Vleklá kulturní válka

Ano, Lidové noviny jsou strašné a všichni, kdo mají všech pět pohromadě, vědí proč. Denně se lze přesvědčit, jak státní podnik Anofert „vrtí psem“. Mimořádně aktivní je pak tato polodezinformační oháňka ve chvíli, kdy se realita koncernu a jeho majiteli nezdá příznivě nakloněná, což bývá poměrně často.

V Revolver Revue se rozhodli oslavit pětileté narozeniny spojení Lidovek s oligarchou postsovětského typu Andrejem Babišem pěknou anketou k otázce, jaké jsou nejpodstatnější důsledky této akvizice. Respondenti se celkem očekávatelně rekrutovali nejen z nečtenářů Lidových novin, ale i z okruhu lidí názorově blízkých redaktorům Revolver Revue. A tak nakonec spatřila světlo světa celkem očekávatelná přehlídka odpovědí, v níž to vířilo pojmy jako „kulturní zločin“, „destrukce smyslu tradic“ (Luboš Dobrovský), „vážné ohrožení svobody slova, tedy základu naší demokracie“ (Jan a Lenka Mertovi), celý demokratický systém padá i podle Miroslava Vodrážky, ale došlo také na expresivnější distanc od jakýchkoli novin: „Představují jakýkoli jiný vulgární novinový papír, týž, jakým je již řadu let pucován mozek národa,“ pravil Jaroslav Erik Frič. Mezi odpověďmi vzdálenými jakékoli příčetné analýze se vyjímala i ta o „znásilněných Lidovkách“ a novinářské prostituci a kolaboraci (Pavel Šafr). Mnoho z anketních odpovědí pak svíral zaužívaný narativní rámec samizdatové Lidovky versus Babiš, (neo)normalizace a konec demokracie.

A jak už to ve starosvětsky slušných společnostech chodí, decentně se pomlčelo o jedné poněkud nepříjemné věci, tedy že mezi dřevními léty odbojného samizdatu a rokem 2013, kdy Andrej Babiš koupil Mafru, je čtyřiadvacetiletá časová proluka. Jen zřídkavě míří odpovědi revolverkových tazatelů do tohoto terče. Názor přesahující zbylou reflexi obligátního antibabišovského pukrlete nabídla například Françoise Mayerová:

Proč se tito lidé — v historickém okamžiku, kdy vydávání novin přestalo být těžkým průmyslem a technologie umožňovaly redakční práci na počítačích — nechali vyplatit zahraničním kapitálem? Proč se novináři vzdali vlády nad novinami, které přestali rozvíjet podle svých představ, nebyli ochotni riskovat, nést odpovědnost, stali se zaměstnanci novin, které ztratily charakter i důvěryhodnost?

V těchto otázkách francouzské historičky a socioložky se nabízí i odpověď, proč Lidových novin není třeba nijak zvlášť litovat.

Žádný kulturní zločin totiž v roce 2013 nenastal — redakce a vedení Lidových novin nežily z o moc jiné hodnotové báze než postsovětský oligarcha, údajný hrobník jejich demokratičnosti. Stejně jako někdejší agent byly pro ně nejvyšší hodnotou peníze čili prodejnost. Samy redakce se postavily na start nesmyslného závodu s bulvárem a později i s clickbaitovými titulky na internetu. Odhazovaly nejen občanskou odpovědnost, ale i veškerou neekonomickou přítěž příliš mnoha zaměstnanci počínaje a kulturními a společenskými rubrikami konče. Na rozdíl od svého času MF Dnes nevynikal list ani investigativní žurnalistikou. Ve světě podle Lidových novin, které se svým rozmělněným intelektuálně nenáročným obsahem lísaly ke čtenářským masám, se demokracie smrskla na profit. Nejenže si svůj pád způsobily samy, ale svou tehdejší konformitou (přirozeně vyhovující německému vlastníkovi, který chtěl hlavně vydělat) se podílely na přípravě terénu zrovna pro nějakého toho Babiše. A svému pozvolnému pádu prodaného nákladu stejně nezabránily — už proto není namístě spojovat současné Lidovky s omezováním svobody slova. Jen se prostě staly jedním z mnoha podivných médií někde mezi Parlamentními listy a Chvilkou pro tebe.

Revolverková anketa tedy není o smutné posttotalitní story jednoho deníku, ale reprezentuje především současný antibabišismus, onu kulturní válku vedenou za demokracii, svobodu a (nevyslovené) „hodnoty“. Válku interní, symbolickou, selektivní a marnou. Navzdory patetickým řečem o normalizaci totiž stále chodíme ke svobodným volbám, můžeme číst jiná tištěná média, máme necenzurovaný internet (pravidla Facebooku opravdu nejsou internetovou cenzurou) a tak dále. Nakonec typ čtenáře, na nějž by Lidové noviny kdysi asi rády zacílily, čte dnes spíš The Guardian nebo The Independent.

Aktivní účastníci této války paradoxně také často patří mezi kulturní elitu, společenství, které si v sobě nese jakýsi ideál ghetta a vizi karmicky neproblematické existence v paralelní polis pro třicet lidí (dobré vůle). Tito lidé se prostě nechtějí špinit politikou, praktičností ani přízemními otázkami aktuálního světa. Instituce v nejširším slova smyslu se jim často příčí — a mnohdy bez ohledu na to, zda naplňují demokratická pravidla či nikoli. Pro příklady z literárního dění není třeba chodit daleko: letošní destrukce Státní ceny za literaturu i uvědomělý bojkot Knihy roku Lidových novin. Argumentem, který lze brát v tomto sporu vážně, by snad mohla být obava z legitimizace jakéhosi zla. Jenže je potřeba zvažovat, kdy jde o neschopnost mentálně překročit svůj devadesátkový (a nultý) stín ahistorické hry na disent a kdy má obava ze symbolické korupce opodstatnění. Kdy oběť „instituce“ stojí za to a kdy se jen naparují krasoduši slov, aby znova a znova deklarovali svou štítivost vůči politice a potažmo i celé hanebně přízemní společnosti.