Masa a moc

Afričtí králové

Pozorování afrických králů ukáže vzájemnou souvislost mezi aspekty a prvky moci, které jsme dosud zkoumali jednotlivě. Na těchto králích nám všechno připadá cizí a nezvyklé. Evropan je možná zpočátku v pokušení odbýt je jako exotické kuriozity. Příliš snadno podléhá pocitu nadřazenosti, když na sebe nechá působit zprávy a líčení, jaká budou následovat. Je ale radno vyzbrojit se trpělivostí a skromností, dokud se o nich nedozvíme víc. Evropanu dvacátého století zrovna nepřísluší, aby se cítil povznesen nad barbarstvím. Prostředky, jichž užívají jeho vládcové, jsou možná účinnější, ale jejich záměry se často v ničem neliší od záměrů afrických králů.

Du Chaillu vylíčil smrt starého krále a volbu nového v Gabunu:

„Když jsem byl v Gabunu, zemřel starý král Glass. Kmen už měl svého krále dost. Považovali ho za mocného a zlého kouzelníka; nemluvili o tom otevřeně, ale málokdo by se odvážil přiblížit v noci k jeho domu. Když naposled onemocněl, zdáli se být všichni velice zarmoucení. Ale ně­kolik přátel se mi svěřilo, že celé město čeká na jeho smrt, a král také zemřel. Jednoho rána jsem byl probuzen hlasi­tým nářkem a bědováním. Zdálo se, že celé město utone v slzách; truchlení a nářek trvaly šest dní. Druhého dne byl starý král tajně pochován. Několik nejspolehlivějších mužů kmene jej odneslo na místo, které bylo známo jen jim, a všem ostatním zůstalo navždy utajeno. Během dnů smut­ku se staří mužové zabývali volbou nového krále. I tato akce je tajná a mužové teprve sedmého dne oznámí lidu, kdy bude nový král korunován. On sám je až doposledka ponechán v nevědomosti.

Náhoda tomu chtěla, že volba padla na Njogoniho, jed­noho z mých přátel. Pocházel z dobré rodiny a byl mezi li­dem oblíben, takže dostal nejvíc hlasů. Myslím, že Njogoni neměl o svém povýšení ani ponětí. Když se sedmého dne ráno procházel po pobřeží, vrhli se na něj všichni obyvatelé. Vykonali na něm starý zvyk, který předchází korunovaci a který by musel každému, kromě hodně ctižádostivého muže, vzít chuť na trůn. Hustý dav ho obklopil a zahrnoval nadávkami, jaké si může vymyslet jen nejhorší luza. Někte­ří mu plivali do obličeje, jiní ho bili pěstmi nebo kopali, další po něm házeli odpornými předměty, a ti smolaři, kteří stáli příliš daleko a mohli nebožáka zasáhnout jen hlasem, spílali jemu, jeho otci, matce, bratrům, sestrám a předkům až do posledního kolena. Cizinec by nedal ani zlámanou grešli za život člověka, který měl být vzápětí korunován na krále.

V celé té vřavě jsem zachytil několik slov, která mi pomohla pochopit, oč jde. Chvíli co chvíli bylo slyšet, jak někdo, kdo mu právě dal zvlášť tvrdou ránu nebo kopanec, volá: ‚Ještě nejsi náš král. Teď si s tebou ještě můžeme dělat, co chceme. Potom tě už budeme muset poslouchat.‘

Njogoni se držel jako muž a budoucí král. Zůstal klidný a snášel spílání s úsměvem na tváři. Asi po půl hodině ho odvedli do domu starého krále, kde se musel posadit a ještě jednou, už jen krátce, snášet spílání. Pak všechno ztichlo. Starci se zvedli a pronášeli slavnostním tónem slova, která lid opakoval: ,Volíme tě nyní za svého krále. Slibujeme, že budeme poslouchat tvá slova a tvé příkazy.‘ Následovalo mlčení; pak přinesli cylindr, který zde platí za znak královské hodnosti, a posadili mu jej na hlavu. Oblékli mu červené roucho a nyní ho všichni, kteří mu ještě před chvílí nadávali, zahrnovali projevy největší úcty.

Následovaly oslavy, trvající šest dní. Král, který s úřadem převzal i jméno svého předchůdce, musel poddané přijímat ve vlastním domě a nesměl vycházet ven. Bylo to šest dní nepopsatelného obžerství, zhovadilého opilství a nejhlučnějšího slavnostního třeštění. Ze sousedních vesnic přicházely spousty cizích lidí, aby králi vzdali úctu. Všichni přinášeli další rum, další palmové víno a další jídlo. Obětovali všechno, co přispívalo k pozvednutí slavnostní nálady, a každý, kdo přišel, byl vítán.

Starý král Glass byl zapomenut a chudák nový král Glass byl nemocný vyčerpáním. Ve dne v noci musel přijímat lidi a být ke každému, kdo přišel, zdvořilý.

Nakonec byl všechen rum vypit, stanovená doba uplynula a zase nastal klid. Teď teprve mohla nová Výsost vyjít ven a obhlédnout své panství."

Elias Canetti, foto: Wikimedia Commons

U událostí, které se odehrávají v masách, je mimořádně důležité jejich pořadí. Všechno začíná naříkající smečkou kolem mrtvého krále; její nářek trvá šest dní. Sedmý den pak z čista jasna následuje přepadení vyvoleného. Všechny nepřátelské pocity vůči mrtvému se nejprve vybíjejí na jeho nástupci. Štvoucí masa, která se kolem něho vytvoří, je ve skutečnosti obracející se masa; její útok neplatí jemu, ale mrtvému králi. Lidé se osvobozují od nenávisti k mrtvému, který vládl příliš dlouho a z něhož nakonec měli všichni jen strach. Nová vláda začíná situací, které se každý vladař nejvíc bojí: je obklíčen vzbouřenými poddanými, kteří na něj nebezpečně dotírají. Nový král ale zůstane klidný, protože ví, že to je přesunuté nepřátelství, že je jen hrané a neplatí ve skutečnosti jeho osobě. Přesto však mu to všechno musí navždy utkvět v paměti jako trapný začátek vlády, jako hrozba toho, co by se mohlo stát kdykoli. Každý král tu nastupuje svůj úřad uprostřed revoluce. Je to dodatečná revoluce proti zemřelému králi a jeho nově zvolený nástupce je jen zdánlivě jejím objektem.

Třetí podstatnou situací je oslava, která trvá, stejně jako smutek předtím, šest dní. Rozdávání potravin a nápojů i jejich společné bezuzdné spotřebování je výrazem zmnožování, které lidé od nového vládce očekávají. Stejně jako teď, při jeho korunovaci, má jeho království i později oplývat rumem a palmovým vínem a všichni mají mít i nadále víc jídla než spotřebují. Toto zmnožení je cílem nastolení krále. Slavnostní masa na samém začátku jeho vlády zaručuje budoucí zmnožování.

Du Chailluova zpráva je stará sto let. Její předností je, že vidí všechno zvenku a není přetížena detaily. Dnes víme o afrických králích mnohem víc. Bude prospěšné podívat se i na jednu novější zprávu.

Král z Džukunu v Nigérii byl posvátnou bytostí a jeho život se pohyboval v přísně sledovaných hranicích. Jeho hlavním úkolem nebylo vést jako válečník lid do boje, nemusel vynikat moudrým spravováním země a neočekávalo se ani, že je velkou osobností. Byl naopak považován za živoucí nádobu, z níž proudí ony síly, které způsobují, že je půda úrodná, semena klíčí a díky tomu žije lid v blahobytu. Udržování těchto sil sloužily obřady, které určovaly běh králových dní a let.

Král se zřídka objevoval na veřejnosti. Nesměl se dotknout země holou nohou, protože by pak uschly všechny polní plodiny; nesměl také nic ze země zvednout. Když v dřívějších dobách král spadl z koně, byl zabit. Nikdo nesměl učinit ani zmínku o tom, že je král nemocen. Když ho postihla vážná nemoc, byl ve vší tichosti zardoušen. Sténání nemocného krále by prý způsobilo mezi lidem zmatek. Kýchat směl: Když král Džukunu kýchl, plácali se přítomní mužové za souhlasného mručení do stehen. Neslušelo se mluvit o jeho „těle“ nebo vůbec budit dojem, že má obyčejnou lidskou tělesnou schránku. Místo toho se používalo speciálního slova platícího jen pro jeho osobnost. Tímto slovem se označoval jakýkoli jeho úkon, ale i přikázání, která vycházela z jeho úst.

Když se král chystal k jídlu, vyráželi zvláštní úředníci daleko slyšitelné výkřiky a dvanáctkrát se plácli do stehen. V paláci i v celém městě pak nastalo ticho, zmlkly hovory a všichni přerušili práci. Královské jídlo bylo posvátné a bylo mu podáváno se slavnostní obřadností jako božstvu. Když dojedl, oznámili úředníci na vnějším nádvoří opět voláním a plácáním do stehen, že je zase dovoleno pracovat a mluvit.

Když se král rozhněval, když na někoho ukázal prstem a vztekle dupal, mohlo to mít pro celou zemi strašné následky. Bylo nutno ho vždy včas a všemi prostředky uklidnit. Jeho sliny byly posvátné. Odstřižené vlasy a nehty uchovával sám v pytlíku, a když zemřel, byly pochovány s ním. S narážkou na jeho plodivé síly byl slavnostně oslovován: „Naše kukuřice, naše podzemnice, naše boby!“ Připisovala se mu moc nad deštěm a větry. Následovalo-li za sebou vícekrát období sucha a špatné úrody, svědčilo to o úbytku jeho síly, a proto pak byl tajně v noci zardoušen.

Nově zvolený král musel třikrát oběhnout kolem kopce hlíny a hodnostáři ho přitom častovali ranami pěstí a strkali do něj. Později musel zabít otroka nebo ho jen zranit, a pak ho jeho oštěpem a nožem dorazil někdo druhý.

Při korunovaci mu řekl vůdce královského klanu: „Dnes ti předáváme dům tvého otce. Patří ti celý svět. V tobě máme své zrno a boby, své duchy a bohy. Od této chvíle nemáš otce ani matku, ale jsi otcem a matkou všech. Jdi ve šlépějích svých předků a nečiň nikomu nic zlého, aby tvůj lid zůstal při tobě a aby ses ty sám ve zdraví dočkal konce své vlády."

Všichni padli před novým panovníkem na zem, sypali si na hlavu prach a volali: „Ty jsi náš déšť! Naše úroda! Naše bohatství! Naše požehnání!"

Král měl absolutní moc, ale bylo postaráno o to, aby se nezměnila v nesnesitelnou tyranii. Musel brát v úvahu radu šlechticů, v jejichž čele stál abo, jakýsi stálý premiér. Když hrozilo, že rozmary panovníka uškodí zemi, když byla špatná úroda nebo na lid dolehla jiná katastrofa, mohlo se mu dokázat, že zanedbal některé ze svých nesčetných magických povinností, a tím zkrotit jeho domýšlivost. Abo měl stále ke králi přístup, mohl ho varovat, anebo naopak svou delší nepřítomností u dvora způsobit vážné potíže.

Válečných výprav se král zpravidla nezúčastňoval, ale všechna kořist se považovala za jeho vlastnictví. Vracel však třetinu nebo polovinu kořisti bojovníkovi, který ji získal, jako znamení uznání i výraz očekávání, že bojovník v příštím střetnutí projeví stejnou statečnost.

Když se král ve svém úřadě osvědčil, býval ve starších dobách po sedmi letech vlády o svátku žní zabit.

Westermann mluví ve svých Dějinách Afriky, prvním seriózním pokusu tohoto druhu, o „překvapivě podobné struktuře a institucích jednotlivých království“. Nachází řadu rysů, které mají společné. Stojí za to uvést hlavní z nich, redukované na podstatu, a pokusit se vyložit je ve smyslu poznatků, ke kterým jsme už dospěli.

„Král má síly, které propůjčují půdě plodnost. Závisí na něm, jak prospívají polní plodiny. Často funguje i jako přivolavač deště.“ — Král zde vystupuje jako zmnožovatel, toto je jeho hlavní funkce. Dalo by se skoro říci, že instituce království byla vlastně vytvořena kvůli této funkci. Od krále vycházejí všechny rozkazy, ale nejvlastnější formou rozkazu, jakou u něho najdeme, je pobízení k růstu. „Jsi otcem i matkou,“ říká se ve zprávě z Džukunu. To neznamená pouze, že všechny živí, ale že také všechny a všechno pobízí, aby rostli. Jeho moc je v tomto případě mocí zmnožovací smečky. Její substance, to, co měla způsobit smečka jako celek, se přenesla na něho jako jednotlivce. Svým jednáním může zaručit konstantnost, které zmnožovací smečka není schopná, protože se skládá z mnoha členů a stále znovu se rozpadá. Král v sobě obsahuje — jako nádoba, zřetelně ohraničená vůči vnějšku — všechny zmnožovací síly. Jeho povinností je dbát, aby se nerozptýlily. Z toho vyplývají i následující znaky.

„Aby se uchovaly jeho síly způsobující růst i on sám, je jeho osoba obklopena nesčetnými předpisy a tabu, které mu nezřídka skoro úplně znemožňují jakoukoli aktivitu.“ — Drahocennost krále, která je vlastně drahocenností jeho obsahu, vede k jeho znehybnění. Král je nádoba naplněná až po okraj, a ani kapka z ní nesmí přetéci.

„Kromě určitých dob není krále vůbec možno spatřit. Svůj palácový okrsek nesmí opustit vůbec nebo jen v noci, popřípadě při zvláštních příležitostech. Nikdo ho nevidí jíst ani pít.“ — Jeho izolovanost ho chrání před vším, co by na něj mohlo mít škodlivý vliv. Jeho vzácnost znamená, že existuje jen pro zcela speciální účely. Jídlo a pití se pro něho jako zmnožovatele nehodí, protože se při nich zmenšuje to, co by měl podle své funkce zmnožovat. Měl by žít pouze ze sil, jimiž je naplněn.

Rozhodující vlastností krále je jeho jedinečnost. Národ, který může mít mnoho bohů, má jednoho krále. Je, jak jsme viděli, důležité, aby byl izolován. Mezi ním a jeho poddanými se uměle vytváří a všemi prostředky udržuje odstup. Král se ukazuje na veřejnosti zřídka nebo vůbec ne, leda v nějakém zakuklení, které skrývá celou jeho postavu nebo její větší část. Všemožně se zdůrazňuje jeho vzácnost: jednak drahocennými oděvy a předměty jeho okolí, jednak ale tím, že se tak vzácně ukazuje. Je chráněn tělesnou stráží, která je mu slepě oddána, a stále většími prostory. Rozšiřování jeho dvora, vytváření stále větších prostorů zvyšuje jeho bezpečnost a odstup.

Jedinečnost, izolace, odstup a drahocennost tedy tvoří důležitou skupinu rysů, které jsou zjistitelné na první pohled.

„Tělesné projevy krále jako kašlání, kýchání nebo smrkání jsou napodobovány nebo nadšeně schvalovány.“ — Když měl král Monomotapy nějakou dobrou nebo špatnou vlastnost, třeba fyzický defekt, chybu, neřest nebo ctnost, snažili se jej v tom jeho druhové i sloužící napodobovat. Když byl král chromý, kulhali i jeho druhové. U Strabona a Diodora se dočteme, že když byl etiopský král zmrzačen na některé části těla, museli si všichni jeho dvořané způsobit totéž zmrzačení. Jeden arabský cestovatel, který na počátku minulého století navštívil dvůr v Darfuru, vypráví o povinnostech dvořanů: Když si sultán odkašlá, jako by chtěl promluvit, vydávají všichni zvuk „ts, ts“. Když kýchne, vyráží celé shromáždění zvuk jako geko; zní to, jako když jezdec pobízí koně. Když sultán spadne z koně, musejí spadnout všichni jeho dvořané. Když to někdo neudělal, byl — ať zastával sebevyšší postavení — povalen na zem a zbit.

Překlad Jiří Stromšík.

Vychází v nakladatelství Academia.