Bizarní jako seřazený toustový chléb
Knížka je to velká jako moje dlaň, tak akorát do ruky jako kostelní kánon nebo prso. Písmo v ní je malé, nesmělé, ale básní obsahuje požehnaně, podobně jako rané sbírky Milana Ohniska. Jaroslavu Oválskou spolu s ním tvoří Olga Stehlíková.
„Jarunu“, jak jí dvojice familiárně říká, porodila sametová revoluce. Je jí dvacet devět let, je nesmělá, ale výřečná. Už už byste její samospád chtěli nějak usadit, v tom vás však rozesměje nebo dojme. Je to ženská, ráda je ironická.
Dovol mi, drahý, hledět ti přes rameno, / když si prohlížíš své oblíbené stránky, / dovol mi na okamžik laskat tvou dlaní / všecky ty ženy, které tě neustále chtějí, / přizvi mě prosím k vašim radovánkám, / možná tě překvapí, jak jsem nestydatá.
Průsvitný růžový obal jakoby z jedlého papíru (nezkoušel jsem), pod ním sbírka dočista bílá, jako je Bílé album od Beatles. Jaroslava Oválská je nepopsaný list. Vlastně nepopsatelný, neexistuje, přesto se k ní dva básníci zvučných jmen postavili čelem, snad znuděni vlastním (ú)spěchem, aby našli rozptyl jeden v druhém. Předsádky jsou růžové jako líčka novorozeněte. Nevinnost neexistujícího, tu snad básníci ve svém paktu hledají. Pak také originalitu, vždyť v dnešní prodejné době není zvykem schovávat se za pseudonym, když váš skutečný „nym“ je zavedenou obchodní značkou.
Zhruba uprostřed knihy zeje v běli stran šedý pruh — shluk černobílých ilustrací Barbory Klimszové. Její grafiky jsou bizarní, zároveň každodenní, depersonalizované jako Oválská — posloupnost toastových chlebů, disproporční noha, abstrahované prsty, žaluzie, včely v plástvích, korpulentní tanečnice, dalíovsky dlouhá vidlička, ruka na madlu. Tyto znepokojivé, stimulující výjevy jsou namačkané do jednoho bloku stran, ne spravedlivě rozprostřené do celého obsahu, jak bývá zvykem.
Co se týče básní, mluví na nás dva lidé. Jsou na nás dva, není to obvyklá férovka, je to, jako když někomu děláte křena. Můžeme se jen dohadovat, který je který. Rozšafná Stehlíková: „Předloni se mě u táboráku zeptal, / jestli bych se mu v lese za chatkou / a jestli by si to mohl na mobil. / Zeptala jsem se ho: ‚Mohl byste svoji otázku / prosím amplifikovat?‘“ Experimentální: „Dívám se na Pamelu v poloze lotosového květu / dnes je jen má v sauně, / dnes v poloze lotosového květu, / dnes jsme na ostrovech, / opalovala se ve dvou šňůrkách, vidíš?“ Ale klidně to mohl napsat i Ohnisko. „Rozuměli jsme si básnicky po celou dobu a bez jediné výjimky. Což nebylo jen zábavné: psát s někým básně je místy tak trochu jako klečet vedle sebe u zpovědi,“ uvedl v rozhovoru pro H7O o jejich syndikátu. Rád používá anglicismy a jeho slovosled proklatě sedí, tohle vypadá na něj: „Ou šúr, byl to džouk — jsi starý žertéř / a dezertér z každičké šedi.“
Oválské má být devětadvacet, ale je jen málo naivní. Nejde také o žádnou radikální mystifikaci, to bych o ní ani tak zasvěceně nemohl psát. „Nikdy nám nešlo o to, aby nám někdo sedal na lep, ale o to vyzkoušet si, jak ty básničky fungují bez našich jmen,“ uvedl dále Ohnisko. Jde o hravou fabulaci na způsob románové postavy, v níž se autor tak trochu spustí a rozpustí. Axiomem sbírky není autenticita až za hrob, ale hravost (možná také až za hrob). Básníci jsou povzneseni nad samotné básnění, kniha má atmosféru rozverného posezení dvou přátel, kteří souzní a mohou se schovat jeden za druhého. Dovolit si, co by si jinak nedovolili. Podobně jako grafiky Barbory Klimszové, i text je (možná nevědomky) inspirovaný populárními prvorepublikovými směry — dada, surrealismem a poetismem. „‚Já jsem s tebou tak mastná!‘ šeptla jsem / tomu texaskému řezníkovi v naději, / že ocení roztomilou slovní hříčku.“
Oba spisovatelé mají básně krom v srdci i v popisu práce. Ohnisko má na starosti výběr poezie do časopisu Tvar, Stehlíková rediguje jeho internetového souputníka Ravt a je uznávanou kritičkou. Ve společné konstelaci možná chtěli svou profesionální deformaci přetavit v něco pozitivního. Je to znát už v názvu sbírky, který pochází z básně „Půjdu na maškarní za lyrický subjekt“.
Dvojice básníků se zároveň na své básnění (očima toho druhého) dívá zvenku a vstupuje do něj různými ironizacemi. Sebekritickým básněním se dostává do schizofrenní situace. Jaroslava Oválská je vlastně karikatura. Sebekritické básnění je oxymóron. Básnění je snění, čiré vědomí. Kritika je reflexe — básníkovo vědomí se tříští na vědomí reflektující a vědomí reflektované. Básník versus kritik, muž versus žena. Jaroslava Oválská je hermafrodit. Díky kritické erudovanosti a básnické virtuozitě, zemité ironii a hravé spontaneitě se všechno to šroubování daří a stává se legitimním přístupem k věci. Je to dobrý šroub. S pomocí šroubováku čtenářova zájmu pronikne, kam má.
Jaroslava Oválská: Za lyrický subjekt, Druhé město, Brno 2018