Ministerstvo nejvyššího štěstí
Vyhlásili příměří. Alespoň to tvrdili.
Celé ráno se po ulicích města proháněl horký vítr, pronásledoval drobné papírky, zátky od limonád a nedopalky bíríček a vrhal je proti čelním sklům automobilů a do očí cyklistů. Když vítr ustal, slunce už bylo vysoko nad hlavou, pálilo i přes mlžný opar a horký vzduch se opět tetelil nad ulicemi jako břišní tanečnice. Lidé čekali na déšť, který přicházel vždy po prachové bouři, ale tentokrát nepřišel. Řadu chatrčí, které se tísnily na břehu řeky, zachvátil požár a rázem zahubil dva tisíce lidí. Vyhlásili příměří. Alespoň to tvrdili.
Zlatý déšť kvetl dál svou vzpurnou zářivou žlutí. V letním žáru se vypínal do výšky k okrově zbarvené obloze a šeptal: Naser si.
Přišla na svět náhle, někdy po půlnoci. Žádní andělé nezpívali, mudrci nepřinesli své dary. Ale na východě vyšly miliony hvězd, aby ohlásily její příchod. Jednu chvíli tu nebyla a další… ležela na betonovém chodníku v postýlce z odpadků, na stříbrné cigaretové fólii, několika plastových taškách a prázdném obalu od chipsů. Ležela nahá v kuželu světla plného rojících se neonově nasvícených moskytů. Měla modročernou barvu kůže, lesklou jako tulení mládě. Byla vzhůru, ale na takové drobátko nezvykle potichu. Už v prvních měsících svého života pochopila, že slzy, především její slzy, jsou zbytečné.
Hlídal ji hubený bílý koník přivázaný k zábradlí, malý pes trpící prašivinou, vybledlá zahradní ještěrka, dvě pruhované veverky a ze svého úkrytu pavoučice s vakem plným vajíček. Bez nich by byla úplně sama.
Všude okolo ní se rozprostíralo město. Tisíciletá čarodějnice dřímá, ale nespí ani v tuto noční dobu. Šedé nadjezdy se vinou jako hadi z hlavy Medúzy, splétají se a rozplétají ve žlutém sodíkovém oparu. Spící těla bezdomovců dláždí její vysoké úzké chodníky, hlava vedle chodidel, hlava vedle chodidel, hlava vedle chodidel, napřeskáčku až do nekonečna. Stará tajemství jsou uložena v záhybech její vytahané kůže, tenké jako pergamen. Každá vráska představuje ulici, každá ulice je karneval. Každý artritický kloub je rozvalinou amfiteátru, kde se po staletí odehrávaly příběhy o lásce a šílenství, hlouposti, radosti i nevyslovitelné krutosti. Nyní měla povstat z mrtvých. Noví vládci chtěli skrýt její vystupující křečové žíly v mřížkovaných punčochách z dovozu, vecpat její povadlá prsa do push-up podprsenky a její bolavá chodidla narvat do lodiček na podpatku. Chtěli, aby rozhoupala své ztuhlé boky a pozvedla koutky ke křečovitému, nic neříkajícímu úsměvu. Toho léta se z prabáby stala děvka.
Měla se stát hlavním superměstem nové, světem oblíbené supervelmoci. Indie! Indie! Křičelo se v televizních pořadech, hudebních videoklipech, v zahraničních novinách i časopisech, na obchodních konferencích a zbrojních veletrzích, na ekonomických a ekologických summitech, knižních festivalech i volbách královny krásy. Indie! Indie! Indie!
Všude ve městě visely ohromné billboardy částečně sponzorované anglickými novinami a nejnovější značkou bělícího krému na kůži (který se prodával po tunách). Nyní přišel náš čas, stálo na nich. Své pobočky tu otevřel Kmart, Walmart a Starbucks. V televizní reklamě na British Airways lidé z celého světa (bílí, hnědí, černí, žlutí) zpívali Gájatrí mantru:
Óm bhúr bhuvah svah
Tat savitur varénjam
Bhargó dévasja dhímahi
Dhijó jó nah pračódaját
Ó, Bože, ty jsi zdrojem veškerého života.
Dokážeš nás zbavit bolesti a utrpení.
Rozdáváš štěstí.
Ó, Tvůrce vesmíru,
sešli na nás své božské světlo porážející temnotu.
Veď náš intelekt správným směrem.
(A nechť každý cestuje s B. A.)
Když dozpívali, poklonili se a sepjali ruce na pozdrav. Řekli namasté s exotickým akcentem a usmáli se jako dveřníci s turbanem a královským knírkem, kteří vítají zahraniční hosty v pětihvězdičkových hotelech. Dějiny se stavěly naruby, alespoň v téhle reklamě určitě. (Kdo se teď klaní? A kdo se směje? Kdo tu prosí? A koho prosí?) Oblíbení obyvatelé Indie ve snech vraceli úsměvy. Indie! Indie! Křičeli ve snu jako davy na kriketovém zápase. Obrovský buben zněl do rytmu… Indie! Indie! Svět povstal na nohy a burácel nadšením. Místo lesů vyrostly mrakodrapy a ocelárny, řeky se prodávaly stočené v lahvích v supermarketech, ryby skončily v konzervách, hory byly vytěženy a přetaveny na lesklé zbraně. Ohromné přehrady rozsvítily města jako vánoční stromečky. Všichni byli šťastní.
Arundhati Royová, foto: Augustus Binu
Daleko od světel a reklam se pomalu vylidňovaly vesnice. Města také. Miliony lidí někam zmizely a nikdo nevěděl kam.
„Ti, kteří si nemohou dovolit žít ve městech, tu nemají co dělat,“ řekl soudce Nejvyššího soudu a nařídil okamžité vystěhování městské chudiny. „Paříž také byla kdysi slizká stoka, dokud v roce 1870 neodstranili všechny chudinské čtvrtě,“ řekl guvernér města a přehodil si poslední zbytek vlasů zleva doprava. (Když si šel večer zaplavat, onen zbytek vlasů plaval vedle něj v chlorovaném bazénu Chelmsfordského klubu.) „A podívejte se na Paříž dnes!“
Přebyteční lidé měli prostě zákaz vstupu.
Kromě obyčejné policie bylo do chudších čtvrtí nasazeno několik jednotek RAF v podivných, světle modrých maskovaných uniformách (možná aby zmátly ptáky na obloze).
Lidé ze slumů, squattů, z přesídlených a „nelegálních“ osad se nevzdali bez boje. Rozkopali silnice, které vedly k jejich domovům, a vytvořili barikády z kamenů a rozbitého harampádí. Mladí, staří, děti, matky i babičky byli ozbrojeni klacky a kameny a hlídali přístupové cesty ke své osadě. Na silnici před policejním kordonem a buldozery, které byly připravené srovnat vše se zemí, někdo načmáral křídou slogan: Sarkár kí mán kí čút. Matka vlády je píča.
„Kam máme jít?“ ptali se přebyteční lidé. „Můžete nás klidně zabít, ale my se odsud nehneme,“ říkali.
Bylo jich příliš mnoho na to, aby je mohli na místě pozabíjet.
Žluté buldozery dovezené z Austrálie srovnaly se zemí nejen jejich domovy, dveře a okna, provizorní střechy, ale i jejich hrnce, pánvičky, talíře, lžičky, jejich školní vysvědčení, přídělové lístky, svatební dokumenty, školy pro jejich děti, celoživotní dílo i výraz jejich očí. (Buldozerům se říkalo Ditch-Witch, kopající mrchy.) Byly to vskutku nejmodernější stroje. Uměly srovnat se zemí historii a udělat z ní hromadu stavebního materiálu.
Uprostřed své letní obnovy se prabába dostala do problémů.
Soupeřící televizní stanice přinášely zprávy o mimořádné situaci ve městě v „mimořádných zprávách“. Nikdo si ani nevšiml té ironie. Pustili do ulic sice nezkušené, ale zato skvěle vypadající mladé reportéry, kteří se šířili po městě jako vyrážka a pokládali naléhavé, ale smysluprázdné otázky. Ptali se chudých, jaké to je být chudý, hladových, jaké to je mít hlad, bezdomovců, jaké to je být bez domova. „Bháí sáhib, jé batáijé, áp kó kaisá lag rahá hai…?“ Příteli, jaké to je být…? Živé přenosy zoufalství zajistily televizním stanicím stabilní sponzoring. Zoufalství nikdy nebylo dost.
Placení odborníci vysílali své placené odborné názory:
Někdo holt musí zaplatit cenu za pokrok.
Zakázali žebrání. Nahnali tisíce žebráků do ohrad a pak je postupně odváželi za město. Jejich zaměstnavatelé si museli pořádně připlatit, aby je dostali zase zpátky. Otec John, ochránce slabých, poslal dopis, v němž se píše, že podle policejních záznamů bylo loni na ulicích města nalezeno téměř tři tisíce neidentifikovaných mrtvých těl (lidských). Nikdo mu neodpověděl.
Obchody s jídlem praskaly ve švech. Knihkupectví přetékala knihami. Obchody s obuví byly zaplavené botami. A lidé (ti, kteří byli považováni za lidi) si navzájem říkali:
„Už nemusíme jezdit nakupovat do ciziny. Dovozové věci jsou k dostání už i tady. Bombaj je náš New York, Dillí je náš Washington a Kašmír je naše Švýcarsko. Je to zatraceně skvělý, sálá jár!“
Silnice byly den co den ucpané dopravou. Noví vyděděnci, kteří žili v trhlinách a štěrbinách města, vylezli na povrch a hemžili se okolo elegantních klimatizovaných aut a prodávali prachovky, nabíječky na mobily, modely letadel, obchodní časopisy, nelegální výtisky knih o managementu (Jak vydělat svůj první milion, Co vlastně mladá Indie chce), průvodce pro gurmány, časopisy o bytovém designu s barevnými fotografiemi venkovských sídel v Provence a rychlokvašné duchovní manuály (Jen ty jsi svého štěstí strůjcem… nebo Jak být sám sobě nejlepším přítelem…). Na Den nezávislosti prodávali dětské samopaly a miniaturní státní vlajky na stojánku s nápisem Mérá Bhárat Mahán. Moje úžasná Indie. Cestující zírali z oken svých aut a neviděli nic než jen svůj nový byt, jacuzzi, již si právě nechali nainstalovat, a inkoust, který ještě nestačil zaschnout na skvělé smlouvě. Byli zklidnění z kurzů meditace a zářili díky józe.
Na průmyslovém předměstí v bažině plné odpadků a barevných igelitek, kam vyděděnci „přesídlili“, byl vzduch chemický a voda jedovatá. Mraky moskytů se vznášely nad hustě zeleným jezírkem. Přebytečné matky seděly jako vrabci na zbytcích toho, co kdysi bývalo jejich domovem, a zpívaly svým přebytečným dětem ukolébavky.
Súti rahú bauá, bhakól abai jé
Nání gáo se angá, sijáit abaijé
Mámá sangé mámí, načait abaijé
Kárá sangé čárá, lábait abai jé.
Spinkej můj miláčku, spi, než přijdou démoni.
Dostaneš nově ušitou košili z maminčiny vesnice.
Strýc a teta přijdou tancovat,
přinesou nákotníčky a náramky.
Přebytečné děti spaly a snily o žlutých buldozerech.
Nad smogem a mechanickým hukotem města se rozprostírala překrásná noc. Obloha byla jako hvězdný les. Tryskáče se po ní proháněly jako pomalé skučící komety. Některé z nich se vznášely vysoko nad smogem zahaleným letištěm Indiri Gándhíové a čekaly na povel k přistání.
Vychází v nakladatelství Omega.