Mezi pionýrským šátkem a mopedem

Rodina a socialistická společnost Rodina hrála v životě českých dětí i dospívajících v letech 1948—1970 klíčovou úlohu a vztah státu k rodině jako základní složce společnosti měl nepochybně zásadní význam s dalekosáhlým společenským dopadem. Martina Winkler uvádí, že základním prvkem socialistických plánů zůstával trvale důraz na přenesení zodpovědnosti za výchovu na společnost. Naopak odmítány byly „buržoazní“ tradice výchovy v rodinách. Nicméně po 2. světové válce se v SSSR i v zemích východního bloku jen zřídka vyskytovaly útoky na samotnou instituci rodiny a spíše se zdůrazňovala harmonická a produktivní spolupráce rodiny a společnosti při výchově. V pedagogické teorii zkrátka k žádnému rozporu mezi těmito dvěma faktory nedocházelo, protože vychovatelské cíle byly naprosto totožné. Že se takto formulovaný ideál měl prosadit i v Československu, jasně potvrzuje pro první polovinu 50. let například sborníček Jak sovětští rodiče vychovávají své děti, jenž vyšel v rámci ediční řady Pedagogické aktuality ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze. Příznačná je již úvodní stať profesora Viktora N. Kolbanovského (1902—1970), nazvaná Upevnění rodiny v socialistické společnosti, jež původně vyšla v rámci sborníku O kommunističeskoj morali (1951). Autor velice ostře potírá myšlenky o oslabení instituce rodiny v socialistické společnosti a zároveň zpochybňuje teorie, podle nichž zrovnoprávnění žen povede k poklesu porodnosti. Naopak podle autora podmínky socialistické společnosti přispívají doslova k babyboomu a umožňují matkám bez problémů sladit pracovní kariéru a výchovu dětí. Ale především Kolbanovskij hovoří o sovětské rodině jako o rodině zcela nového typu, což samozřejmě umožňuje dokonalý soulad výchovy společností a výchovy rodinné. Je to podle něj dáno skutečností, že „sovětská rodina se vytváří a vyvíjí na témže základě jako celá sovětská socialistická společnost, tj. na základě soudružské spolupráce a vzájemné pomoci lidí, osvobozených od vykořisťování“. Přesto se v textu dozvíme, že hlavní úlohu ve výchově mladé generace mají „předškolní ústavy, školy a veřejné organizace“. Jen o pár řádků později se však na stejné stránce paradoxně dočteme, že „škola, Komsomol a pionýrská organizace jsou povolány pomáhat rodině“. Zdá se tedy, že sám autor si v tomto bodě není zcela jist. Nicméně z jeho hlediska se vlastně jedná o umělý problém, protože jsou stejně všechny výchovné instituce ve svém působení naprosto zajedno. Kolbanovského slovy: „Sovětská rodina žije společným životem s celým státem, jeho společnými zájmy.“ Kýženým cílem výchovy v rodině a ve společnosti byla podle Kolbanovského „výchova dětí — příštích budovatelů komunismu“ a klíčovým předpokladem a východiskem v rodině „komunistická ideovost a hluboké sovětské vlastenectví rodičů“. Dobře vychovávaná sovětská mládež pak měla být „hluboce ideová, čilá, optimistická, oddaná vlasti a věřící ve vítězství komunismu, aby se nelekala překážek a byla schopna překonat jakékoli nesnáze“. Jako základní hodnoty, k nimž sovětská rodina vychovává, pak označuje sovětské vlastenectví, komunistický poměr k práci a k společnému vlastnictví a také „schopnost stavět nade vše zájem společnosti“. Kruh jednoty rodiny a společnosti se tak uzavírá. Autor dále popírá nejenom rozpor mezi společností a rodinou při výchově, ale i existenci generačních rozporů: „V sovětské rodině je jako v celé sovětské společnosti starší a mladší generace spojena hospodářskými, politickými a kulturními zájmy.“ Naprostá ideová shoda nejen mezi rodiči, ale rovněž mezi rodiči a dětmi podle něj slouží jako záruka pevnosti sovětské rodiny a zároveň záruka jejího úspěchu ve výchovné práci. Samozřejmě Kolbanovského stať na současného čtenáře působí značně nevěrohodně, protože jako základ bere jakousi bájnou sovětskou rodinu, zcela ztotožněnou se státem a jeho zájmy, která ale existovala pouze v myslích ideologů a propagandistů. Těžko ale asi odhadneme, kolik procent českých čtenářů v 50. letech skutečně uvěřilo na sovětského člověka jako na jakýsi vyšší typ člověka se specifickými vlastnostmi, který vznikl díky dlouholetému životu v rámci socialistické společnosti.

Nejprve musíme vychovat rodiče V českém prostředí se nemohlo s ideální sovětskou rodinou počítat, protože kapitalistické poměry byly ještě velmi nedávnou minulostí, a to samozřejmě znamenalo, že čeští a slovenští rodiče v sobě nesli „zátěž“ minulosti. V prostředí všeobecné politizace na přelomu 40. a 50. let se rodina, respektive jednotliví rodinní příslušníci stali z pohledu režimu objektem změn a „výchovného úsilí“ — i rodina představovala pomyslné kolbiště, kde se měly prosadit nové společenské hodnoty a vztahy co nejpodobnější sovětskému ideálu. Jak upozornil již literární historik Vladimír Macura, i domov byl nyní považován za pokračování „společenského prostoru“; intimní prostředí domova se mělo podřídit společenským potřebám, zejména aktivitám souvisejícím se zaměstnáním a společenskou angažovaností. V tomto smyslu ani výchova dětí v rodině nemohla být výlučnou záležitostí rodičů. Rodinné prostředí, respektive rodiče v československých podmínkách byli zejména v průběhu celých 50. let chápáni spíše jako problematický faktor na cestě k socialistické výchově mladé generace. Pomineme-li nyní snahu režimu na počátku námi sledovaného období prezentovat se velmi mladým lidem jako „zákonitá“ protiváha vůči konzervativismu rodičů a tím podpořit generační rozpor v rodinných vztazích, pak v této době převažovala (byť více méně skrytě) tendence vnímat rodinu jako soudržný celek, který společenským a ideovým vlivům spíše odolává a brání. Přitom vliv rodinné výchovy na vývoj osobnosti dítěte a dospívajícího se rozhodně nijak nepodceňoval; z pohledu režimu ale představovalo rodinné prostředí často spíše nositele nevhodných ideových a morálních hodnot, kulturních tradic. Výchovný vliv rodičů totiž na rozdíl od Sovětského svazu nestál na „vědeckých základech“ a nebyl podložen „hlubokým vlastenectvím“ a ztotožněním vychovatelských cílů v rodině s požadavky společnosti, respektive státu. Děti například přejímaly „maloměšťácké přežitky“ svých rodičů (např. při volbě povolání nebo v poměru ke společenskému vlastnictví). Zásadní problém představovala náboženská výchova. Vliv rodičů byl tedy na jedné straně vnímán jako problematický a nespolehlivý, na straně druhé jej však nebylo možné ignorovat či dokonce odmítnout. Jako výchovná protiváha ve vztahu k dětem měli působit uvědomělí učitelé a vychovatelé mimoškolních institucí, kteří na rodiče často pohlíželi s nedůvěrou či despektem. Můžeme zde vést zřetelnou paralelu: pokud dětem měla vštípit nové společenské hodnoty škola, systém mimoškolní výchovy a tzv. práce s dětmi, pak i v případě rodičů režim hledal různé cesty k naplnění stejného cíle. Kromě obecných proklamací ukotvených dokonce v poúnorové legislativě se přizpůsobovala především pozice školských institucí vůči rodičům, vznikala sdružení rodičů a přátel školy, formovaly se principy tzv. rodičovské (pedagogické) propagandy. Zejména počátkem 50. let zaznívaly celkem otevřeně hlasy, že k naplnění cílů socialistické výchovy dětí „musíme také vychovat a převychovávat“ samotné rodiče. Vůči dětem i rodičům bylo nasměrováno intenzivní institucionální výchovné působení, které v této době vedlo k jistému „podcenění významu rodinné výchovy“. Společenskou odpovědnost rodičů při výchově dětí akcentovaly v obecné rovině některé zákony. Již vládní nařízení č. 129/1949 Sb. z května 1949, o zřizování sdružení rodičů a přátel školy, hovořilo o nutnosti upevnění „jednoty výchovného působení školy a rodiny“; nařízení na rodiče apelovalo, aby společně se školou vychovávali „žáky v uvědomělé občany“ a přispívali ke „správnému pochopení“ principů veřejného a hospodářského života i mravních zásad společnosti. Rodičovskou odpovědnost zdůrazňovaly i zákony přijaté na samém konci 50. a na počátku 60. let, které však již počítaly s podstatně vyspělejší socialistickou rodinou, byť do ideálního stavu měla ještě hodně daleko. Ze strany rodičů se spolupráce se školou neměla zužovat jen na kontrolu prospěchu dětí, případně vedení dětí k pozitivnímu vztahu k práci, pomoci v domácnosti apod. Učitelé se pokoušeli také rodiče vtáhnout do vlastního pojetí výchovného působení a tím fakticky alespoň částečně omezit rodičovskou roli. Výstižně to formuloval autor jedné z dobových pedagogických brožur: „Snažili jsme se a snažíme se přesvědčit rodiče, aby život dítěte, jeho praktickou činnost, jednání, organizovali v souladu s morálně politickými normami vštěpovanými dítěti ve škole a pomáhali při vytváření jim odpovídajících dovedností a návyků. Jinak řečeno — přesvědčujeme rodiče o tom, že poučení, co dítě má a nemá, co je dobré a co je špatné atd., dostane se mu ve škole.“ Škola od rodičů žádala zajistit, aby se děti podle těchto zásad (diferencovaných podle věku) chovaly i doma. Těžiště výchovy se tedy v podstatě mělo přesouvat na školu; autor citované brožury dokonce popisoval, jak škola pod jeho vedením vypracovala (údajně podle sovětského vzoru) souhrn požadavků rodičů na děti, který zahrnoval domácí práce, dodržování osobní hygieny, tělesná cvičení, kázeň apod. Učitelé pak po rodičích požadovali průběžnou kontrolu plnění těchto úkolů. Nejlépe se podle autora osvědčila forma osobních závazků dětí: rodič se měl s dítětem domluvit na konkrétních úkolech na dva týdny až měsíc, rodiče pak jejich plnění stvrzovali podpisem. Někteří rodiče si údajně zavedli do žákovských knížek zvláštní listy, kde učiteli referovali o chování dítěte doma.   Vychází v nakladatelství Academia.