Obyčejný mem

„Pište opilí, editujte střízliví,“ zní možná nejčastější spisovatelská rada z internetových motivačních citátů. Pod ní se pravidelně objevuje jméno Ernesta Hemingwaye, který podle vlastní autobiografie i vzpomínek příbuzných nikdy opilý nepsal, básníka Dylana Thomase nebo Marka Twaina. Na tom, kdo takto spisovatelům poradil první (pravděpodobně šlo o jednu postavu inspirovanou Dylanem Thomasem z románu Reuben, Reuben Američana Petera de Vriese z roku 1966), ale nakonec nesejde: oč tu běží, je mystérium tvůrčího a spisovatelského procesu.

Spisovatelská a kreativní doporučení obecně jsou vedle kvazifilozofických bludů a generických mileneckých tipů hlavním poddruhem v žánru motivačních citátů. Na jedné straně za to může vzmach sociálních sítí, jimiž nikoho nemotivující vizuální hlušina prýští jako krev, na straně druhé povaha moderního umění s tvrdým důrazem na originalitu a celkově neoliberální logika, která si už necení ani tak pracovitosti — to je přece samozřejmost —, jako kreativity.

Kult kreativity, periodicky přiživovaný myšlenkovými guru typu Richarda Floridy a přednáškami TED, v kombinaci s nastupující érou univerzálního autorství (téměř stoprocentní gramotnost a technologie dnes dělají takřka z každého člověka píšícího autora) tak znamená, že čím dál víc lidí cítí, jak se jim z nitra dere literární opus. Na rozdíl od malování nebo zpěvu totiž psát umí každý.

Internetový motivační trh nevábí jen trolly a naivy. Jen minulý týden nabídli své rady začínajícím i zavedeným autorům dvě celebrity z opačných konců spektra světové literatury — Dan Brown a Jonathan Franzen.

Na webu MasterClass si lze za sto osmdesát dolarů pořídit roční předplatné desítek online video kurzů pod vedením oborových hvězd: Gordon Ramsay a Thomas Keller předplatitele naučí vařit doma i v restauraci, se Samuelem L. Jacksonem nebo Helen Mirren pronikne do tajů herectví, Annie Leibovitz předá tajemství fotografie, Martin Scorsese přednáší o režii a tak dále. Ti nejpovolanější jsou ochotní podělit se o svá tajemství ze světa hudby, designu, sportu nebo módy — a to v pohodlných dvaceti čtyřech dvanáctiminutových lekcích.

V nabídce MasterClass je také řada kurzů psaní. Právě k Margaret Atwoodové, Jamesi Pattersonovi, Bobu Woodwardovi nebo Aaronu Sorkinovi se nedávno přidal spisovatel mysteriózních thrillerů Dan Brown (např. Šifra mistra Leonarda). Obsah jeho masterclass je stejně vágní jako všechno v žánru „úspěšní lidé během pár minut poradí“: nesnažte se vymyslet kolo, ale jak to kolo prodat; dejte čtenáři to, co slibujete; hrdinové musí zápolit s časem i prostředím; pište, co byste si sami chtěli přečíst; pište hodně, škrtejte víc. Sám Brown začíná pracovat ve čtyři ráno — nikdo neotravuje s maily — hned poté, co vcucne špenátové smoothie. Pracuje šest až devět hodin, podle toho, jak to jde, občas si dá pár kliků, jindy se pověsí hlavou dolů.

Esejista a prozaik Jonathan Franzen (časopis Host se Franzenovi věnoval v tématu čísla 03/2018) zvolil ke zveřejnění svého spisovatelského desatera méně opulentní platformu. V rámci propagace nové knihy esejů The End of the End of the Earth (Konec konce Země) publikoval na serveru LitHub bez jakéhokoli dalšího komentáře seznam deseti pravidel pro romanopisce. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Mix velkopanských „rad“ („Je pochybné, zda může někdo s internetovým připojením na pracovišti psát dobrou prózu“) a Franzenovy pověsti arogantního autora („Když jsou informace zdarma a snadno přístupné, znehodnocuje to rozsáhlé rešerše k románu.“) se stal terčem twitterových posměšků a parodií. Jodi Picoult hrdě napsala, že porušila snad všechna Franzenova pravidla, herec, komik a spisovatel Patton Oswalt přišel s vlastními pravidly, namátkově: „Ať je v tom Frankenstein“, „Nemluvte o psaní knih“, „Scéna, kde týpek rozpůlí mečem kulku“.

Pohotový bestiální smích sociálních sítí je dán tím, že výsměch motivačním citátům je žánr starý zhruba jako samotné motivační citáty a tajnosnubné umělecké rady („Musíte milovat, abyste mohli být neúprosní,“ dí v posledním pravidle Franzen). Ve Franzenově případě má virtuální řehot ještě jednu příčinu – Jonathan Franzen svými radami („Próza, která není osobním dobrodružstvím autora z nitra děsu nebo neznáma, není hodna ničeho než peněz.“) vyvolává romantický a exkluzivní obraz spisovatele a potažmo umělce: je potřeba obětin, je nutné průklepákem obtáhnout pravdu světa a vlastního nitra.

Ponechme stranou, že tento obraz byl vždy spíš ideálem než reprezentací skutečnosti. Technologický a společenský vývoj z ideálu umělce solitéra udělal mem: kýčovitou fotku s nicneříkajícím blábolem. Jonathan Franzen, který nepoužívá sociální sítě a dle všeho nemá v pracovně internet, do něj skočil rovnýma nohama.

Naopak Dan Brown se zorientoval dokonale: psaní je zboží jako každé jiné – například pracovní síla, dezinformační kampaň, česká elektřina nebo palmový olej. Logika MasterClass odpovídá opačnému pólu franzenovského memu: spisovatelství tu je za přiměřený poplatek pro každého. Kdokoli si může vyšperkovat životopis tou či onou dovedností (a certifikátem). Nakonec, psát může opravdu každý.

Kdy ale přijde masterclass pro čtenáře?