měkké srdce.