Čtenář v knize

Ke sdělení jsou potřeba dva Neustále se vedou spory, zda ty či ony knihy jsou nebo nejsou dětské. Někteří lidé pak dokonce tvrdí, že nic takového jako knihy pro děti neexistuje — že existují pouze knihy, které děti shodou okolností čtou. A pokud nechcete být za fanatika nebo dogmatika — což nechci, neb jsem si už obojího užil dost —, je třeba uznat, že obě strany mají v něčem pravdu a ani jedna nemá pravdu úplně. Ve skutečnosti některé knihy zjevně pro děti ve zvláštním slova smyslu jsou — jejich autoři je napsali se záměrem, aby je děti četly — a některé knihy, které pro děti nikdy zamýšleny nebyly, mají takové kvality, že k sobě děti přitahují. Musíme se však dostat dále než k takto banálnímu postřehu, jenž nám příliš nepomáhá s knihami kriticky pracovat ani je rozumně a efektivně vysvětlovat. Potřebujeme vědeckou metodu, která bude vnímat dítě jako čtenáře: spíše ho vezme do týmu, nežli vyloučí ze hry, pomůže nám knize lépe porozumět a nalézt čtenáře, jakého kniha hledá. Potřebujeme kritickou metodu vypovídající o čtenáři v knize. Myslím si totiž, že každé literární dílo je formou komunikace, způsobem, jak něco sdělit. Samuel Butler jednou poznamenal, že ke sdělení jsou potřeba dva: ten, komu se něco říká, i ten, kdo něco říká — posluchač a mluvčí. Je-li tedy literatura způsobem, jak něco sdělovat, pak od čtenáře vyžaduje, aby dílo dokončil. A pokud to tak je, a já jsem přesvědčen, že ano, pak musí být pravda, že autor při psaní někoho oslovuje. Tento někdo se nazývá implicitní čtenář.   Implicitní čtenář Dovolte mi, abych se nejdříve ohradil vůči námitce, která je nasnadě: Nenaznačuji, že píšící autor má nutně na zřeteli konkrétního čtenáře. F. H. Langman v článku „The Idea of the Reader in Literary Criticism“ (Představa čtenáře v literární vědě) uvádí:

Netvrdím, že musíme vědět, jaké čtenáře měl autor na mysli. Spisovatel může psát pro jediného člověka, pro velké publikum, pro sebe nebo pro nikoho. Literární dílo jako takové nicméně implikuje typ čtenáře, jemuž je adresováno, a ten se může nebo nemusí shodovat s autorovou představou o jeho čtenářstvu. Pro literárního vědce je pak důležité, aby rozeznal čtenáře, jenž je implikován dílem, protože to často do značné míry podmiňuje nejen správné porozumění dílu, ale také jeho správné hodnocení.

Osobně bych zašel ještě dál. Řekl bych, že dokud nezjistíme, jak pracovat s implicitním čtenářem, budeme se nadále neúspěšně domáhat toho, aby se vědci (nepočítaje v to několik málo z nás, kteří rozeznali jejich důležitost) dětskými knihami a dětskými čtenáři seriózně zabývali. To, co dříve vědu o dětských knihách trápilo, bylo právě odmítnutí jakékoliv představy dětského čtenáře v knize těmi, kdo usilovali o uznání ve vědecké komunitě. Ti si čtenáře v knize nevšímali ve víře, že to po nich hlavní proud literární vědy požaduje, ačkoliv ve skutečnosti se tento obor již dlouho přiklání stále blíž metodě, která tento aspekt zkoumá. Pokud vědci zabývající se dětskou literaturou hledají společný prostor se svými kolegy pohybujícími se mimo oblast literatury pro děti, musejí — když už nic jiného — ukázat, jak se koncepce implicitního čtenáře vztahuje k dětským čtenářům a knihám, které tito čtenáři recipují.

Myšlenka čtenáře vychází z představy, že na to, abychom něco sdělili, je zapotřebí dvou. V praxi to znamená, že spisovatel si ve své knize vytváří vztah se čtenářem proto, aby mohl být nalezen smysl textu. Wolfgang Iser v The Implied Reader (Implicitní čtenář) říká, že taková vědecká metoda „se zabývá primárně formou díla, přičemž formou se v zásadě rozumí prostředky komunikace nebo proces vyjednávání významu“. Autor, který toho chce dosáhnout, někdy vědomě a jindy bezděky vytváří — slovy Wayna C. Bootha — „obraz sebe samého a obraz svého čtenáře; vytváří svého čtenáře stejně jako své druhé já, a nejúspěšnější je takové čtení, v němž tato vytvořená ,já‘ dokážou nalézt dokonalou shodu“. Autorovo druhé já je vytvářeno širokou paletou technik: může se promítnout do vypravěče (ať už jde o vševědoucího vypravěče v er-formě, nebo dětskou postavu v ich-formě), může jakoby mimochodem komentovat události příběhu nebo se projevuje v jeho postoji vůči postavám a jejich konání. Tento postoj může být zprostředkován různými způsoby, jak nenápadně, tak okatě. Stejným způsobem (a dovolte mi znovu zdůraznit, že záměrně i nezáměrně) jsou čtenáři v knize dány určité atributy, určitá persona, vytvořená technikami a nástroji, které pomáhají utvářet narativ. A tuto personu vede autor vstříc potenciálním významům obsaženým v knize. Booth poukazuje na to, že musíme rozlišovat mezi sebou jakožto čtenářem a sebou jako někým (často odlišným), kdo se zabývá placením účtů, opravováním nedotažených baterií, někým, kdo selhává ve svých snahách být štědrý a moudrý. Pouze tehdy, když čtu, stávám se někým, jehož názory se musejí shodovat s uvažováním autora. Mám-li si knihu užít naplno, musím svou mysl a srdce, bez ohledu na svá přesvědčení a zvyky, podřídit knize.   Nepoddajný dětský čtenář Booth vyjadřuje něco, co vyzrálí čtenáři literatury vždy chápali: tedy že plnohodnotná četba vyžaduje ochotu odevzdat se knize. Naučili se, jak toho docílit: jak se vzdát vlastních předsudků a přijmout předsudky textu, jak vstoupit do knihy a stát se její součástí, a zároveň nikdy zcela neopustit sebe sama. C. S. Lewis to formuloval tak, že mu literatura dovolila „stát se tisíci [lidmi], a přesto zůstat sám sebou“. Děti se ještě samozřejmě úplně nenaučily, jak tohoto dosáhnout; dosud nezjistily, jak se naladit na správnou vlnu své osobnosti na základě výzev, jež jim kniha předkládá. V tomto ohledu jsou to čtenáři, kteří se textu nepoddávají. Děti chtějí knihu, která jim bude vyhovovat, mají tendenci od autora očekávat, že je bude brát takové, jaké jsou, než aby ony braly knihu takovou, jaká je. Jednou z cenných možností, jež by nabízela metoda, kterou se snažím nalézt, je, že by s její pomocí šlo lépe rozumově uchopit takové knihy, jež berou dítě takové, jaké je, a pak ho vtahují do textu; knihy, které pomáhají dětskému čtenáři spoluvytvářet význam, pomáhají mu vybudovat schopnost recipovat text jako čtenáři literatury, nevyužívají ho pro neliterární účely. Pojem implicitního čtenáře a vědecká metoda, která s ním pracuje a dále ho upřesňuje, nám pomáhá přesně v těchto intencích. Pomáhá nám doložit vztah mezi autorem a (dětským) čtenářem, jenž je příběhem implikován, abychom viděli, jak se tento vztah vytváří, a objevili význam či významy, jež se snaží zprostředkovat. Samozřejmě nás taková koncepce odvede od kritického posouzení textu dál, k další zásadní otázce, kterou lidé zabývající se dětskými knihami řeší: jak zpřístupnit knihy čtenářům tak, aby jednotlivá díla byla dětmi oceňována, ale aby také dětem pomohla stát se lepšími čtenáři. Překlad Jana Segi Lukavská   Monografie Dítěti vstříc vychází v nakladatelství Host.