Nulorožec

Šlo o to, že generálův dědeček Mnata Ouklej byl vášnivý vlastenec republikánského typu. Když se prezident Masaryk v prosinci 1918 vrátil do Prahy, potřásl si s ním na nádraží pravicí a od té doby si ji z úcty nemyl. Po roce chytil do ruky gangrénu, museli mu ji amputovat v lokti. Vlastnoručně si vyrobil protézu s nádržkou na likér, skrytou v dutině, popíjelo se z ní po odklopení špičky falešného palce. Vynález si nechal patentovat, založil továrnu a úspěšně vyvážel spiritézy do celého světa. Na sklonku života však prodal patent, továrnu, luxusní vilu i auto a veškeré svoje jmění uložil do záhadného předmětu zvaného gloglobus, jehož tajemství si vzal do hrobu. Po dědečkově skonu rodina Ouklejů zchudla, ze všeho jim zbyla jen hrobka na Olšanských hřbitovech, předplacená na sto let dopředu. Zdánlivá tragédie se však brzy proměnila v pravé požehnání, neboť přišel rok 1948, moc v Československu uzurpovali komunisté a bída se stala výhodou.

„Hledal jsem ten gloglobus v dědově hrobce, ale marně. A dál už mě nic nenapadlo. Letos mi bude devadesát šest roků. Ženské už mi za to nestojí, nic nesbírám a zabil jsem všechny lidi, které jsem zabít chtěl. Mám jen jedno přání: dřív než umřu, chci vědět, jak ta věc vypadá, k čemu slouží a kde byla schovaná. Takže najdi můj poklad a já ti povím, kdo zosnoval vraždu nosorožců.“

„Jak se to dozvíte, pokud se mi to podaří?“

„Dej si do novin inzerát: Prodám zánovní trojhrob na hlavní ulici městského hřbitova. Značka: Výborná adresa. A já si tě potom najdu sám. Hodně štěstí,“ rozloučil se stařec, zmizel z mého auta a nechal po sobě na sedadle jen starý kovaný klíč od hrobky.

Ve vzduchu se pral odér generálovy nemoderní vody po holení s vůní Nové auto parfémovaného stromečku, visícího na zpětném zrcátku.

Neměl jsem vůbec náladu hledat nějaký gloglobus, tudíž jsem se pokoušel vraždy rozplést taháním za jinou nitku. Jenže marně, případ ustrnul na mrtvém bodě.

Ze zoufalství jsem zkoušel všechno možné. Dítě, které si amputovalo končetinu svépomocí, sotva bude chtít vyhledat lékařskou pomoc, ale vyloučené to nebylo. Jednu po druhé jsem obvolal všech dvaadvacet nemocnic v Praze a nevynechal dokonce ani psychiatrickou léčebnu v Bohnicích, avšak černého pacienta bez ruky nikde neošetřili.

Už mě nenapadalo nic rozumného, a tak jsem si na plochou střechu trafostanice vynesl stolek se židličkou a přes cimbuří sledoval, jak slunce nad Špitálskou baštou barokního opevnění Prahy líně zapadá do sklenice rýnského ryzlinku z údolí řeky Mosely.

V noci se mi zdál příšerný sen, v němž jsem se ocitl bez mozku. Informace o tom, kdo, jak a proč moji lebku vyprázdnil, zmizela spolu se zbytkem mé paměti. Stav bez mysli byl podivně uklidňující, podobně jako při přetažené meditaci nebo celonočním modlení o vigiliích. Potíže však činila prázdná dutina v hlavě — za větru v ní hvízdala meluzína a divoké včely si uvnitř postavily hnízdo. V ten okamžik se objevil továrník Mnata Ouklej a nabídl mi svoji převratnou protézu mozku, která mezeru zacelí a navíc slouží jako příruční zavazadlo.

Ráno jsem se probudil celý zpocený a s kruhy pod očima.

Vzdávám se. Půjdu a ten zatracený gloglobus prostě najdu.

Co může být ten gloglobus zač? Nějaký druh funerálního samohybu? Nebo snad autoonomatopoiefon čili předmět nazývající se zvukem, který sám vydává, jako například středověká skleněná nádoba na vodu kutrolf nebo moderní rychlopalný kanón pom-pom? Hlavou mi dupala hotová přehlídka myšlenkových pochodů, ale žádný nevedl nikam.

Vzhledem ke skutečnosti, že po dědečkovi zbyla jen hrobka, nemělo smysl začít pátrat jinde. Zajel jsem tedy na Olšany a nechal auto na parkovišti před hlavní bránou do hřbitova. V kiosku jsem si koupil konev na vodu, motyčku, lucernu s věčným světlem a podle plánku našel dědečkovu hrobku.

Petr Stančík, foto: archiv Měsíce autorského čtení

Stála v páté části, oddělení 24. Hned vedle a přeneseně i doslova ve stínu monumentální dvoupatrové hrobovily slavného stavitele a rejdaře Vojtěcha rytíře Lanny, vystavěné v pseudorománském slohu ze žlutého kamene.

Většina Ouklejovy hrobky byla zanořená pod zemí. Na povrch vyčníval jenom nenápadný pahrbek, tající z jedné strany vchod, zakrytý ozdobnou mříží a hustě zarostlý břečťanem, plus čtveřice větracích komínků, maskovaných litinovými muchomůrkami. Osekal jsem motyčkou z mříže popínavé šlahouny a odemkl zámek klíčem od generála. Věčné světlo vzplálo a já po kluzkých schodech sestoupil do nitra hrobky.

Byla zbudovaná z bloků kamene v geometricky čistém tvaru rotačního paraboloidu. Uprostřed krypty stál jediný sarkofág vytesaný do šedivě státotvorné mrákotínské žuly. Nikde žádný nápis ani symbol, jenom na víku sarkofágu stál asi centimetr vysoký a třicet centimetrů široký kruhový výstupek, v němž byly zasazeny tři soustředné kruhy z bronzu. Pověsil jsem lucernu na hák pod stropem a pokusil se kamenné víko odsunout, ale ani se nepohnulo. Kruhový výstupek jsem zkoušel zamáčknout, otočit i posunout, ale taky se nehýbal.

Setřel jsem z čela pot a místo hrubé síly zapojil mozek.

Pod lupou jsem si všiml tenké spáry, která výstupek dělila přesně v půlce. Jakmile jsem horní polovinu tlačil doprava a dolní na levou stranu, pohnuly se.

Potřeboval jsem další vodítko. Vystoupil jsem po schodech nahoru a vyplel břečťan i nad mříží. Motyčka na portálku odhalila nápis vytesaný do kamene:

Les bons megamicres nous embrasserent et partirent.

Matthieu 10:34

Náhodou si pamatuji, že Matoušovo evangelium, kapitola 10, verš 34, zní úplně jinak: „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Ona francouzská věta je tedy nejspíše vodítkem k tomu, jak správně nastavit bronzové kruhy.

Nutně jsem si teď potřeboval zavolat, ale nejbližší telefonní budka stála až před bránou hřbitova. Naštěstí jsem se nemusel vracet tak daleko. Poblíž se totiž nacházel hrob fyzika Františka Adama Petřiny, který měl podle vlastní poslední vůle na svém rovu umístěn svůj vynález — zvukový telegraf, předchůdce dnešních telefonních aparátů. Přístroj byl stále funkční a připojený k síti, takže jsem pomocí ovládacích pák navolil číslo 0001.

„Haló, zde Isis,“ ozvalo se ze sluchátka chraplavým altem. „Co si přejete?“

„Haló, tady Lavabo,“ odpověděl jsem. „Pamatujete si na mě ještě, milá Isis?“

„Ovšem, vy jste ten, který vytáčí dámy nosem.“

„Rád bych věděl, co znamená věta Les bons megamicres nous embrasserent et partirent. Francouzsky si umím tak akorát objednat holku v bordelu.“

„V překladu do češtiny je to přibližně: Dobří megamikrové nás políbili a odešli. A megamikrové je název domorodých obyvatel dutiny uvnitř Země ve fantastickém románu s poněkud dlouhým názvem: Icosameron čili Historie Eduarda a Alžběty, kteří strávili osmdesát jeden rok u Megamikrů, původních obyvatel Protokosmu v nitru naší zeměkoule, který napsal slavný dobrodruh a svůdce žen Giacomo Casanova už jako knihovník hraběte Valdštejna na duchcovském zámku a vydal vlastním nákladem roku 1787 v Praze. Ta vaše věta leží…“ ve sluchátku se ozvalo šustění papíru, „…úplně na konci prvního dílu, strana 265.“

„Aha. A jak se ten Eduard s Alžbětou dovnitř naší planety dostali?“

„Propadli tam skrz legendární vodní vír Maelström u břehů Norska.“

„Na kterou stranu se Maelström otáčí?“

„Pokud je neobracejí mořské proudy, víry se otáčejí vlivem Coriolisovy síly podle toho, zda stoupají, nebo klesají. Čili na severní polokouli studené klesající víry rotují po směru hodinových ručiček, kdežto teplé stoupající víry proti směru hodin. Na jižní polokouli je to přesně opačně. Maelström je studený klesající, takže se zavrtává do hlubiny jako šroub.“

„Děkuji, Isis.“

„Rádo se stalo, Osirisi. Totiž pane Lavabo.“

Zavěsil jsem sluchátko s mluvítkem do vidlice na Petřinově náhrobku a vrátil se zpátky do krypty. Na sarkofágu jsem obě poloviny výstupku posunul proti sobě, horní doprava a dolní nalevo. Tři soustředné kruhy se proměnily v bronzovou spirálu, ale zavinutou proti směru hodinových ručiček. Vrátil jsem tedy výstupek do původní polohy a posunul horní polovinu vlevo a dolní vpravo. Teď byla šroubovice správně pravotočivá. Zkusil jsem celý výstupek otočit podle spirály. Poddal se. Někde hluboko v kameni to cvaklo, deska sarkofágu nadskočila a najednou šla úplně hladce odsunout stranou. Uvnitř ležel muž oblečený do mírně zpráchnivělého černého obleku.

Mrtvola se však mrtvolám vůbec nepodobala. Nejevila žádné známky rozkladu a chyběl i obvyklý nasládlý zápach. Rozepnul jsem mu sako i košili a ukázalo se, že je to jen figura složená z nejrůznějších protéz lidského těla.

Falešný nebožtík letěl do kouta a pod ním se na dně sarkofágu objevil kulatý poklop. A pod poklopem svislá šachta, ztrácející se v temnotách. Sevřel jsem drátěný držák lucerny v zubech a po studených kramlích zatlučených do stěny šachty sešplhal do další místnosti, mnohem rozlehlejší, než byla ta první.

Před sebou jsem spíše tušil, než viděl jakousi obludnou konstrukci, stroj, nebo snad sochu. Slabý plamínek věčného světla tu věc nedokázal objasnit, jenom vytrhoval ze tmy řadu detailů, ze kterých má mysl nedovedla poskládat smysl celku. Hlavou jsem narazil do ramene petrolejového lustru. Nádrže měl vyhořelé do dna, naštěstí stála opodál poloprázdná konev petroleje. Poslepu jsem odšrouboval plechové víčko a doléval páchnoucí tekutinu, dokud nepřetékala. Povytáhl jsem knoty, a jakmile nasákly, škrtnul jsem sirkou. Podzemní sál zalila jasná záře a v ní jsem prvně v životě spatřil gloglobus.

Vychází v nakladatelství Druhé město.