Jak je to tu s autorem?

Shakespearův Kupec benátský je antisemitské dílo, Máchův Máj nebyl národně uvědomělý a zaváděl do naší kultury cizácký byronismus, Flaubert a stejně tak Baudelaire se perverzně provinili proti mravům doby a skončili u soudu, Sabina byl zrádcem národa, Březinu vykreslil Deml jako uvědomělého antisemitu a Renčovy nechutné výpady proti Čapkovi po jeho smrti doznívají ještě dnes; zatímco Kolářovy verše byly pro tehdejší režim protistátní, Nezval se podílel na totalitarizaci české kultury a Kohout byl vrchním pěvcem Gottwaldovým; Ginsbergovo Kvílení bylo pro mnohé konzervativní Američany perverzní a byl taktéž předveden před justici, Burroughsův Nahý oběd byl pak prý zvráceně feťácký a nakonec — můžeme se ptát, zda byl Kundera udavačem, zda s STB spolupracoval Holub či Nohavica, a konečně Státní cena za literaturu je v dnešní době, jak to tak vypadá, určena tak leda nohsledům Babiše.

Na těchto příkladech lze vidět, nakolik jsou osoba autora a jeho dílo obletováni nejrůznějšími způsoby — jednou je prudce analyzováno dílo, v němž lze nalézt nejrůznější strategie a pozůstatky autorova světonázoru, jeho ctností a nectností, jindy je perzekvováno přímo dílo, které v sobě nese jistou obscénnost vůči soudobé společnosti nebo přímo útočí proti společenskému, politickému či dokonce státnímu zřízení. V dalším případě je prostě autor morálně a eticky buď zcela jasně mimo jakékoli pochybnosti „zkažený“, anebo z těchto dobových norem jaksi vypadává, což teprve docení, anebo naopak negativně potvrdí budoucnost. Jak je to tu tedy s autorem?

Sladit kontexty

V titulku jsem si dovolil částečně parafrázovat slavný text Stanleyho Fishe Jak je to tu s textem?, jenž dle mého názoru perfektně vystihuje zmatečnou situaci, v níž se osoba autora v dnešní době nachází, a tak vybízí k nejednoznačné diskusi. Není nutné převyprávět celý (jinak velice podnětný) text, stačí zůstat u jeho počátku, a tím je hlavně nedorozumění, které vychází z odlišných, původně nezakotvených kontextů jednotlivých promluv účastníků komunikace. Pro někoho jsou jednoduše některé kontexty (či v rámci celistvějšího myšlení diskurzy) zásadní a jiné naopak irelevantní, jen by bylo vhodné postoupit dál, nalézt výchozí bod našeho kontextu a od něj pak vést diskusi.

V Anglii se nedávno strhla debata nad dílem Roalda Dahla (Karlík a továrna na čokoládu, Čarodějnice aj.). Jistá místní kulturní instituce totiž v roce 2014 v přípravách ke stoletému výročí autorova narození odmítla razit pamětní mince k této události — zdůvodňovala to Dahlovým neskrývaným antisemitismem,  v jednom z rozhovorů Dahl dokonce projevil i částečné pochopení hitlerovskému holokaustu. Novinářka Eleanor Margolisová pak ve svém sloupku vzpomínala právě na rozhovor její maminky, Židovky, s Dahlem, který pak její sestře Ruth zcela srdečně podepsal a věnoval svou knihu. Margolisová pak článek ukončuje v tom smyslu, že se nedokáže vzdát Dahlových knížek, které utvářely její dětství, a že je zcela jistě bude číst své dceři, ale že jí bude zároveň připomínat — pravděpodobně jako memento svého etnika — následující: „Sorry sweetie, he was a total bastard.“

Zabíjení autora

Takto komentuje tento svůj celoživotní zájem o fundamentální distinkci mezi autorem a jeho dílem Milan Kundera ve svém eseji „Kdo je to romanopisec“:

„‚Co si myslil o náboženství? Jakým způsobem se ho dotýkalo divadlo přírody? Jak se choval k ženám, jak se choval k penězům? Byl bohatý, či chudý? Jaký byl jeho denní režim, jeho denní způsob života? Co byla jeho neřest nebo jeho slabost?‘ Tato téměř policejní metoda vyžaduje od kritika, komentuje Proust, ‚aby se obklopil všemi dostupnými informacemi o spisovateli, shromažďoval jeho korespondenci, vyslýchal lidi, které znal…‘“

Kundera píše, že by měl spisovatel zásadně vyřadit sám sebe, a cituje Flauberta — umělec má udělat vše, aby lidé věřili, že nikdy nežil. Taktéž Roland Barthes v eseji „Smrt autora“ z roku 1968, jímž se Kundera bezesporu fatálně inspiroval, píše v méně epickém, ale o to ucelenějším textu, že „autor stále ještě převládá v učebnicích dějin literatury, biografiích spisovatelů, časopiseckých rozhovorech a v samotném vědomí literátů, usilujících propojit prostřednictvím vlastního intimního deníku svou osobnost a dílo“. Obraz literatury je dle něj tyransky zaměřen na obraz autora: „Kritice stále ještě záleží na tom, aby prohlásila, že Baudelairovo dílo je krachem Baudelaira člověka, že dílo Van Goghovo pochází z jeho šílenství a dílo Čajkovského z jeho neřesti. Výklad díla je vždy hledán u toho, kdo je vytvořil, jako by přes víceméně průhlednou alegorii fikce šlo o hlas jedné a téže osoby: autora, který se svěřuje.“ V závěru dodává, že pro budoucnost psaní a čtenáře je nutné zničit poslední mýtus: „Zrození čtenáře musí být zaplaceno smrtí AUTORA.“

I přes mohutnou vlnu poststrukturalistických, dekonstruktivistických a obecně postmodernistických snah o takřka násilnou smrt autora je tu týž autor, proti kterému protestovali s jistými posuny Kundera i Barthes, stále pohodlně s námi a zvěcňujeme, zhmotňujeme si ho prostřednictvím díla (v tom nejlepším případě) například v literárních cenách, zatímco na seminářích na vysokých školách s týmiž rozpaky bezradní studenti používají personu lyrického subjektu.

Promiň, zlatíčko

Jestliže ovšem Kundera a Barthes plédovali za destrukci psychofyzické osoby autora, dělali to nikoli v dnešním významu, ale pro estetický význam díla jako takového, pro jeho mnohoznačnost, a nikoli pro jeho jediný a jedině určující význam, který snad lze v bezradnosti nad textem nalézt v biografii spisovatele. Vykládat dílo prostřednictvím autorova života, jeho milenek či vztahu k alkoholu považoval Barthes velice bystře za pozitivistický vrchol kapitalismu, který vše kolem sebe nutně eviduje velice pragmaticky, zatímco mnohoznačnost jej znervózňuje (jakkoli Frederic Jameson paradoxně ukazuje na postmodernismus jako na kulturní logiku pozdního kapitalismu, dovolím si poukázat na onu mnohoznačnost jako prvek vyčnívající nad postmodernou, jako transhistorický).

Onu pragmatizující primitivní evidenci lze mnohdy vidět i v rámci fenoménu obdivuhodné kampaně #MeToo, která má zcela zásadně upozornit na strukturální zneužívání moci prostřednictvím nejrůznějších forem sexuálního násilí, a to se pak nešťastně identifikuje i s dílem obviněných postav. „Už nikdy se nebudu dívat na Woodyho Allena!“ Podobnou zkratku též učinilo mnoho lidí právě u Kundery; jeho Žert se pak stává nikoli estetickým objektem, ale v nejlepším případě pouhým dokumentem či nakonec takřka důkazem trestního oznámení v brilantně sepsaném sebeudání.

Konečně bych připomněl mou parafrázi Fishova textu — v jistém smyslu v něm jde, jak jsem uvedl, především o „zmatení jazyků“ a o to, v jakých kontextech se prakticky nacházíme — v tomto případě jde především o problém prakticko-teoretický.

Osobně jsem to zažil v jednom případě, kdy mnou otřásla neskrývaná islamofobie jednoho známého básníka, jehož verše mám vlastně docela rád — jeho básně jsou nespoutané, jejich obrazy velice zajímavým způsobem odkazují na naše bytostně těžké a zároveň radostné prožívání světa a konečně neznám mnoho básníků stejně originálních. Neudržel jsem se a napsal mu — vždyť být básníkem znamená být bytostně na straně lidskosti obecně, mít vášeň vidět svět přes jeho pragmatizující blbost a — jinak lidsky pochopitelný — strach z cizího, protože poezie právě ono cizí objevuje, je pro ni fundamentální a obecně se vlastně poezie snaží zrušit moderní odcizení mezi světem a člověkem.

Co z toho tedy pro mne osobně vyplývá v praktickém i teoretickém pohledu? Na jednu stranu souhlasím s Kunderou a Barthesem, na druhou stranu nikoli — jestliže se něco nezmění, budu onoho básníka vnímat právě prizmatem radikální islamofobie, která se mi příčí a neštymuje mi s výsostným humanismem, který poezie přináší, a jeho knihy budu v budoucnu vnímat touto optikou. Na druhou stranu je umělec nietzschovsky „mimo dobro a zlo“ a v rámci výjimečného díla jsem ochoten svým způsobem vypustit autora, číst výjimečné dílo, a zároveň si uvědomit, že existují jisté lidské a etické hranice, které dle mého názoru mohou koexistovat s dílem, aniž bychom jej dezinterpretovali, a že jednou budu moci upřímně říci mé dceři: „Sorry sweetie, he is/was a total bastard.“