Workoholici socialismu

Autorka se pak v rámci tohoto bádání zaměřuje na tři jeho významné konkretizace: dělníka, ženu a sovětského člověka. Zkoumá, z čeho tyto vzorové obrazy vyrůstaly, jak se proměňovaly nebo jaké rozpory jejich deklarované a skutečné podoby vykazovaly.

Zásadní je přitom to, že Nečasová nepřistupuje ke konstruktu socialistického člověka jako k deviaci či jakémusi vychýlení od „přirozeného“ vývoje — jeho koncept naopak shledává pevně vrostlý do procesu modernizace a jeho úsilí vytvořit spravedlivější společnost. To je podstatné pro předporozumění tomu, z jakých předpokladů vyrůstají podobné konstruované ideály v konkrétních společnostech a epochách, přičemž tyto ideály nejsou nahodilé či odkudsi nařízené, ale naopak reagují na zásadní společenské pohyby.

V případě obrazu dělníka poukazuje autorka na to, jak byla ve zkoumaném období jeho revoluční a údernická role postupně tišena a zmírňována do podoby běžného pracujícího, který především vychází dobře s ostatními v kolektivu a nesnaží se nad nimi nijak vyčnívat. Snaha bouřit se a měnit nastalé pořádky byla rychle přerámována jako něco patřící minulosti, co v přítomnosti nemá své opodstatnění: jinými slovy „revoluce“ skončila.

Svou silně limitovanou roli měly také ženy. Podle Nečasové byl novým socialistickým člověkem muž — žena tvořila jen jeho pasivní a submisivní doplněk, a to navzdory dobovým proklamacím o zapojení žen do veřejného dění. Toto zapojování však mělo často spíše formální podobu, kdy i některým běžným činnostem byla přidávána vysoká politická hodnota (například výstavba kravína byla chápána jako boj proti imperialismu). Výjimečná nebyla ani misogynie namířená proti ženám pracujícím v těch zaměstnáních, která byla chápána jako „tradičně“ mužská.

Pozoruhodný je pak postřeh poukazující na zobrazování ženského těla. Zatímco mužská torza byla svlékána, vyobrazené ženy byly čím dál víc zahalovány. Ideální žena tedy nepředstavovala estetizovaný objekt, ale především partnerku v budování socialismu, ačkoli toto partnerství nebylo rovné ani k rovnosti nesměřovalo.

Sovětský člověk pak podle autorky reprezentuje v mnoha ohledech ideál, který dokáže potlačit své potřeby ve prospěch druhých. Ani v tomto konstruktu, jenž funguje jako ekvivalent nového socialistického člověka, nejsou přiznány žádné rozpory či problematické stránky — vše, co by mohlo působit záporně, je z modelů vyňato a včleněno do obrazu „druhého“, z něhož pak vyrůstala podoba nepřítele.

Konstruováním nepřítele se Nečasová nezabývá, přičemž v závěru k tomu ponouká případné další bádající. Je však otázka, nakolik lze bez zohlednění druhé strany, proti níž se určitá společnost vymezuje, hodnoty této společnosti přesvědčivě postihnout. V návaznosti na to by pak bylo možné jít ještě dál a položit si otázku, jaká východiska a dílčí výsledky modernizace byly v „našem“ a „nepřátelském“ táboře shodné. Právě postihnutí podobností je něčím, co se v dosud jednoznačně vedené studenoválečné dichotomii Východ versus Západ objevuje jen zřídka.

Nečasová si je však limitů své práce zjevně vědoma — upozorňuje na ně už v úvodu a přesvědčivě argumentuje, proč se rozhodla si své bádání rozvrhnout právě takto.

Kniha Nový socialistický člověk je tak cenným příspěvkem do debaty, jejímž těžištěm není pouhé poukazování na jistá specifika režimu v letech 1948—1956 v československém kontextu, ale která může podnítit také zvědavost, jaké síly a tendence působí dnes, respektive co konstruuje dnešního „nového kapitalistického člověka“. Domnívat se totiž, že v minulém režimu byly vytvořeny umělé ideály, kdežto po roce 1989 již nejsme určováni ničím jiným než vlastní svobodnou vůlí, by znamenalo vytvářet si podobně nefunkční obraz „druhého“, do něhož lze včlenit vše nepohodlné a záporné, jaký jsme si tu pěstovali na přelomu čtyřicátých a padesátých let.

Denisa Nečasová: Nový socialistický člověk, Host, Brno 2018